Spravedlnost: Mají se omezit dávky pro africké migranty?

LIBOR ČÍHAL

Poslední týden brutálně napadena mladá dívka, protože nerespektovala ramadán, manažerovi obchodu Geox ve Štrasburku hrozí smrt za to, že znectil náboženské cítění muslimské zaměstnankyně, jeden muž zabit za pití červeného vína, v pátek unesen a zbit řezník za prodej vepřového a tato nesmyslná litanie pokračuje pokud jdete do lokálních novin. Žít v takové zemi není nudné, ale jak známo většina lidí pro tuto srandu nemá smysl. Francie urgentně potřebuje nějaký účinnější krok, který by aspoň částečně zastavil každodenní degradaci. Republikánská strana, která v minulosti pod různými jmény (RPR, UMP..) zemi vládla a nese velkou zodpovědnost za současný stav země se pomalu propadá do politické bezvýznamnosti, v průzkumech k evropským volbám figuruje na čtvrtém místě. Aby si vylepšili předvolební image, skupina republikánských poslanců podala návrh na uspořádání lidového referenda o omezení dávek pro imigranty, které do země přitahují celé vesnice z Arabistánu nebo Afriky. I když samotný proces referenda je velmi komplikovaný, tentokrát se zdálo, že má šanci projít všemi schvalovacími instancemi.

Avšak referendum zablokovala hned první instance schvalovacího procesu – ústavní soud, který mají propachtovaný vysloužilí režimní politici a servilní kádry druhé kategorie z administrativy, např. předsedou soudu je Fabius, který kdysi vedl vládu, po pár měsících úřadování ho Mitterand pro neschopnost musel vyměnit, jinak by ohrozil ho samotného. Zasedá tam Alain Juppe, který roky islamizoval a barvil na černo Bordeaux, Juppe, kterého nominoval Macron je prvním soudcem v historii, který byl odsouzen (14 měsíců za podvody). Macron už stačil k obrazu svému proměnit i většinu dalších soudců, u některých jeho nominovaných byly těžké pochyby o odborné kompetentnosti, je jasné, že z takové sestavy nemůže vzejít nic dobrého. Jako Římané bychom měli vzývat spravedlnost, ale určitě ne ústavní soudy.

Francouzi měli v referendu rozhodnout zdali vázat nepříspěvkové sociální dávky na minimální délku (30 měsíců až 5 let) regulárního pobytu imigranta v zemi, zdali poskytovat imigrantům pouze pohotovostní lékařskou péči a zrušit slevy na jízdném a omezit jim přístup k sociálnímu typu bydlení. Vůdce republikánů Éric Ciotti prohlásil, že je konečně čas dát hlas Francouzům, aby rozhodli, socialistická strana, která patří k nejhanebnějšímu křídlu evropskounijního mainstreamu nazvala referendum referendem hanby. Vládnoucí kastě po zkušenostech s minulými referendy bylo jasné, že lidu se nesmí dát žádná možnost, natož aby rozhodoval.

Ústavních soudců je devět, někteří z nich i přišli do styku s justicí. Obvykle publikum s rezervou nahlíží na diktátory a autoritativní vládce, ale nikdo nezohlední, jak riskantní a obtížná je jejich poloha. Není myslitelné, že by například čínský prezident nic nedělal a jen diktoval, pokud by chtěl takto fungovat, musel by být členem ústavního soudu v některé západní zemi. Měl by téměř diktátorské pravomoci bez velké práce a bohorovně by mohl diktovat, byl by ctěn a mediálně veleben. Ústavní soud zkoumal konformitu propozic referenda se základním dokumentem z roku 1958, ale v zamítnutí referenda se soudci odvolávali na články předchozí ústavy z roku 1946, kde se mluví o národní solidaritě se znevýhodněnými lidmi. Ve velké většině komentářů se s odůvodněním ústavního soudu polemizuje, např. podle Figara v roce 2011 ten samý ústavní soud autorizoval 5leté období, po němž imigranti mohli nárokovat některé základní dávky.

Komentáře vesměs mluví o zpolitizování ústavního soudu, podle šéfa senátní frakce republikánů Bruna Retaileau ústavní soud a Macron jsou v perfektním spolku pokrokové politiky velké imigrace, jde o skandál na pokračování, malá kasta si zkonfiskovala demokracii. Evidentně Macron si lidové referendum nepřeje. Je jenom otázkou, jak dlouho si to Francouzi ještě nechají líbit, jak dlouho ještě může režim cenzurovat lidovou vůli. Francouzi jsou roky drceni daněmi, vydávají za imigranty obrovské peníze, za odměnu jsou znásilňovány jejich dcery a čelí každodennímu násilí. Jak známo z historie výbuch francouzského hněvu bývá vulkanický a nepředvídatelný, připomíná apokalypsu. BVoltaire píše, že jednoho rána vyhodí Francouz cizoložnou ženu, rozbije hlavu šéfovi a podpálí mu dům, toho dne mohou být Fabius a jeho orchestr mrtví ve svých postelích.

Právník Pierre Gentillet kvalifikuje v Polemii rozhodnutí ústavního soudu jako ústavní puč, soud nevycházel z ústavy 1958, ale dal přehnanou váhu preambuli ústavy 1946, která se až zákonem z 1971 zohledňuje jako norma. Autoři ústavy 1958 výslovně vyloučili odvolávání na preambuli 1946. Rozhodnutí je podle právníka politickou instrumentalizací, jak je poslední roky ve Francii běžné, evidentně nejde o žádná práva, ale o čistou politiku.

(10 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...