Fakta?

Současná klimatická změna je způsobena činností člověka. Tím se výrazně liší od změn klimatu v minulosti. Spalování uhlí, ropy a zemního plynu a některé další činnosti mění složeníatmosféry a přidávají do ní skleníkové plyny. Zesílený skleníkový efekt pak způsobuje oteplování s důsledky jako tání ledovců, vzestup hladin oceánů, dlouhodobá sucha nebo častější vlny veder a jiné extrémní projevy počasí. Dopady změny klimatu na společnost i přírodu, s nimiž se budeme setkávat v následujících desetiletích, budou přímo závislé na množství skleníkových plynů, které ještě do atmosféry vypustíme, ať už spalováním fosilních paliv nebo jinými aktivitami, při nichž vzniká velké množství emisí.

To nám říká parta lidí, která se svévolně označuje za experty a která má tu nehoráznou jistotu, že její interpretace jevů je ta jedině správná a nazve ji FAKTA o klimatu. Fakta jsou totiž pouze zjištění, které lze změřit a zvážit, ale v žádném případě není možné nazvat faktem naši subjektivní interpretaci! Pokud se bouříte a poukazujete na množství tabulek a grafů, které nelze vysvětlit jinak?

Že ho nenacházíte ještě neznamená, že jiné vysvětlení neexistuje!

Alarmisté (jak jinak nazvat ty co křičí, že náš dům hoří?) se nejčastěji odvolávají na IPCC a na vědecký konsensus. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) je mezivládní orgán, který byl založen v roce 1988 k vyhodnocování rizik změny klimatu dvěma organizacemi OSN – Světovou meteorologickou organizací a Programem OSN pro životní prostředí. IPCC neprovádí vlastní výzkum. Zjišťuje, kde panuje ve vědecké obci shoda ohledně témat souvisejících se změnou klimatu a kde je zapotřebí další výzkum. Byl vytvořen s cílem poskytovat tvůrcům politik pravidelná vědecká hodnocení změny klimatu, jejích důsledků a možných budoucích rizik, jakož i předkládat možnosti přizpůsobení a zmírnění. IPCC prostřednictvím svých hodnocení určuje stav znalostí o změně klimatu. Zprávy jsou vypracovávány a přezkoumávány v několika fázích, což zaručuje objektivitu a transparentnost. Zprávy IPCC jsou neutrální, mají politický význam, ale nepředepisují politiku.

Konsensus ale není vědecká metoda. Drtivá většina fyzikálních objevů počínaje Kopernikem byla proti shodě vědecké obce. Věta, že zprávy IPCC jsou neutrální, mají politický význam, ale nepředepisují politiku, nedává smysl. Pokud ty zprávy mají politický význam, tak přinejmenším motivují politiku. IPCC je tedy jasně politickou nátlakovou organizací. Na otázku – proč by to ti vědci dělali – je řada odpovědí, které vyžadují znát současný stav vědy.

Profesor, Ing. Miloslav Pouzar, PhD napsal: Mám velice rád historku o práci amerického chemika Joela Bitmana, který se mimo jiné zabýval toxickými účinky DDT. V průběhu svého prvního pokusu krmil křepelky potravou s vysokým obsahem tohoto pesticidu a zjistil, že ptáci vystavení jeho účinkům snášejí vejce s výrazně tenčí a méně zvápněnou skořápkou, nežli jejich druhové v tomto ohledu abstinující. Toto zjištění publikoval v roce 1969 v prestižním časopise Nature a o rok později v neméně prestižním Science. Kritici doktoru Bitmanovi vyčetli, že potrava jeho pokusných křepelek obsahovala velice nízkou koncentraci vápníku, což mohlo vést ke ztenčení skořápky daleko pravděpodobněji, nežli chronická otrava DDT. Bitman tedy svůj pokus zopakoval a na podruhé si pečlivě ohlídal správnou úroveň kritizovaného parametru. A ejhle – v případě normální hladiny vápníku v potravě křepelky na pesticid nereagovaly. I tento výsledek se Bitman pokusil publikovat v Nature i Science. Opakovaně. A opakovaně neúspěšně. Nakonec své dílko v roce 1971 udal v plátku Poultry Science (Drůbežářské rozhledy), což ovšem nemělo pražádný vliv na to, že je mu dodnes připisováno slavné prvenství v oblasti experimentálního důkazu zhoubného vlivu DDT na úspěšnost hnízdění ptáků. Přijde mi poněkud ironické, že důvodem odmítnutí druhé verze Bitmanova článku v top časopisech byla právě vysoká míra konsensu, se kterou vědecká obec přijala jeho první verzi a lavina podobně laděných článků jiných autorů, kterou původní Bitmanova práce vyvolala.

