Pětapadesát let poté, či snad čtyřiapadesát?

Stojí za to, se k těmto významným mezníkům vrátit trochu v širších souvislostech. Českým dějinám ve dvacátém století dominují selhání. Povýtce selhání elit, ty ale generuje tak či onak národ. A národ se ke svým elitám radostně přidává. Ne příliš úspěšné budování první republiky završuje selhání zjednodušeně nazvatelné mnichovské. Rozhodnutí – nebojovat a přežívat. Selhalo i exilové vedení, jež pod kuratelou Benešovou počalo téměř od první chvíle lézti do zadku Stalinova. To postupně gradovalo, jeho proponenti si od něj slibovali nerušený poválečný vývoj. Jak to dopadlo, víme. Další nepovedenou kapitolou byla republika třetí. Odstartovala to kolektivní pomsta, jak ven (masový odsun), tak i dovnitř. A nekonali jen komunisté… Odsouzení lidí jako Syrového, Gajdy, Berana, ale i smutný osud poslance Schwarze, to byly akty osobní msty. Hádejte čí. Celé toto tříleté období je lemováno radostnou socializací a limitováním demokracie i svobody. A vyvrcholilo únorovým převratem, jenž odhalil v plné nahotě totální neschopnost nekomunistických garnitur a všehoschopnost komunistů. S odporem lidu se to, až na studentské demonstrace, nepotkalo.

Rudá totalita fungovala bez většího odporu dvacet let, byť to šlo stále hůře a hůře. Ze státu, jenž se počítal mezi vyspělé (dědictví to hlavně éry Rakouska, což si nepřiznáváme), se postupně stávala trochu lepší rozvojovka. Pravdou je, že od konce padesátých a hlavně v šedesátých letech se rozvíjí kultura a související oblasti, lidé se přestávají tolik bát. Uvolněnou intelektuální atmosféru ovšem nedoprovázejí hospodářské změny, jakékoli tržní úvahy jsou tabu. I destalinizace probíhá potichu a polovičatě. Pod povrchem krom nesmělé kritiky režimu roste i napětí mezi Čechy a Slováky. To se nakonec stalo i posledním hřebíkem do rakve místního satrapy, Novotného. Jeho ostentativní hloupost i stalinská minulost nevadily. Dacanské vystupování na svátku Matice slovenské a následný střet s bossem slovenských komunistů Dubčekem už předznamenaly jeho pád. Prosincovo-lednové plénum se vyznačovalo dojemnou shodou takřka všech. Tony must go. A koho za něj? Tady už jednota končila. Řešit to z Moskvy přiletěl sám velký vožď. Tony mu k srdci nepřirostl, drze se svého času vymezil proti odstranění jeho předchůdce Chruščova. Po nanicovatých rozhovorech s pražskou čeládkou však disgustován odlétá s pověstným „eto vaše dělo“. Tato nedůslednost vrchnímu atamanovi však posléze zkomplikuje život… Odcházející Tony se ještě pokusí o puč, skončí to fiaskem jako celé jeho vládnutí.

A tak byl vybrán slabý kus, aby zastřešil přechodné období, než se definitivně rozhodne. A Dubček svou slabost bude dokazovat vlastně po celý zbytek života. (Někdy ta rádoby slabá figurka překvapí a postupně vše opanuje, viz třeba Ceausescu či samotný Brežněv, v našem případě to ale nenastalo. dost možná bohužel.) Komunistické vedení se pokoušelo o něco jako o mírnou reformu v mezích zákona, vespodu se to ale rozjíždělo. Pád cenzury, ve skutečnosti její samovolné odumření, uvolnil stavidla médiím. Aktivizovala se i nekomunistická veřejnost. KAN, K231, snaha o obnovu socdem. Bolševickému vedení se situace vymykala z rukou. Komunismus s lidskou tváří, jak by se dal spíše jejich pokus nazvat, bylo něco jak řešení kvadratury kruhu. V určitém momentu by museli mocensky obnovit autoritu KSČ nebo připustit demontáž režimu. Pokud by na to měli sílu, zvolili by jistě první alternativu.

