Všichni jsme v háji

LIBOR ČÍHAL

Po rozpadu státu Egon Bondy optoval pro slovenské občanství, Čechům připadal směšný, ale doba mu dala za pravdu. S odstupem let je ve výkladovém scénáři asi pravda o rozpadu státu na slovenské straně, vidíme, že české psychologické propady a podvody v politice jsou tak hrůzné, že nejlepší by bylo se odtud vystěhovat. Se Slováky jsme se v jednom státě nesnesli jednoduše proto, že jsme tento stát považovali za svůj v míře, která nebyla normální. Čechovi se uvolňovaly hormony při vlajce stoupající na stožár po hokejovém vítězství i když mu běžně hokej nic neříkal, ale tady to končilo. Česká hrdost na československý stát nepramenila v drobné každodenní práci pro národ, jak akcentoval jeden český velikán, ale ve zveličování a hybridizaci pojmu, jak o tom mluvil bolševický velikán v kritice idealistického pojetí hmoty. Nejednalo se o přirozenou důstojnou hrdost národní, ale obsesívní poživačnou neřest.

Všechno bylo naše ne v prostoru, který by tisíciletí budovala drobná národní práce, ale v prostoru, který nám připadl Wilsonovou intrikou ve Versailles, proto taky většina Čechů nemá problém se ztotožnit s hanebnou Zelenského rétorikou o právu na území, které nějaký jeho bezprostřední předchůdce vyhandloval, ale které staletí kultivoval jiný národní živel. Ne Slováci, ale Češi rozbili nejúžasnější stát v Evropě, protože druhá strana to už s nimi nemohla vydržet. Okamžitě po rozbití státu se na národní hrdost zapomnělo a dnes je český dav hrdý na to, že se jeho stát vypařil v Evropské unii a národ de facto přestává existovat.

Je přirozené stále oprašovat tázání po původní pravdě nebo prvotních impulsech, i po osmdesáti letech brodo primordiale stále trápí vědu i čtenáře nedělních novinových příloh po celém světě. Na otázku jaká byla prvotní polická šlichta, která vyprodukovala evropskounijní monstrum existuje spousta odpovědí, které mohou mít jistou dnes už velmi malou zajímavost, ale proč o členství v tomto evidentně upadajícím útvaru tak zběsile usiluje většina Čechů i kdyby měli povraždit odmítající menšinu, na to odpověď neexistuje. Snad jenom sentence německého filozofa – podobá se to obžerství starého alkoholika, který omládne po pár kapkách ranní kořalky. Prvotním impulsem k našemu členství v organizaci byla pouze ekonomická perspektiva, domnívali jsme se, že se přiblížíme nejvyspělejším zemím Evropy, ovšem přehlédli jsme jeden důležitý aspekt věci, obvykle země dojde k vrcholu jen vlastním přičiněním a prací, nikdo ji na vrchol nedotlačí a už vůbec ne, aby ho na vrcholu nahradila. Když se zběžně podíváme do wiki na ekonomické statistiky jako je hrubý produkt na hlavu, i když tato statistika nevypovídá o kvalitě ekonomického mixu, orientačně se z ní dá vycházet. V hrubém produktu na hlavu je náš rozdíl k německé ekonomice pořád stejný, stejně tak ke slovinské, rakouské, finské, k velmi problematické estonské a litevské ekonomice, poměr se moc nezměnil ani k francouzské ekonomice, která se řadu desetiletí potácí ve velké krizi. V produktu na hlavu jsme si trochu vylepšili srovnání s Rumuny, Italy a Řeky. Dost jsme se zhoršili ve srovnání se státem, který je logickým etalonem naší ekonomiky, s Holandskem nebo Švédskem. Česká ekonomika v HDP na hlavu zaostává poslední desetiletí za unijním průměrem v hodnotách kolem 10 tisíc eur a tento rozdíl zůstává konstantní.