To není konec příběhu, ten k tomu dopsal snad nejproslulejší současný bioetik  Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc. M. Sc., Ph.D., Sc.D. v článku Ekologický „Mein Kampf“ po padesáti letech o knize, která inspirovala vznik ekologických hnutí a má na svědomí více lidských životů než spisek, o který opřel svou zrůdnou ideologii německý fašismus.

Jenom stručně – Rachel Carsonová vydala v roce 1962 knihu „Tiché jaro.“ Inspirovala ji k tomu „mravenčí válka“, při které se ve Spojených státech z palub vysloužilých armádních bombardérů rozprašovalo DDT na statisících hektarů v marné snaze vyhubit „ohnivého mravence“ zavlečeného do USA z Argentiny. Carsonová dala masové použití DDT do souvislosti s poklesem stavů ptactva, především drozda stěhovavého a orla bělohlavého. To Američany otřáslo. Orel bělohlavý je erbovní zvíře Spojených států a jeho vymizení by zasadilo těžkou ránu národní hrdosti každého Američana. Drozd stěhovavý dodal apokalyptické vizi Rachel Carsonové na emocích. Tenhle pěvec se ozývá brzy ráno mezi prvními ptáky vítajícími zpěvem úsvit nového dne. Pokud by vyhynul, byla by rána většiny Američanů „tichá.“[…] „Carsonová označila DDT za nebezpečnou chemikálii, protože mělo ve vysokých dávkách nepříznivé účinky na laboratorní hlodavce a ptáky. Už v té době se ale vědělo, že se u lidí neprojeví zdravotní komplikace, ani když konzumují 35 miligramů DDT denně po dobu dvou let – což jsou dávky 1000krát vyšší, než jaké bylo možné očekávat od použití DDT v zemědělství.[…]

V roce 1972, kdy byl vydán zákaz DDT, žila asi miliarda lidí bez malárie. Během několika let stoupl počet případů malárie na desetinásobek až stonásobek. Odhaduje se, že za posledních 40 let padlo na vrub neoprávněných obav (z DDT) podložených jen špatně interpretovanými důkazy 60 až 80 milionů lidských životů, v převážné většině dětí.“

Ne, Rachel Carsonová nebyla zločincem. Jenom na základě chybně interpretovaných veličin napsala knihu, která se stala bestselerem. Tomáš Fürst to komentuje:

„Základní ingredience je pocit naivních lidi, že dělají něco dobrého. Mnoho lidi potřebuje nahradit náboženství nějakou jinou ideologii, která jim dává vědomí smyslu. Boj proti CO₂ se dobře hodí. Na to samozřejmě nasednou akademici, kteří milují totalitní ideologie, zejména na filozofických fakultách a novináři, kteří nerozumějí vůbec ničemu, ale milují eschatologii (nauka o konci světa) a potom spousta podvodníků a politiků, kteří to zneužijí ke svému prospěchu.

