Pražské jaro a současnost

Tyto a další podobné dobové glosy a vyjádření prokazují syrovost této koncepce a také fakt, že se nestačila – mohla se stačit? – beze zbytku prosadit. Úvahy o mzdové denivelizaci vyvolávaly u značné části zaměstnanců, zejména dělníků, bouřlivé ohlasy; pokud podniky docílily výraznější zisk, přesouvaly ho do mezd, a zájem vyrábět levnější zboží viditelně ochaboval; naopak se usilovalo o komerčně výhodnější výrobu dražšího zboží. Mezigenerační neshody ve vedení KSČ (Antonín Novotný se narodil r. 1905, Otakar Šimůnek r. 1908, Alexander Dubček r. 1921, Vasil Biľak r. 1917, Lubomír Štrougal r. 1924), neřešená slovenská otázka provázená projevy nevychované netaktnosti z české strany (přijetí Novotného v martinském ústředí Matice slovenské roku 1967) sice vedly k Lednu 1968 a Pražskému jaru, ale k výraznějším změnám v reformě, jak byla spuštěna na počátku druhé poloviny šedesátých let, nedospěly; o to více se o ní a nich během formování Dubčekova vedení diskutovalo.

Přípravné podkladové materiály vysočanského sjezdu tento závažný problém neřešily mj. proto, že pracovaly i s politickou reformou a navrhovaným dvouletým přechodným obdobím, na němž vedle dlouhodobého programu KSČ mělo být po dvouleté diskusi schváleno i řešení hospodářských otázek; jakési rozhodné slovo měl vydat předpokládaný XV. sjezd KSČ (1970–1971). Je nutné podotknout, že výraznější změny ve zbytku RVHP rovněž nepokročily; chruščovovská živelnost vedla k opatrné rekonstrukci extenzívních metod a od druhé poloviny sedmdesátých let spěl celý blok k dlouhodobé stagnaci a postupně k narůstajícímu až nesplatitelnému zadlužení satelitních států u zemí Západu (jejich dynamiku ještě zvýšily oba ropné šoky sedmdesátých let) a opakujícím se sociálním otřesům.

Návrat k stalinistickému vývozu revoluce do tehdejšího Třetího světa sedmdesátých a osmdesátých letech  (Vietnam, Laos, Kambodža, Etiopie, Mosambik, Angola, Konžská republika, Jižní Jemen, Afghánistán, Kuba, Nicaragua) a návazná záporná zahraničně obchodní salda i poskytování prakticky nevymahatelných úvěrů dostala rovněž SSSR na pokraj únosnosti. (Gorbačevovská bezradnost při prosazování změn /perestrojky/ kontrastovala v druhé polovině osmdesátých let s nadšenými referujícími výlevy normalizačního tisku k ní a naopak oceňujícími sovětskými hodnoceními např. vysoce hodnocených úspěchů československého zemědělství).

V československém případě Prognostický ústav ČSAV (založen 1986), který navázal na předcházející úsilí goldmannovského útvaru Ekonomického ústavu ČSAV, zopakoval ve své produkci všechny základní argumenty i koncepty diskusí šedesátých let; v duchovní nadstavbě je podala normalizací potlačovaná kolektivní publikace Civilizace na rozcestí (1966–1969) a ouverturou jejich opakování se po přešlapování normalizace stala zprvu zakázaná kniha-závěť Josefa Goldmanna Strategie ekonomického růstu (1985). Postačí uvést alespoň některá jména ztělesňující tuto kontinuitu: Miloš Pick (1926–2011), Otakar Turek (nar. 1927), Čestmír Kožušník (1928–2010), Bohumil Sucharda (1914–2009) a Josef Schorcht (1915–2007) mimo ředitele ústavu V(W)altra Komárka (1930–2013).  Jakýmsi svodem těchto prací se stala Souhrnná prognóza ČSSR do r. 2010, která byla posléze – více či méně přehlížena polistopadovou společností – knižně publikována na počátku devadesátých let.

Dlouhodobě neřešené problémy, tíživá tíha narůstajícího zadlužení a stupňující se technologická bezradnost tváří v tvář prohlubujícímu se zaostávání za tehdejším Západem a z toho plynoucí stále nutkavější potřeba skutečné systémové transformace si na přelomu osmdesátých a devadesátých let vybraly svou daň; stalinistická křeč historicky končila.

Jaksi v pozapomnění zůstala jiná skutečnost, zpětný fakt nepřímého vlivu poválečné sovětizace zemí střední a jihovýchodní Evropy na Západ. Existence tak řečené světové socialistické soustavy se stala nikoliv nevýznamným podnětem pro zrod západoevropského sociálního státu třetí čtvrtiny minulého století (ještě na počátku šedesátých let byla i na Západě považována za konkurenceschopnou); ve spojení se stále živou zkušeností z propadových třicátých let a následné hrůzné druhé světové války se však projevily výhody přetrvávající demokracie ve spojení s robustní převahou středních vrstev a jejich hodnotových orientací (to byl také původní očekávaný smysl 17. listopadu 1989) a vynikla i dynamičtější a efektivnější stránka správy věcí veřejných i hospodářských na západ od Šumavy. EHS v osmdesátých letech a perspektiva další integrace budoucí unijní Evropy včetně zvládnutí obou ropných šoků sedmdesátých let a následných otřesů získala pro členské země zaostávající RVHP na magické přitažlivosti. Normalizační Československo nebylo v tomto ohledu výjimkou.

Osudy neoliberalismu i sovětizace, jak je zažíváme v naší současnosti, prokazují jedno: neexistenci trvalých (absolutních)  vědeckých pravd, které svou scholastizující podstatou popírají smysl a existenci hloubavého, dnes už nejen evropského kritického myšlení.