Česká ekonomika je evidentně dík členství v EU odsouzena k věčné stagnaci a to nejsme schopni zmapovat deformace, které české ekonomice poslední desetiletí způsobila unijní ekonomická politika. Důvod našeho členství v EU tedy neexistuje, ale o to větší mediální běsnění proti těm, kteří hodlají tuto otázku otevřít. Česká ekonomika stagnuje, po důvodech této hlavní otázky nikdo nepátrá, ale diskutuje se, jak odpovíme nebo se vypořádáme s tou či onou regulí a předpisem z Bruselu, jakoby hlavním posláním české tvořivosti bylo čelit unijním předpisům a ne ekonomický růst. Český stát dimenzí své ekonomiky má zcela jiné parametry potencující konkurenceschopnost jeho výrobků než velké unijní země nebo zemědělsky orientované ekonomiky. Unie se zabývá výstupem Draghiho studie o kompetitivnosti, která velmi dobře charakterizuje růstové zábrany italské a francouzské ekonomiky, méně německé a už velmi vágně může přispět ke vzestupu české ekonomiky. Draghi navrhuje normativní pauzu, s čímž se Leyenová ztotožňuje, což může být dobrou odpovědí pro velké evropské ekonomiky, ovšem malé závislé ekonomiky po letech autoritativního režimu už ztratily reakční citlivost, může jim pomoci pouze rozpad dosavadního systému.

Je zřejmé, že unijní ekonomický propad není žádnou krátkodobou záležitostí, je to systémový prvek, který se v plné síle realizuje. Český problém spočívá v naší velké závislosti na německé ekonomice, která je dnes nejkrizovější z celé EU. „Evropské ekonomické selhání je zřejmé“, nazval svůj článek ve Scenari economici ekonomický analytik Fabio Lugano. Německá ekonomika se octla v recesi, země EU nemají kapacitu kompenzovat krizi největší evropské ekonomiky. Časové řady ekonomických parametrů nemají dobrý směr, evropští průmyslníci jsou pesimističtí k vývoji evropské ekonomiky, důvodem pesimismu nejsou jen americké sankce, ale i neschopnost unijních autorit adekvátně vést evropskou ekonomiku a to i v tradičně tak schopné zemi jako je Německo. Nová německá vláda nevěstí nic dobrého, ukazuje se, že CDU je podřízená socialistům a stala se tedy nepřítelem svobodného podnikání. V této EU už nikdo nedokáže ekonomiku posouvat dopředu, pokud skončí i Německo, jsme všichni v háji, píše ekonomický komentátor Lugano.

ČR se dočká velkých překvapení, zatím nedoceňujeme fakt, že Německo s ekonomickou silou ztrácí i morální sílu. Německo se tvrdě zastává jednotného trhu s elektřinou a za žádnou cenu nepodpoří zónování trhu s elektřinou. Což je sice dobré z německé perspektivy, podle níž Evropa není nic jiného než prostor sloužící Německu. Sdružení provozovatelů přenosových soustav Entso-e v pondělí zveřejnilo zprávu, která vyhodnocuje konfiguraci nabídkových zón s cílem stanovení optimální konfigurace nabídky, aby se maximalizovala ekonomická efektivita a obchodní příležitosti. Pro středoevropský region výsledky simulace ukázaly, že rozdělení Německa a Lucemburska do pěti nabídkových by vedlo k velkým úsporám a maximální ekonomické efektivitě. Německo to odmítlo, totiž rozdělení do pěti zón by ukázalo, kde je drahá elektřina a v některých zónách by už tak vysokou cenou energie zatížený průmysl musel platit ještě víc.

Na druhé straně jedna německá zóna vede k volatilním cenám v sousedních zemích, které energii dodávají, totiž Německo má nevyváženou spotřebu a pokud německý průmysl potřebuje elektřinu, ostatní musí slepě dodávat a cena energie v těchto zemích okamžitě naroste, jak se stalo v případě výpadku větrných elektráren.

(5 votes, average: 4,40 out of 5)

Loading...