Politici potřebují vytvářet krize, aby je mohli za naše peníze řešit.“

Ten tučný text je namířen proti prázdné Ursule von der Leyen, která selhala ve všech předchozích funkcích, která neprojevuje ani špetku politického nadání a která se nikdy neměla stát političkou. Snad abych citoval Jiřího Nohu: „Lže a krade spousta lidí, ten pomlouvá, jiný šidí, další trápí… Ale vůbec nejvíc škodí pilný blbec.“
Abych se vrátil k Miloslavu Pouzarovi: […] Vždycky když na mě z nějakého masmédia vybafne formulka „vědci zjistili“, zacloumá mnou příboj nevole. Nic netušící konzument informací je pomocí uvedeného zaklínadla manipulován k tomu, aby uvěřil, že sdělení, které bude následovat je pravdivé a nezpochybnitelné. Vědec má v rámci této formulky vlastnosti a schopnosti samotného Boha – předpokládá se hlavně jeho morální bezúhonnost, absolutní objektivita a oborová vševědoucnost. Skutečnost je ovšem jiná – vědecká obec je plná ptáčků nadšeně pějících píseň svých chlebodárců, ješitných tvrdolebců zuřivě se bijících za svou osobní víru data ne-data i kariéristických pochlebovačů a podkuřovačů, jejichž schopnost chytat ty správné větry dalece přesahuje všechny jejich ostatní schopnosti. Vzhledem k ohromnému množství lidí, kteří se považují a jsou považováni za vědce tomu ani nemůže být jinak.

Většina vědců je díky způsobu financování a hodnocení vědy závislá na tom, aby dosáhla určitých výsledků a to navíc v určitém poměrně omezeném čase. Tady si můžete o tom něco přečíst.

Tento tlak vede k hromadění systematicky zkreslených dat, která jsou dále deformována procesem jejich zveřejňování. Takto prováděná věda bohužel poměrně často lže.

Publikační zkreslení je důvodem, proč ani pečlivě provedená rešerše nemusí vést k reálné představě o aktuálním stavu vědeckého poznání. Časopisy raději publikují články obsahující statisticky významné pozitivní výsledky. Bude-li pět týmů zkoumat vliv nějaké toxické sloučeniny na tvorbu bílých krvinek a čtyři z nich dojdou k závěru, že je tento vliv statisticky nevýznamný, patrně bude publikována pouze práce týmu pátého, tvrdícího opak. Případně budou práce prvních čtyř týmů přijaty jen nějakým méně významným časopisem. Hodnocení vědy počtem publikací a impaktových bodů odvozených od citovanosti prací vede k viditelné bulvarizaci vědy, takže například v toxikologii pak vypadají popsané negativní účinky chemických látek na zdraví lidí mnohem dramatičtěji, než jaké ve skutečnosti jsou.

Ale vraťme se k začátku – k partě lidí, která chce ovlivňovat politiku svými „Fakty o klimatu.“  Z historických dat i modelování budoucího vývoje plyne, že oteplování planety je (přibližně) přímo úměrné nárůstu koncentrací CO₂ v atmosféře.  Dovídáme se, že čím jsou vyšší koncentrace CO₂ v atmosféře, tím vyšší je teplota planety. To nelze hodnotit jinak než jako posedlost. To společenství je zasaženo obsesí dekarbonizace. Jakoby nevěděli, že jediný známý život je založený na uhlíku a jeho koloběhu. Jakoby nevěděli, že množství CO₂ v atmosféře je značně menší než optimální. Dovolím si opět citovat odborníka v modelování Tomáše Fürsta:

Diskusi o „globální změně klimatu“ lze rozdělit do tří částí.

1. Skutečný vývoj teploty na naší planetě. Posledních pár desítek let máme z mnoha míst planety rozumně přesná a stabilní přímá měření. Čím dále chceme jít do minulosti, tím více se musíme spolehnout na různé metody rekonstrukce teploty, logicky tedy roste nejistota. Místy se objeví jisté pochybnosti stran toho, jaká teplota je vlastně předmětem diskuse – teplota se totiž neustále mění v prostoru i v čase a vůbec není jedno, jak se jednotlivá měření zkombinují do nějaké „globální“ hodnoty. Vzhledem k tomu, že jakkoliv definovaná „globální teplota“ je projevem komplexního dynamického systému, který je daleko od termodynamické rovnováhy, je celkem vyloučeno, aby byla konstantní. Jsou tedy jen dvě možnosti – v každém okamžiku od vzniku planety Země „globální teplota“ – jakkoliv definovaná – buďto zrovna roste, nebo zrovna klesá. Obecně panuje široká shoda na tom, že se během dvacátého století celkově oteplilo, byť geografické rozdíly jsou výrazně větší, než se obecně přiznává. Podrobnější diskuse o tomto bodu není předmětem tohoto eseje, neboť se přímo netýká matematických modelů.

