Piráti vyšli z módy




Sdílet článek:

JŘÍ WEIGL

Po právě proběhlých evropských volbách se často vášnivě diskutují příčiny jejich – mnohdy překvapivých – výsledků. Jedním z nich je u nás zcela jasný debakl Pirátů, dosud vnímaných jako reprezentanti mladé generace a hlavní představitelé na vyspělém Západě dominující progresivistické ideologie nahrazující v českém prostředí autentické Zelené. Zajímavé na jejich rozhodné porážce je to, že to není ojedinělý, český výsledek, ale že extrémní levičácká progresivistická ideologie a její reprezentanti zaznamenali těžkou porážku a velký úbytek voličské přízně v celé Evropské unii. Svědčí o tom nejen debakl českých Pirátů, kteří skončili v eurovolbách skončili až šestí (získali pouhých 6,2% hlasů a jediný poslanecký madát), ale i silné oslabení zelené frakce v Evropském parlamentu (pád ze 71 mandátů na 53), což vyjadřuje pokles voličské podpory napříč Evropou.

Mnoho komentátorů to vysvětluje dopady Green Dealu a řadou dalších konkrétních příčin. Já se pokusím předložit do diskuse další, trochu obecnější hypotézu pokoušející se vysvětlit viditelný volební úpadek levicového progresivismu a zřetelný příklon především mladých evropských voličů k antiestablishmentové pravici. To potvrzují volební výsledky ve Francii, Itálii, úspěch AFD v Německu i fenomén našeho Filipa Turka v čele Motoristů.

Začnu genezí moderního levicového progresivismu, respektive jeho vzepětím k pozici podstatné součásti politického, mediálního a kulturního mainstreamu na Západě, tj. především v USA a Západní Evropě. Tato levicová, svým původem neomarxistické ideologie začala na Západě zřetelně dominovat na počátku nového milénia. Byla jednak reakcí na triumf reaganovsko-thatcherovského konzervativního liberalismu na konci 80. let, jejž symbolizovalo vítězství Západu ve studené válce, ekonomická liberalizace a globalizace, návrat trhu do centra hospodářské politiky a maximální privatizace.

Tato éra přinesla světu ohromný růstový impuls, uvolnila podnikání a dala mu globální dimenzi. Do světového tržního hospodářství byly zapojeny postkomunistické země východní Evropy a Čína, která se otevřela světu a kapitalistickému podnikání, zůstávajíc při tom totalitní komunistickou mocností. Tyto faktory přivedly vyspělé země Západu, které byly hlavními hybateli i beneficienty tohoto vývoje, do éry vrcholné prosperity. Přesun materiální výroby na východ a nízké výrobní náklady v Číně i východní Evropě snížily ceny většiny zboží, zisky se přelévaly z Východu na Západ a jeho obyvatelé zažívali éru nebývalého materiálního blahobytu, který vypadal trvalý a věčný.

Tomu odpovídala i společenská atmosféra, kterou charakterizoval lehkomyslný nezájem o vytváření bohatství a o jeho zdroje a příčiny, které byly považovány za věčné. Bohatá a zpovykaná společnost přesto nebyla šťastná a začala se vyžívat ve zvláštní společenské hypochondrii. Kdesi v podvědomí jí hlodal existenční strach, přesvědčení, že současný blahobyt není věčný a že hrozí trest (boží, přírodní) za hříšný život. Na pomoc přispěchala neomarxistická ideologie, která rozmařilé, zpovykané a hypochondrické západní společnosti na přelomu milénia nabídla svá pseudorevoluční a pseudovědecká východiska. Socialistickou revoluci, zdiskreditovanou sovětským experimentem a neuskutečnitelnou na moderním Západě, nahradila koktejlem nových -ismů, které odpovídaly životnímu pocitu mladé generace oné výjimečné doby. Byl nerevoluční, ale dostatečně radikální, jeho apel byl silně morální a moralistní, byl kolektivistický a byl v ostrém protikladu s individualistickou ideologií předchozího období, tj. s ideovým světem rodičů a učitelů. Splňoval tedy všechny nároky mladé revoltující generace.

Progresivismus s jeho klimatickým alarmismem, feminismem, genderismem, nediskriminací a inkluzí spolu s nekompromisní politickou korektností v průběhu uplynulých dvaceti let zcela prostoupil všechny mezinárodní instituce, politické struktury, ekonomiku, kulturu i další společenské oblasti zemí vyspělého Západu a stal se skutečným mainstreamem. Jeho hlavní charakteristikou byl jako u všech levicových ideologií nezájem o tvorbu zdrojů společenského bohatství a voluntaristické přesvědčení, že zdroje jsou a vždy budou. Z centra pozornosti vytěsnil člověka a jeho zájmy a nahradil ho abstraktní planetou či přírodou. V jejím jménu obětoval svobodu jednotlivce a nahradil ji diktátem samozvané avantgardy aktivistů, převychovávajících násilím společnost podle svých kolektivistických pseudovědeckých představ.

Celé tato přeměna proběhla v průběhu dvou dekád tiše, salámovou metodou zajišťována ovládnutím vysokého školství, akademických struktur, médií a politiky postupnou infiltrací progresivistickými aktivisty a jejich neziskovými organizacemi.

