SU/JIŘÍ WEIGL
„Až do 20. ledna 2025 v naší oficiální politice nezpochybnitelně platila nevyslovená lež striktně dodržovaná hesla: S USA na věčné časy a nikdy jinak. A je lépe se mýlit se Spojenými státy než mít pravdu proti nim. Česká republika vždy byla součástí jakékoliv koalice ochotných, kterou Spojené státy potřebovaly k uskutečňování svých intervencí po světě. Neváhali jsme se kvůli nim dostat ani do křížku s evropskými partnery, kteří tuto atlantickou ortodoxii nesdíleli. A dnes náhle střih, všechno je jinak. Politika současné vlády nejenže Spojené státy otevřeně a okázale nepodporuje, ale dokonce je kritizuje a neskrývá odhodlání americké spojenectví opustit.“ Tak toto je část textu, který poměrně nedávno, ve druhé polovině března, napsal můj dnešní host pro Institut Václava Klause. Jsem ráda, že si s autorem textu mohu dnes povídat. Mým hostem je Jiří Weigl, ekonom, arabista, dříve vedoucí kanceláře prezidenta republiky Václava Klause a současný ředitel Institutu Václava Klause, jehož je i spoluzakladatelem.
Martina: Já jsem před malou chvílí přečetla úryvek z vašich textů, ale vy jste takových textů napsal za poslední léta celou řadu a v poslední době jste se také hodně věnoval novému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Napsal jste: „Po nástupu amerického prezidenta do funkce se zdá být náš svět vzhůru nohama.“ To, že je Amerika vzhůru nohama, je markantní, ale řekněte mi: Jakým způsobem to podle vás zásadně ovlivňuje takzvaný „náš svět“?
Jiří Weigl: „Náš svět“ je s americkým spojen velmi silnou pupeční šňůrou a naše země od listopadu roku 89 také, protože Spojené státy byly pro naši současnost vlastně jakýmsi formativním faktorem. Byla to inspirace i politická, ekonomická. Spojené státy jsou ideálem demokracie a tržní ekonomiky – aspoň tedy viděno z velké vzdálenosti – a tak jsme si to tady před 35 lety představovali. Takže Spojené státy velmi ovlivňovaly a určovaly náš vývoj. Navíc jsme se stali jejich spojenci vstupem do NATO, účastnili jsme se a podporovali jsme vlastně všechny zahraničněpolitické americké aktivity, které do letošního roku ve světě probíhaly. To, o čem jsem psal a co jste tady citovala, je pro mě docela „šokantní“ posun v přístupu současné vládní koalice, tedy té vždycky proamerické, prozápadní, proatlantické elity. Najednou to zdánlivě neplatí – a to je, myslím, velmi pozoruhodné – a já to považuji za velmi nebezpečný posun. Se Spojenými státy jsme drželi, v uvozovkách, basu ve všem dobrém, ale i ve špatném z toho, co dělaly, a najednou, když Američané prohlédli, že ne všechno, co se ve Spojených státech v posledních dekádách dělo, bylo dobré – a bylo ku prospěchu jejich občanů, bylo ku prospěchu demokracie, svobody a všech ideálů, na kterých americká státnost stojí – tak se najednou v té chvíli začínáme odtahovat a tváříme se, že Spojené státy by naším spojencem už dále být neměly a že budeme kamsi kráčet nějakou svou vlastní cestou – a nikdo neví kam.
Martina: Tak kráčet svou vlastní cestou by vůbec nebylo špatné, kdybychom věděli, kam vede. Vy jste řekl, že odklon od Ameriky a od severoatlantického spojenectví je vlastně i trochu nebezpečný, a možná jste si tím tak trochu odpověděl, protože jste řekl, že Amerika prohlédla, že ne všechno, co dělali, bylo dobré, a proto zvolili Donalda Trumpa. Nemyslíte si, že evropští lídři tak plédují za to, abychom se odklonili od Ameriky právě proto, aby třeba evropští obyvatelé neprohlédli?