2. Hypotéza o tom, že zvýšení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře vede k růstu globální teploty. Toto je legitimní vědecká hypotéza, jejíž testování je na matematickém modelování založeno více, než byste si mohli myslet. Proto se tomuto bodu budeme věnovat podrobněji níže.

3. Racionalita různých „opatření“, které politici a aktivisté všeho druhu navrhují, abychom globální změně klimatu zabránili či alespoň zmírnili její dopady. Tento bod opět není předmětem mého eseje, ale je nutné si uvědomit, že mnoho navrhovaných (a leckdy již implementovaných) „opatření“ proti změně klimatu bude mít řádově dramatičtější důsledky než cokoliv, co jsme udělali během epidemie covidu. S tímto vědomím se tedy pojďme podívat, do jaké míry je hypotéza z bodu 2 opřena o něco jiného než jen matematické modelování.

Na první pohled zde není třeba matematických modelů, protože mechanismus, kterým CO2 ohřívá planetu, je dobře pochopen už od Josepha Fouriera, který jej popsal jako první. Již dětem na základní škole kreslíme do učebnic obrázek skleníku, na který se shora usmívá sluníčko. Krátkovlnné záření ze sluníčka projde sklem, zahřeje vnitřek skleníku, ale dlouhovlnné záření (vyzařované ohřátým interiérem skleníku) je sklem pohlcováno, „nemůže ven“, a proto je ve skleníku teplo. A podobnou roli jako sklo ve skleníku hraje, milé děti, oxid uhličitý v atmosféře. Tohle „vysvětlení“, po němž se celý skleníkový efekt jmenuje a kterému s laskavým svolením čtenáře říkám „skleníkový efekt pro mateřské školky,“ trpí drobným problémem – je úplně špatně. Ve skleníku je totiž teplo z úplně jiného důvodu. Skleněný plášť zabraňuje konvekci – teplý vzduch nemůže stoupat vzhůru. Tento fakt byl experimentálně ověřen už na začátku dvacátého století tím, že se vedle normálního skleníku postavil identický skleník z materiálu, který infračervené záření propouští. Rozdíl v teplotách uvnitř obou skleníků byl zanedbatelný.

Dobře. Ve skleníku tedy není teplo díky skleníkovému efektu (pro uklidnění různých fakt-čekistů sděluji, že tohle se nahlas říkat může, je to dokonce napsáno i na wikipedii). To ale neznamená, že oxid uhličitý neabsorbuje infračervené záření a nechová se v atmosféře tak, jak jsme si představovali, že se chová sklo ve skleníku. Oxid uhličitý skutečně absorbuje záření v několika pásmech vlnových délek. Tuto vlastnost má i vodní pára, metan a další plyny. Skleníkový efekt (mylně pojmenovaný po skleníku) je bezpečně prokázaný experimentální fakt a bez skleníkových plynů v atmosféře by byla teplota na povrchu planety o několik desítek stupňů nižší.

Z toho logicky plyne, že když se koncentrace CO₂ v atmosféře zvýší, zachytí molekuly CO₂ ještě více infračervených fotonů, které tedy nebudou moci uniknout do vesmíru, a teplota planety dále vzroste. Většina lidí se s tímto vysvětlením spokojí a nadále považují hypotézu z bodu 2 výše za prokázanou. Této verzi příběhu říkám „skleníkový efekt pro filosofické fakulty.“ Problém je samozřejmě v tom, že oxidu uhličitého (a dalších skleníkových plynů) je v atmosféře tolik, že žádný foton s příslušnou frekvencí nemá šanci proniknout atmosférou, aniž by byl pohlcen nějakou molekulou skleníkového plynu a posléze opět vyzářen. K určitému navýšení absorpce infračerveného záření v atmosféře indukovaného rostoucí koncentrací CO₂ tak může dojít pouze na okrajích příslušných absorpčních pásem. S touto znalostí – která ovšem není mezi politiky a novináři příliš rozšířená – přestává být samozřejmé, proč by zvýšení koncentrace CO₂ mělo vést k růstu teploty.

