Pojistka demokracie

Už od svých počátků řešila moderní demokracie jeden zvlášť ožehavý politický problém. Pokud mělo být rovné hlasovací právo přiznáno všem občanům, pak hrozilo, že si neprivilegované vrstvy, kterých bývá ve společnosti vždy většina, prosadí své zájmy bez ohledu na zájmy privilegovaných. Dlouho se aktéři demokratických revolucí obávali, že s rozšiřováním hlasovacího práva nižší vrstvy přehlasují ty vyšší.

Po celé 19. století byl sváděn tvrdý boj o přístup k volebnímu právu. V různých zemích to probíhalo různě. Zpravidla se ho nejdříve podařilo získat všem mužům, o něco později bylo přiznáno i ženám a jako vůbec poslední získávali až ve 20. století volební právo i příslušníci domácího služebnictva.

Podobný problém se v dnešní době přenesl z roviny sociální do roviny demografické. Z obav o to, aby váha seniorů nepřevážila ve stárnoucí společnosti hlasy těch progresivnějších, vynořují se návrhy posunout nárok na hlasovací právo do útlejšího věku.

Všechny tyto obavy jsou naprosto zbytečné. Podařilo se totiž vyvinout zcela spolehlivou pojistku či spíše celou sadu pojistek zaručujících, že znevýhodněné skupiny nemohou cestou voleb své zájmy na úkor mocných prosadit, i kdyby se k urnám dostavily v počtu nejhojnějším. Velice jednoduchým, a přitom naprosto zaručeným způsobem, jak jim v tom zabránit, je snižování pravomocí vlád národních států.

Výrazně k tomu přispěla ekonomická globalizace, jejíž současná vlna přichází zhruba od 80. let 20. století. V souvislosti s dnešním balancováním na hraně světového míru se mluví o tom, že dochází k jakési deglobalizaci. Není tomu tak. Globalizace znamená, že zájmy velkých nadnárodních firem převažují nad zájmy jednotlivých států. Tak tomu bude i v případě, že by se světový obchod z důvodů politicko-vojenských zredukoval na obchodování mezi Spojenými státy, Evropskou unií a několika dalšími satelity. Globalizovaný trh dává národním vládám svobodu rozhodnout, jak velkorysé investiční pobídky nadnárodním firmám udělí za jejich ochotu zdržet se alespoň přechodně v dané zemi. Tato forma svobody není odepřena ani vládám levicovým, jak jsme se o tom mohli sami opakovaně přesvědčit. I když bychom vystoupili z Evropské unie, z tlaků mezinárodních financí a velkých nadnárodních korporací nevystoupíme.

Útvary typu Evropské unie jsou dalším ze způsobů, jak vládám omezit manévrovací prostor bez ohledu na to, jakým poměrem hlasů byla která z nich zvolena. Směrem navenek bohužel není EU schopna a zdá se, že ani ochotna chránit členské státy před důsledky ekonomické globalizace, jak v to někteří doufali. Směrem dovnitř ovšem bude vyžadovat stále vyšší pravomoci. Nepochybně jich dosáhne v situaci, kdy se i (s odpuštěním) český prezident domáhá zbavit svoji zemi práva veta. Až k tomu dojde, budou mít výsledky parlamentních voleb pro politiku menší význam než výsledky voleb komunálních.

Jinou cestu, jak krok za krokem omezovat vliv osob zvolených v demokratických volbách do státních funkcí, ukazují neziskové organizace. Za veřejné peníze dokáží některé z nich vyvíjet systematický tlak na prosazení zájmů, jež nejsou zájmem daňových poplatníků, kteří jsou nuceni jejich činnost sponzorovat. Dopady doslova k nezaplacení to může mít například v otázkách masové migrace či výchovného působení pedagogicky nezpůsobilých neziskovek na základních a středních školách.

Mezi instituce, které činí výsledky demokratických voleb nezajímavými, patří nejrůznější soudní dvory. Jsou schopny postupně okrajovat suverenitu národních států, aniž by si toho národ vůbec všimnul. Spíše jen shodou okolností se podařilo zastavit anebo možná jen pozdržet uzavření TTIP, transatlantické dohody o obchodu a investicích mezi USA a EU. Jejím zlatým hřebem se měl stát přesun rozhodování o sporech mezi státy a nadnárodními korporacemi na „nezávislé a nestranné“ neveřejné arbitráže.

Mnohonásobné jištění demokracie oproti možným důsledkům všeobecného hlasovacího práva funguje zcela spolehlivě. Rovné hlasovací právo mohou mít úplně všichni, třeba i včetně kojenců. Pokud jsou pravomoci zvolených politiků čím dál menší, je jim to málo platné. To, že politici zodpovídají za poměry, které mohou ovlivňovat stále méně, je kompenzováno jejich vysokými příjmy a nejrůznějšími výhodami. Volební klání se za těchto okolností mění v mediálně umně dramatizovaný souboj o to, kdo nadstandardně placené funkce na příští volební období obsadí. Analytici a komentátoři si mezitím marně lámou hlavu nad otázkou, proč ve veřejnosti tak setrvale klesá důvěra v politiku.