Jiří Weigl: To je přesně příčina, vy jste to řekla za mě. Dva měsíce, které uběhly od inaugurace, sledujeme příběh jakéhosi evropsko-amerického rozvodu. A evropská elita, která nám vládne z Bruselu i odjinud, se snaží změnu americké politiky a amerických priorit využít k tomu, aby docílila něčeho, co dělala vždycky, ať se stalo cokoliv: k většímu utažení šroubů, k větší centralizaci, k větší federalizaci, k posunu Evropské unie blíže ke kýženému ideálnímu superstátu, což je jejich velká idea někde v pozadí. To je jedna věc. A druhá věc je, že lidé, kteří nám a Evropě dnes vládnou, jsou spojenci a pobratimové těch, kteří vládli ve Spojených státech do 20. ledna. A oni velmi těžce nesou, že jejich favorizovaná Demokratická strana a jejich kandidátka prohrála a že politika, která je totožná s politikou Demokratické strany v Americe – progresivismus se všemi jeho atributy, jako je masová migrace, Green Deal a zelené šílenství, genderová ideologie – že toto všechno se v Americe ocitlo na indexu, a oni se cítí ohroženi a obávají změn, které probíhají ve Spojených státech, možná více než údajné hrozby z Východu, kterou nás všichni straší.
Válka na Ukrajině slouží EU k zastrašování veřejnosti a k odvrácení pozornosti od vlastních problémů
Martina: Markantní rozdíl v přístupu současné Ameriky a současné Evropy je v tom, že zatímco dříve Amerika byla, když to řeknu lidově, pro každou špatnost, co se týká toho někde provést výsadek a vyvézt tam demokracii, tak Evropa se často v těchto případech stavěla spíše proti, nebo alespoň některé státy. A teď se zdá, v souvislosti s válkou na Ukrajině, že je to přesně opačně: Zatímco Donald Trump se snaží nějakým způsobem dojednat mír nebo trvalejší příměří, tak Brusel velmi teatrálně řinčí zbraněmi. Proč si myslíte, že to je? Jde jenom o to za každou cenu se vymezit vůči Americe? Nebo si Evropa myslí, že když válka bude pokračovat, tak tím něco získá, zachrání?
Jiří Weigl: Evropě válka na Ukrajině slouží jako hlavní argument k zastrašování vlastní veřejnosti, vlastních občanů, vlastních voličů. Tedy že není čas na nějakou změnu a že jsme my všichni ohroženi, že jsme všichni na jedné evropské lodi, a teď je to jenom na nás. Musíme se opevnit proti Americe, proti Rusku, proti všem a budeme si tady udržovat „zelený ráj“, který vytváříme, který společně budujeme. A můžeme ho ochránit jedině zbrojením, jedině militarizací. To je další velký projekt po covidu a po Green Dealu, který má Evropu tlačit dohromady, a navíc má vytvořit takové mechanismy a struktury, které už nikomu nedovolí nějakým způsobem zlobit a distancovat se od toho, co se v Evropě děje.
Já si myslím, že naděje není velká, protože centrem – i duchovním centrem – naší západní civilizace jsou od druhé světové války Spojené státy. I progresivismus, i woke ideologie, do Evropy plynuly zpoza oceánu a myslím, že dříve nebo později, spíš dříve, to, co se děje v Americe, musí přijít do Evropy, protože politika, kterou dnešní elity v Evropě uskutečňují, se projevuje katastrofickým způsobem: úpadkem, rozvratem, deindustrializací, finanční neudržitelností. A to všechno vyvolává odpor a u jedněch voleb za druhými, když se díváme po našem okolí, vidíme, že síly, které jsou dneska u moci, se drží opravdu z posledních sil.
Martina: Vy jste teď řekl, že Spojené státy jsou pro nás jakýmsi duchovním mentorem. Já tedy musím říct, že jsem tak trochu rozpálená, když momentálně slyším, jak nás Amerika plísní, ať už ústy Donalda Trumpa nebo J. D. Vance v tom, jak tady nemáme svobodu slova, jak jsme se tady zbláznili z progresivismu a tak dále. A to proto, že je potřeba si uvědomit, že to sem přišlo z Ameriky, že to tady ideologicky, personálně, a hlavně finančně vydatně dotovali, a teď vidím, jak Evropa stojí a kouká, že najednou pan učitel řekl, že jde do jiné školy a že výuka byla špatně.