Nejhorší bylo, že nechápali absolutně situaci. Slovy Kádára k Dubčekovi těsně před invazí, „netušili, s kým mají tu čest“. Kdo tvořil tu tak milovanou čtyřku (naše čtyři mušketýry, jak to uváděl týdeník Mladý svět)? Dubček, celoživotní aparátčík, věrný komunismu i Sovětskému svazu. Svoboda, též přezdívaný „děda zradílek“, prvorepublikový oficír, který počátkem války za nejasných okolností vešel do služeb Rusů a posléze komunistů, a už z nich nevyšel. Vykonal pro ně mnoho, v osmačtyřicátém, v srpnu 1968, v roce 1969. Černík, za Novotného aparátčík a předseda Státní plánovací komise, po srpnu potil krev za normalizaci a nakydal neuvěřitelně hnoje na osmašedesátý, kdy byl předsedou vlády. Smrkovský, rigidní bolševik, v únoru 1948 velitel milicí. Ještě v šestašedesátém se v rozhlase nepokrytě naparoval, jak se v květnu 1945 coby místopředseda České národní rady zasloužil o to, že Prahu neosvobodili Američané. Ten se alespoň neumazal na rozdíl od předchozí trojky v srpnu 1969 s pendrekovým zákonem. Hlavně ale nezapomínejme, že celým osmašedesátým se táhlo heslo o socialismu. Věrnost Rusku a neměnnost zahraniční politiky byla zdí, přes „kterou nejel vlak“, jak o ni hovořil Zdeněk Mlynář. Že se i poté najde někdo, kdo vyčítá Západu a Američanům zvláště, že nám nešli na pomoc, to nikdo jen trochu soudný pochopit nemůže.

Celonárodní jednota vydržela týden. Československé (stranické) vedení, jež bylo dílem do Kremlu odvlečeno, dílem tam dorazilo z vlastní iniciativy dobrovolně, během pár dnů kapitulovalo. Všichni, až na Františka Kriegla, to vzdali, podepsali a pak nadšeně či nenadšeně uhlazovali cestu k normalizaci. O komunismu, o oddanosti (a poslušnosti) Moskvě nezapochybovali. Část z nich byla postupně odvržena, hrála však jejich hru až do konce. Vrcholem trapnosti a ubohosti pak byl onen pendrekový zákon. Lid se inspiroval, část se vrhla na kariéru (dost se toho uvolnilo), velká část se uzavřela do soukromí. A nezlobila. Zavládla družba, kšeftovalo se. V sametovém listopadu, když už mu nic jiného nezbývalo, lid, věren svým demokratickým tradicím, povstal a svrhl režim. Jako poslední široko daleko.

Jedním z problémů národa, takovou deviací, je dosti masově rozšířená rusofilie. Čili civilizační lavírování mezi Západem a Východem. Obrozenec Hanka psal azbukou, co také vyváděli i takoví jako Rieger, Kramář, je dobře známo. Volby v šestačtyřicátém. Srpnový šok na chvíli tuto deviaci marginalizoval, ale již o rok později věci plynuly v zavedeném řečišti. A co odpor proti „americkému radaru“, stejně stupidní jako hysterický? Masivní ruská infiltrace po sametovém převratu se napájela ze stejných pramenů. A dnes, v časech ukrajinské války, kdy i my jsme jedním z otevřeně deklarovaných ruských dlouhodobých cílů? Ani teď nemizí.

Právě dnešní obrana Ukrajinců proti ruské agresi tak strašně kontrastuje s chováním Čechů v osmašedesátém. Ale i osmatřicátém. Pro Čechy nebyla nikdy svoboda příliš důležitou hodnotou, natož hodnotou, za niž se bojuje a umírá. Čest budiž výjimkám. Ke svobodě jsme přišli vždy tak trochu nahodile, snadno jsme pak o ni přišli. Jak by to asi dopadlo dnes?