Na co všechno lze být pyšný

V průběhu besed, které kolegiálně s mojí rubrikou nazval „Bez cenzury“, obhajuje ministr vnitra mimo jiné svůj podpis pod takzvaným migračním paktem. Podle svých vlastních slov je Vít Rakušan na tento dokument hrdý, neboť se ve významné míře osobně zasadil o prosazení jeho konečné podoby. Prosazení migračního paktu považuje za jakousi evropskou maturitu České republiky a opakovaně zdůrazňuje, že je na dokument „bez přehánění pyšný“.

Co přináší zmíněná smlouva? Slibovaná nová evropská politika ve věci migrace počítá s lepší ochranou vnější hranice EU, se zpřísněním kontroly, zda příchozí má nárok požádat v EU o azyl, a se zrychlením návratů těch, kdo nárok na azyl nemají. Vybízí také ke spolupráci se státy mimo EU, z nichž lidé do Evropy proudí.

Možná to pana ministra překvapí, ale tyto převratné inovace zavádějí evropské instituce už bezmála dvacet let. Vezměme si například prohlášení Evropské rady z 13. prosince 2005. Pojednává se v něm o nutnosti posílit ochranu vnějších hranic EU a vybízí se k poskytnutí dostatečných prostředků na ostrahu. Důraz se klade na zajištění návratu neoprávněně pobývajících cizinců do země jejich původu nebo do země tranzitu. Závěrečný bod vyzývá k úzké spolupráci mezi EU a zeměmi, z nichž migranti přicházejí. Konstatuje se, že všechny státy, z nichž migranti přicházejí, mají povinnost znovu přijmout své státní příslušníky neoprávněně pobývající na území jiného státu.

V roce 2008 byly tyto zásady ukotveny v materiálu nazvaném Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu. Ve víceméně pravidelných intervalech pak EU vydává dokumenty, ve kterých upozorňuje, že bez účinné ochrany vnějších hranic se migrace zvrhne v kalamitu. Například ve sdělení Komise z května 2011 je psáno vzornou euro-úředničinou: „Nedostatky na některých úsecích vnějších hranic oslabují důvěru v to, že Unie dokáže dohlédnout na přístup na své území, a narušují vzájemnou důvěru.“

Uplyne dalších dvanáct let a Vít Rakušan je bez přehánění pyšný, že na to přišel taky. V dokumentu, který počátkem června loňského roku podepsal, se mimo jiné stanoví, že žadatelé o azyl mají právo využít služeb tlumočníka (!), že mají povinnost spolupracovat v průběhu řízení s příslušnými orgány (!) a že jejich žádosti se mají posuzovat pokud možno rychle. Některé novinky mají přímo revolucionizující charakter: „Například v současnosti složité řízení o přijetí zpět, jehož cílem je přemístění žadatele zpět do členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti, bude nahrazeno jednoduchým oznámením o přijetí zpět.“

V záplavě těchto dechberoucích administrativních inovací se tak trochu ztrácí informace, která je skutečně zbrusu nová. Členské státy dostávají na vybranou buď ročně přijímat minimálně 30.000 migrantů, anebo zaplatit finanční pokutu za nepřijetí každého z nich ve výši 20.000 eur či si vše odpracovat v naturáliích při „budování potřebných kapacit“. Pokud si to situace vyžádá, lze tyto povinnosti členským zemím zvýšit.

Ministr Rakušan triumfoval konstatováním, že nic z těchto ustanovení, na která je bez přehánění pyšný, se nás netýká, jelikož díky masivní vlně uprchlíků z Ukrajiny patříme mezi takzvané státy vystavené migračnímu tlaku. Stydliví novináři se ho bohužel zapomněli zeptat, který evropský stát není dnes vystaven migračnímu tlaku. Snad Řecko, Španělsko, Itálie, Německo, Rakousko, Švédsko, Francie, Belgie? Dostanou tyto země také časově omezenou výjimku z migračního paktu jako my?

Pokud je ještě vůbec povoleno uvažovat logicky, nutně člověk dospěje k závěru, že je v našem zájmu, aby se konflikt na Ukrajině stále více vyhrocoval, proud migrantů z těchto končin sílil a Česko si díky tomu mohlo zažádat o výjimku z migračního paktu na celý další rok. Vláda dělá v tomto směru maximum, její ministr vnitra má být na co pyšný.