Jiří Weigl: Proto je zde ten šok, deziluze, zmatek a to všechno, co můžeme pozorovat. Proto jsou tak velké. Protože s tím, že se od nás velký bratr odtáhne, nikdo nepočítal. Ale zase, v naší historii to není nic nového. To přece zažívali i komunisté po roce 1956, kdy byl najednou v Sovětském svazu odhalen kult osobnosti a zločiny. A z tohoto se komunismus nikdy nevzpamatoval. A totéž tady zažíval pan Jakeš a jeho kolegové s perestrojkou v Sovětském svazu. To bylo také něco, s čím nikdy nepočítali a nikdy nemohli Gorbačovovu vedení odpustit, že něco takového dopustili. Takže já myslím, že naši představitelé a jejich nástupci a předchůdci zažívají podobné deziluze. A dobře jim tak.
Martina: Dobrá. Těmito slovy bychom je mohli trochu omluvit nebo alespoň říci, že chápeme. Ale ve hře je možná ještě jiný faktor, a to je skutečnost, že se v historii vždy ukazovalo, že totalitně smýšlející politici potřebují smrtelného nepřítele, pokud možno zvenčí. A když náhodou není zvenčí, tak si najdou nějakého uvnitř. To byli v minulosti revizionisté a podobně. Řekněte mi, znamená to, vzhledem k tomu, že si teď Evropa hledá explicitní nepřátele, že současní bruselští politici mají antidemokratické sklony?
Jiří Weigl: Myslím, že tyto tendence jsou evidentní. Protože s nepřítelem se vždycky lépe vládne, protože hrozba žene občany vždycky do houfu a lidé, když se bojí, jsou připraveni ledacos skousnout. I to, co by jim třeba ve svobodných poměrech nevonělo. Takže proto je najednou Evropa tak bojechtivá, a proto chce válku na Ukrajině vést donekonečna. A myslím, že ani ne tak proto, že by chtěla nějak porazit Rusko, protože ona ví, že je to nesmysl, že jí o to ani tak nejde. Ona je bojechtivá více z vnitřních příčin než z vnějších, a na Ukrajině jim, myslím, tolik nezáleží. Je to bohužel smutná praxe této realpolitiky. To je skutečná realpolitika a ideály, hodnoty, mezinárodní právo a to všechno, co se tak vznešeně píše na transparenty, je jen zástěrka. To je opona a za ní jsou skutečné zájmy, a tam nejde o Ukrajinu, nejde o Rusko, ale jde o to, jak bude Evropa fungovat. Jestli se jim podaří udělat další krok k centralizaci, k potlačení suverenity jednotlivých zemí, jestli se podaří vytvořit evropskou armádu. To by byl obrovský posun někam, o čem si nikdo nedovedeme představit, jak by to asi vypadalo a co by to znamenalo. Čili toto všechno je dneska ve hře.
Evropa spoléhá na to, že se politika USA změní, ale historie jim není nakloněna
Martina: Koho myslíte, si nakonec Evropa zvolí za svého explicitního nepřítele? Donalda Trumpa, nebo Vladimira Putina? Nebo se rozhodne být ostrovem a znepřátelí si všechny?
Jiří Weigl: Myslím, že Evropa stále nějak spoléhá na to, že to ve Spojených státech takhle nemůže zůstat, že se to vrátí zpátky, že bidenovská idea bude pokračovat. Můžeme to vidět v našem zpravodajství, kde se neustále objevují různé anekdotické příběhy, jak už ti a ti odmítají a ti a ti protestují a ti a ti jsou s Trumpem nespokojeni a tak dále. Myslím, že to jsou zbožná přání a že to – z hlediska našich evropských představitelů bohužel – ve Spojených státech zatím na nějaký antitrumpismus nevypadá. Demokraté vypadají, že jsou totálně knockoutováni, tato strana je v naprostém rozkladu, nedošlo tam ani v Kongresu, ani na veřejnosti, k žádnému viditelnému odporu. Čili si myslím, že tendence, nebo nálady, pocity, přesvědčení, které vynesly Donalda Trumpa a jím vedenou Republikánskou stranu k moci, mají skutečně velmi hluboké kořeny a jde to napříč americkou společností. A myslím, že naděje, které tady někteří vkládají do toho, že se to vrátí zpátky do progresivistického ráje, selžou. Donald Trump je jejich skrytý nepřítel a dávají to všestranně najevo, ale schopnost postavit se proti jeho vlivu je velmi malá.