Ve skutečnosti je ovšem situace ještě složitější a je tedy třeba přijít s další verzí vysvětlení, kterou pracovně nazývám „skleníkový efekt pro přírodovědecké fakulty.“ Tato verze pro dospělé zní následovně: Proces absorbce a opětovné emise fotonů probíhá ve všech vrstvách atmosféry a atomy skleníkových plynů si fotony „předávají“ tak dlouho, až konečně jednou jeden z takto vyzářených fotonů někde v horní vrstvě atmosféry odletí do vesmíru. Koncentrace skleníkových plynů s rostoucí výškou samozřejmě klesá. Když tedy trochu CO₂ přidáme, posune se hranice, ze které již fotony mohou uniknout do vesmíru, o něco výše. A protože čím výše jdeme, tím je větší zima, budou takto vyzářené fotony odnášet méně energie, což bude mít za následek, že více tepla zůstane neodneseno – planeta tedy bude teplejší.

Všimněte si, že původní verze s usměvavým sluníčkem nad skleníkem se nám trochu zkomplikovala. Dost lidí se v této chvíli začne škrábat na hlavě a přemýšlet, jestli je výše uvedené vysvětlení skutečně tak jasné. Při zvýšení koncentrace CO₂ možná budou odlétat „chladnější“ fotony (protože se místo jejich emise posune výše), nebude jich ale ze stejného důvodu odlétat více? Nemělo by se dle tohoto vysvětlení oteplovat více v horních vrstvách atmosféry? Jak s tímto vysvětlením souvisí teplotní inverze, kdy asi tak od 12 kilometrů výše začíná teplota opět růst? Skutečně lze v těchto úvahách zanedbat veškerou konvekci, která představuje přesuny ohromného množství tepelné energie v atmosféře? A tak dále.

Když se tímto způsobem budete ptát dosti dlouho, začnou se odpovědi více a více opírat o matematické modely, které obsahují řadu experimentálně (tedy s určitou chybou) změřených parametrů. Ty zahrnují například spektrum absorpce světla v CO₂ (a všech ostatních skleníkových plynech) včetně jeho závislosti na koncentraci nebo detailní teplotní profil atmosféry s výškou. Dovolím si zde tedy vyslovit velmi radikální tvrzení. Hypotéza o tom, že zvýšení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře vede k růstu globální teploty není podepřena nějakým jednoduše a srozumitelně vysvětlitelným fyzikálním zdůvodněním, které by bylo jasné člověku s běžným vysokoškolským vzděláním technického či přírodovědného směru. Tato hypotéza je v konečném důsledku podepřena matematickým modelováním, které více či méně přesně zachycuje některé z mnoha komplikovaných dějů v atmosféře.

To ovšem vrhá na celý problém úplně jiné světlo. V kontextu toho, jak dramatické omyly byly v nedávné minulosti opřeny o matematické modelování, je třeba věnovat „skleníkovému efektu“ mnohem větší pozornost. Tvrzení o tom, že „science is settled“ jsme slyšeli mnohokrát během covidu a různé predikce, které se později ukázaly jako zcela absurdní, byly opírány o „vědecký konsensus“. Rád bych upozornil, že téměř všechny významné vědecké objevy začínaly právě jako osamocené hlasy jdoucí proti dobovému vědeckému konsensu. Konsensus ve vědě mnoho neznamená – věda je postavena na pečlivé falsifikaci hypotéz pomocí správně provedených experimentů a správně vyhodnocených dat.