Výsledky známe – postupný hospodářský úpadek Západu, život na stále větší a větší dluh, umělé podvazování ekonomik zelenou ideologií, deindustrializace, masová migrace a s ní spojená neúnosná zátěž pro elementární homogenitu společnosti, organizovaný rozklad základních společenských struktur, především rodiny, dramatický pokles porodnosti, neudržitelnost sociálních systémů atd.

V polovině třetí dekády nového milénia vypadá západní společnost podstatně jinak než na jeho počátku. Lehkomyslný optimismus ohledně zdrojů je ten tam. Bohatství odplynulo spolu s materiální výrobou na Východ, zbyly jenom těžko splatitelné dluhy. Doinkichotský boj za záchranu klimatu a planety si vybírá daň v podobě klesající životní úrovně, ztráty pracovních perspektiv pro milióny lidí, uměle vyvolávané zdražování a růst životních nákladů likvidují masovou střední třídu, jejíž konzumní životní styl poháněl kola ekonomiky. Dnešní mladou generaci začíná více než “klimatický žal“ charakterizovat strach z bezprostřední vlastní budoucnosti, obavy z nedostupnosti samostatného bydlení, energie a další existenční starosti.

Jestliže před dvaceti let bylo „cool“ dávat mezi zpovykanými vrstevníky na odiv asketismus, altruismus, okázale opovrhovat životním stylem a hodnotami svých bohatých rodičů – a při tom se od nich nechat samozřejmě vydržovat -, dnes se situace mění.

Neuvědomujeme si často, jak čas rychle letí, z dredatých nonkonformních pseudorevolucionářů se stávají „hofráti“ a dokonce ministři, progresivismus je už ideologií rodičů a učitelů, kteří ji nemilosrdně vtloukají do hlav nepoddajných žáků. Grétě Thunbergové naslouchají nábožně politické celebrity – je jasné, že s ní už žádnou skutečnou revoltu nelze zažít. Wokismus je dnešní establishment a začíná být v očích nastupující mladé generace demodé. Kyvadlo již u ní dosáhlo své úvrati a začíná se vracet zpět, i když nelze v žádném případě podceňovat snahu jeho pohyb násilím zastavit.

Pro postkomunistické země, jako je Česká republika, je soudobý progresivismus zjevný import ze Západu, vnucovaný hlavně přes mezinárodní organizace, především EU, a prostřednictvím progresivistických neziskových organizací, ale i velkým byznysem, který jej aktivně šíří. Pro generace, které zažily komunismus, jsou woke fantasmagorie absolutně nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že tyto země zdaleka nedosáhly úrovně materiálního blahobytu vyspělého Západu, ani mladí lidé většinou autenticky nesdílejí klimatické, genderové a imigrační priority dnešní pokrokové západní levice. Tak jak se Západ hospodářsky propadá a sílí patologické jevy vyvolané progresivistickou agendou, jeho atraktivita v naší společnosti dále klesá.

Neúspěch Pirátů proto nepovažují za takové překvapení, jako mnozí komentátoři. U nás nikdy nepotvrdili, že by byli autentickou politickou silou s dostatečnými domácími kořeny. Připočteme-li k tomu jejich nevýrazné a málo úspěšné vládní angažmá, opuštění některých konstant původních priorit (pacifismus, propalestinské postoje, důraz na digitální technologie), zdá se, že jejich volební propad je logicky, trvalý a těžko zastavitelný. Jsou reprezentanty ideologie, která může slavit úspěchy jen za extrémně dobrého počasí, kdy si její výstřelky může společnost chvíli dovolit.

Bohužel vstupujeme do těžkého období, kdy o prosperitu a životní standard budeme muset velmi těžce bojovat. A nebudeme v tom sami. Volby v Německu poskytly v tomto směru ještě přesvědčivější obraz.

Jiří Weigl, IVK

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (31 votes, average: 4,97 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

7 Comments

  1. Velmi dobré shrnutí.

    Opijáti mj. kdysi hlásali městskou dopravu zdarma. Pak se systemizovali a dnes už jen na Megaztrátu všemi silami bojují proti osobní dopravě. Jejich propad v letošních eurovolbách mě velmi potěšil. Signalizuje totiž, že levičácká ovčanizace ztrácí fanoušky.

  2. “Piráty” mám zařazené z jejich začátků podle jejich volebniho mota, se kterým oslovili mladé a dostali se tak do Sněmovny – “SVOBODNÝ INTERNET”.

    A tak čekám … a čekám …

  3. Piráti jsou neuvěřitelnou anomálií politické scény. Kdyby mi někdo před třiceti, dvaceti lety řekl, že něco s tímto názvem a programem bude ve sněmovně, komunálu či europarlamentu tak bych tomu nevěřil a poslal ho na vyšetření.
    Chronologii progresivistické geneze těchto úchylek krásně popisuje pan J.Weigl ve svém článku.

  4. Pan autor ze spolku neomylných popisuje ràd kde co.Moźnà by stačilo,kdyby přiloźil ruku k dílu,aby se v zemi źilo lìp.Żàdnà strana na světě nezlepší situaci toho,onoho nebo tamtoho.Ta jde do politiky zlešit situaci svoji.Tak to funguje na světě uż od brontosaurů.Situaci każdèho člověka zlepšì jen a pouze to, co vidí kdyż natàhne ruku před sebe a zjistí,że s nì můże hýbat,nohy że s nima můźe utíkat,a hlava źe s ní můźe myslet ve stylu můźu si dovolit jen to,na co mi ta sehraná trojka stačí.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*