V Německu po volbách je koalice velmi nepřesvědčivá, velmi heterogenní, a pro budoucího kancléře Merze je to velmi nešťastná konstelace, kdy závisí na sociální demokracii, na SPD. Čili on bude nucen dělat jejich politiku, jejich levicovou politiku, a bude tlačen tam, kde nikdy nechtěl být. Už je to vidět na průzkumech, jak AfD stále stoupá a vládní koalice klesá, ale i v tom, co dělá. Je to vidět ve Francii, je to vidět v Nizozemsku, v Portugalsku, kde nedávno padla vláda. Takže evropští antitrumpovci opravdu bruslí na velmi tenkém ledě a myslím, že historie jim není nakloněna.
Lidé podceňují hrozby války kvůli chybějícím zkušenostem z minulého století
Martina: Víme, kým je tlačen budoucí německý kancléř Merz, ale asi přesně nevíme, kým je tlačen náš premiér Fiala. Přesto v druhé půlce března nám voličům oznámil nabídku, která je pro mnohé pravděpodobně těžce odmítnutelná, tedy že do čtyř až šesti let budeme ve válce s Ruskem, a to bez účasti Spojených států. A co mě na tom znepokojilo, je to ticho, které se poté rozhostilo. Tedy že se neozývají občané, neozývají se média s jasnými sděleními: „Prosím, netahejte nás do války. Prosím, neničte životy, neničte náš dosavadní způsob života.“ Jak už jsem naznačila, toto ticho mě leká. Myslíte si, že to lidé u nás podceňují? Nebo to vnímají jenom jako jakési bzučení, na které nemají čas, a zkrátka tyto tendence a chřestění zbraněmi, které teď zní napříč celou Evropou, neberou příliš vážně?
Jiří Weigl: Myslím, že to lidé podceňují. Já cítím rozdíl, protože už jsem starší člověk, takže jsem přece jen většinu svého života prožil v interakci s generacemi, které už bohužel nejsou mezi námi a odešly. A lidé, kteří zažili druhou světovou válku, alespoň jako mladí lidé nebo jako děti, a nesli ve své výchově nebo ve své paměti nějaký její otisk, by určitě takhle lehkomyslně tyto politické posuny netolerovali. Když vidím sociální sítě a čtu reakce různých válečníků, kteří by táhli nevím kam a volali by po čemkoliv a neuvědomují si, v jaké době žijeme, o jakých zbraních hovoříme, nemají absolutně žádnou zkušenost ani s povinnou vojenskou službou, jako měla ta moje generace, tak je to trochu děsivé.
Společenská atmosféra nejen u nás, ale i v Evropě, ve světě, mi trochu připomíná dobu před první světovou válkou – což byla Belle Époque – do které se všichni rádi vrací. Kvetlo umění a starý bezpečný svět dával lidem jistoty a naději na evidentní pokrok. A lidé často masově a nadšeně věřili, že je z nudy a všednosti života vysvobodí nějaké velké dobrodružství, velká změna, kterou přinese právě válečné střetnutí. A umělecká díla té doby jsou plná mladých mužů, kteří nadšeně kráčeli s idealismem a vlastenectvím na fronty a věřili, že jdou bojovat za svou vlast a za její velké myšlenky a hodnoty.
Martina: A také věřili, že budou do švestek doma.
Jiří Weigl: A věřili, že budou do švestek doma, a pak zažili to, co zažili a co Remarque a všichni další tak úžasně zpodobnili a vystihli ve svých dílech. Dneska je to něco podobného. Ukrajinská zkušenost této války je děsivá a podobá se zkušenostem z první světové války. Jsou to také polostatická jatka, kde se vraždí statisíce mladých mužů, a to zatím nebyly použity všechny ničivé síly, které moderní armády mají, stále je to omezený konflikt, kde velmoci neuplatnily všechno, co mají ve svých arzenálech. Ale přesto tady hovoříme o tom, jak si vybudujeme brannou moc, která bude moci bojovat s Ruskem. Je to prostě šílené. Je to děsivé. Já z toho mám velký strach a doufám, že to lidé v těchto volbách správně ohodnotí – jestli je prioritou mír, nebo válka. A kdo nabízí mír a kdo nabízí válku.