Závěrem konstatuji, že matematické modelování je dobrý sluha, ale zlý pán. Hypotéza o globální změně klimatu způsobené rostoucí koncentrací CO₂ v atmosféře je jistě zajímavá a plausibilní. Rozhodně se však nejedná o experimentální fakt a v žádném případě není na místě jakkoliv cenzurovat otevřenou a poctivou odbornou debatu na toto téma. Pokud se totiž i v tomto případě nakonec ukáže, že matematický model nebyl relevantní, naděláme ve jménu „opatření“ proti změně klimatu škody, které již nebudou vratné.

A já (Leo K) dodávám: „Jde hlavně o ten závod ke dnu, který rozpoutala nevládní organizace Greenpeace.  Pohádkou, že změnu klimatu můžeme inženýrsky ovlivnit. Což si vyžádá enormní množství prostředků.

Ale vraťme se znovu k partě, která tvrdí, že zná fakta o klimatu. V textu tvrdí, že každý model se validuje. Je to vlastně prověření, zda dobře popisuje klima, jestli jsou v něm správně zachyceny všechny důležité vazby i toky, tedy zda model poskytuje reálné výsledky. Dělá se to porovnáním jeho výsledků s naměřenými daty. Jednoduše řečeno – model vypočítá klimatické charakteristiky pro určité období v minulosti a vědci pak výsledky porovnávají s hodnotami ze skutečných měření ve stejném období. Validace se většinou provádějí na datech z 20. století, protože z tohoto období máme k dispozici dostatek měření z celého světa a v poměrně husté síti bodů. Abychom např. mohli prověřit správnost regionálního modelu, který počítá klima s rozlišením 25 kilometrů, potřebujeme také naměřená meteorologická data v přibližně stejně husté síti bodů. Prověřuje se řada charakteristik, od průměrných teplot a srážkových úhrnů přes jejich roční chody, dlouhodobé trendy až po speciálnější charakteristiky, jako např. zastoupení jednotlivých cirkulačních typů.

Jenže to je právě chyba, o které mluvil Tomáš Fürst: Klimatické šílenství považuji za nesmírně nebezpečné náboženství. Po třech letech covidu je jasné, jaké škody může napáchat ideologie převlečená za vědu,“ „Detailně jsem se věnoval matematickému modelování tekutin v pohybu, takže trochu rozumím tomu, jak nesmírně zjednodušené, a přesto téměř neřešitelné, jsou modely, které máme. Hypotézu, že koncentrace CO₂ je „driverem“ globální teploty považuji za možnou, ale velmi nepravděpodobnou. Celé to náboženství je založeno na matematickém modelování, kterému rozumím, a proto jsem si velmi vědom jeho limitu.“

A opět já dodávám – co to znamená, že se modely validují na data z 20. století? Že upravují rovnice a vkládají umělé parametry, aby model dobře vyhovoval měřením uskutečňovaným v 20. století. To ovšem není modelování – to je přizpůsobování očekávání. A řečeno jednoduše je to podvod.

Jaké to může mít následky? Fakta o klimatu pokračují v prosazování ideologického přístupu s jedinou mantrou: dekarbonizací za každou cenu. Ovšem další rozvoj tuzemské energetiky by měl na první místo postavit energetickou bezpečnost a cenovou dostupnost, nikoli ideologii založenou na slepém vzývání tzv. obnovitelných zdrojů, jež reálně mohou ohrozit nejen energetiku, ale celou ekonomiku a stabilitu společnosti. Energetika není o postupu podle metody pokus-omyl. A prosím veřejnost; nepište o „boji“ s klimatickou změnou stejně jako nepíšete o boji s přílivem nebo s Měsícem v úplňku!

Tvrdit, že ukončením provozu aut se spalovacími motory, vyvražděním hovězího dobytku a odstavením teplárenských kapacit na uhlí snížíme teplotu planety je daleko spíše duševní poruchou než racionální úvahou.

Rozumování o klimatu vážně není hračkou pro nenaplněné postpubertální ambice.