Jak válka mění EU

V pondělí se ministři zahraniční EU sešli v Kyjevě a na pořadu jednání bylo kromě dodávek zbraní také členství Ukrajiny v EU. V posledních měsících se toto téma v podobě ukrajinských požadavků a bruselských slibů opakuje často. Jde samozřejmě hlavně o symboliku a motivaci. V realitě je situace na Ukrajině velmi nejistá: Ukrajina nemá v daný moment stabilní hranice, ekonomiku a není ani jasné, kolik má vlastně dnes obyvatel. Není ani jasné, kolik by vstup země do EU vlastně stál a jak by narušil současné strukturální fondy a vůbec celé financování EU.

Ovšem v Bruselu dělají o to více gest o co méně globálního vlivu mají. Politický realismus byl nahrazen politikou, která sleduje vlastní fantazie o tom, jak „bychom chtěli, aby to bylo“ či dokonce přímo chiméry o našich dobrých hodnotách a jejich zlých úmyslech v komiksovém balení. Co víc, současný integrační proces (Ukrajina je už kandidátskou zemí) se podepisuje na EU jako na projektu, který se snažil na evropském kontinentu vybudovat udržitelný mír. Dnes EU realizuje například program European Peace Facility, který je určen k financování nákupu zbraní pro Ukrajinu na pokračování války s Ruskem. Ekonomika, která měla spojovat, „zachovat a upevnit mír“, dnes prostřednictvím sankcí rozděluje. EU totiž velmi riskantně vsadila na bezpodmínečné vítězství Ukrajiny ve válečném konfliktu s jaderným Ruskem. Prohra by tím pádem zřejmě otřásla i samotnou EU, a to bez nutnosti nějakého ruského dobytí Paříže, Londýna a Madridu.

Ukrajinská válka je ostatně krvavým pomníkem toho, jak také Evropská unie nezvládla po skončení studené války vztahy s Ruskem, nevyužila příležitost k vytvoření na NATO nezávislé evropské bezpečnosti a zkrachovala ve své východní politice stabilizace sousedství. Vyprávění o tom, že zdrojem všeho je Rusko samo ze sebe – tedy, že válka na Ukrajině nijak nesouvisí se vzájemnými vztahy a interakcemi mezi zainteresovanými státy, včetně EU, nebo že se všechno začalo bez důvodu („nevyprovokovaně“) 24. února 2022, patří do říše fantazií, vybudovaných pro účely ideologického stavění domečků z karet. Bohužel tato ideologická fantazie zabraňuje jakékoliv sebekritice, která by mohla pomoct dostat se ze začarovaného kruhu zabíjení a eskalace. A tak se krvácející Ukrajině nabízí přísliby členství v Evropské unii, dokonce prý je „realistické“ už teď uvažovat o tom, že Ukrajina bude členem EU již v roce 2030.  Nikdo se nepozastavuje nad tím, že kandidátská země krvácí ve válce a že toto krvácení už se stalo nenápadně nedílnou součástí integračního procesu…

Země západního Balkánu, které zdevastovala válka v 90. letech (i na této válce měl svůj díl viny Západ, konktrétně pak Německo), čekaly a mnohé čekají před branami EU mnohem déle. Středoevropské země se solidním hospodářstvím, stabilní společností a relativně ustálenými institucemi v časech míru přistupovaly do EU deset let. Podléhaly přitom režimu dozoru a hodnocení, který ve všech oblastech a někdy až ponižujícím způsobem zasahoval do jejich institucí a procesů. Ukrajinští politici tvrdí, že Ukrajina je „zvláštní“ případ a že bude plnit také zvláštní geopolitickou roli. Vyčítat jim to v situaci kompletní závislosti vůbec nelze. Český prezident Petr Pavel se v rámci současného trendu vyjádřil k rozšiřování EU v tom smyslu, že „Nový geopolitický imperativ vyžaduje novou dynamiku rozšíření.“ Kromě zemí západního Balkánu mluvil o Ukrajině, Gruzii a také Moldavsku. Vyjmenoval přitom hrozbu Ruska, tj. ruské agrese, a samozřejmě výzvu dnešní Číny. Nezapomenul vyzdvihnout vizionářkou politiku rozšiřování NATO na východ české rodačky Madeleine Albrightové, což je více než symbolické… Odpovědí na tyto hrozby (kterým vizionářské rozšiřování od 90. let jaksi nedovedlo zabránit, a proto bylo správné) a výzvy má být další expanze EU a „tam, kde je to žádoucí“ NATO. EU se už nemá rozšiřovat kvůli míru, prosperitě a stabilitě, ale kvůli bezpečnosti.

Pavel a další plejáda evropských elit nyní prosazují změnu kvality integračního procesu a s ním i celého evropského projektu. Jak už bylo naznačeno, v minulosti se EU viděla jako mírový pilíř a zároveň odmítala „zastaralé“ pojmy jako geopolitika, zájmy, hranice nebo národní suverenita, dokonce místo slova expanze používala neutrálnější pojem rozšíření. Na Ukrajině tento model tvrdě narazil, zatímco EU pokračuje v předstírání. Kdyby totiž uvažovala opravdu geopoliticky, k válce by nikdy nedošlo. Dnes už EU zoufale běží za ujetým vlakem.

Minulá rozšíření měla být potvrzením postmoderní interpretace vztahů mezi státy v Evropě, které bylo popřením geopolitiky i politického realismu (jenž byl nesprávně zaměněn s bezohlednou Machtpolitikou) a přispělo k odcizení Ruska. Stále existující mocenské praxe se schovávaly za modrou fasádu zdánlivé rovnosti všech, malých a velkých, a ve vitrínách evropského projektu byly vedle příslibu míru také přísliby prosperity a stability. Dnes tu máme nový „geopolitický imperativ“ a s ním konflikt, který už je v mnohém ozvěnou zákopových bojů první světové války, a nápady, jak vzít malým i tu poslední možnost ovlivnit rozhodovací procesy v EU (který nyní servilně podpořil prezident Pavel), a to ve jménu stále dusivější „jednoty“. Máme tu i vedení EU, které uvěřilo tomu, že zbrojení, další územní expanze a válčení na poslední (vojenskou) hranici (frontier) Evropy je novým evropským imperativem. Co taková Evropská unie může pro Ukrajinu, kromě cedění její krve, udělat? A jak taková Evropská unie „geopolitických imperativů“ uvězněných v domečku z karet bude vypadat pro nás všechny?