A uvědomme si, že ve studené válce byly Sovětský svaz, Varšavská smlouva a NATO schopni se domluvit na nějaké mírové koexistenci – a trvalo to 40 let. Ale dneska nikdo nehovoří o míru a všichni hovoří jenom o válce, o zbrojení a že musíme přezbrojit toho druhého, musíme ho nějakým způsobem zatlačit, zastrašit, jeho zájmy nás nezajímají – jediné možné je vítězství. To je atmosféra velmi nezdravá, která pro všechny povede ke skutečně nešťastné budoucnosti, pokud se tomu v Evropě nedokážeme skutečně postavit. Jestli se nedokážeme postavit za Donalda Trumpa, který se snaží, aby tato katastrofa na Ukrajině, která může přerůst v něco dalšího, skončila, ale naopak mu házíme klacky pod nohy, tak na to doplatíme.
Obrat politiky našich lídrů je znedůvěryhodňuje politicky i lidsky
Martina: Musím říct, že v našem postoji k Americe je tento podivný odklon ještě patrnější, protože – jak už jsme tady zmínili v úvodu – jsme vždycky patřili ke „koalici ochotných“, a to i když šla Amerika ze smyšlených důvodů do Iráku a OSN byla proti, Německo a mnoho evropských států bylo proti, ale my ne. Václav Havel podepsal dopis, který vyjadřoval souhlas s tažením do Iráku. A já musím říct, že když jsem teď poslouchala premiéra Fialu, tak jsem si musela vzpomenout na nadužívaný román 1984, kde řečník uprostřed projevu změnil nepřítele tak, že mu přinesou papírek a on řekne: „Ne. Oceánie přece byla vždy ve válce s Eastasií“, přestože do té doby velmi nadšeně hřímal o tom, že Oceánie je ve válce s Eurasií. Řekněte mi, myslíte si, že to našim politikům není nápadné? Že jim to není, jak bychom řekli na Moravě, tak trochu „hloupé“?
Jiří Weigl: Je to nepředstavitelné a já nevím, čemu to mám přičítat. Ale nedovedu si představit, že by čeští politici takto ze dne na den – a pod jakým vlivem – mohli tímto způsobem otočit. Je to nevysvětlitelné a já pro to nemám absolutně žádné pochopení. Je samotné to velmi znedůvěryhodňuje, protože spousta těchto věcí evidentně nedělali v českém zájmu, ale snažili se zavděčit někde za oceánem. Předváděli se, že jsou papežštější než papež. Ať to byly různé čínské expedice, tchajwanské expedice nebo různá spektakulární jednání koaličních politiků, která předváděli. Takže najednou je tento obrat tak nevěrohodný, že myslím, že je znedůvěryhodňuje nejen politicky, ale znedůvěryhodňuje je i lidsky.
(4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Žádná Evropa, ale EU! Mohl by někdo vysvětlit těmto moudrým lidem, že Evropa je kontinent a EU politický projekt, který se, jak doufám, co nevidět rozpadne. Ale to máte marný, to máte marný, to máte marný 🙂 Hodinky a holínky jedno jsou jsou, protože se taky natahují…
Žádný odklon od USA se v EU se nekoná jak nám podsouvá pan autor z klubu neomylných. Koná se vlivem napadení suverénní Ukrajiny RF stejným způsobem jak napadlo fašistické Německo SSSR pouze to, že se bude zbrojit tak, jak EU vyčítají USA. A to 5% HDP. Evropa nikdy RF neohrožovala. USA po EU chtějí ať je obranné NATO silnější než je teď. Fašitické Německo chtělo SSSR jako národ zlikvidovat. A to samé chce RF na Ukrajině. Buď zbraněmi nebo zmrznutím a ušetří za náboje. No a Evropské spojené státy jsou jedinou zárukou, že země bez jaderných zbraní neskončí jak Ukrajina. Takže pouze reakce Evropy na barbarství RF, která genocidně chce zlikvidovat vše Ukrajinské, vše rusifikovat a z Ukrajiny udělat RF2.