Západ pomohl v Sýrii pustit ze řetězu psy války. Teď však nevíme, jak tam lidem zajistit bezpečí |

Sdílet článek:

SU/EVA FILIPI

Západní politici si řadu let přáli pád režimu Bašára al-Asada v Sýrii. Jejich přání se vyplnilo – novým vůdcem Sýrie, přesněji prozatímním prezidentem je od konce ledna Ahmad Šara, donedávna známý spíše pod svým bojovým jménem Abú Muhammad al-Džaulání, vůdce islamistických povstalců, kteří svrhli Asadův režim. Západ přijal tuto změnu celkem klidně, což je vzhledem k dlouholeté teroristické minulosti Ahmada Šary poněkud překvapivé. Ještě překvapivější však je vstřícnost k tomuto donedávna hledanému teroristovi, na jehož hlavu byla vypsána odměna 10 miliónů dolarů. Nutno přiznat, že na začátku se Šara snažil chovat státnicky, a ze všech sil ujišťoval všechny vlivné země, že je polepšený, a bude vládnout umírněně. Netrvalo však dlouho a v Sýrii začali být lidé – zejména alavité a křesťané – vyvražďováni po tisících – a většina západních politiků se v té chvíli dívala si někam jinam. A nejen to, ještě stále přicházely zprávy o vyvražďování civilistů, když se evropští politici sešli a dohodli se, že nový syrský režim podpoří miliardami euro. Neuvěřitelné se zjevně stává skutkem. Jaká budoucnost čeká Sýrii a s ní celý region? Na to všechno se zeptám bývalé české diplomatky Evy Filipi, která v blízkovýchodní oblasti strávila mnoho let – konkrétně přes 30 let. Působila jako chargé d´affaires České republiky v Iráku, byla velvyslankyní v Libanonu, v Turecku, a také v Sýrii. Na rozdíl od naprosté většiny západních diplomatů setrvala v Sýrii i v časech občanské války.

Martina: Ty jsi už od konce minulého roku říkala, že o polepšených džihádistech máš své vážné pochybnosti – a ty se bezezbytku potvrdily. Evo Filipi, dalo se tomu zabránit? Dalo se to předjímat? Nebo to bylo neodvratné?

Eva Filipi: Na to je těžká odpověď, jestli to bylo neodvratné, či se to dalo předvídat. My jsme předvídali, že to, co jsi říkala v úvodu o tom, že si Evropa něco přála, se jí splnilo, a neměla vůbec pohled na to, kdo tam teď bude vládnout – jako by se dívala stranou. Tam je mnoho momentů, které je potřeba zmínit. Jeden z nich je, že je to prezident – jak tomu říká jeden prezident – jak náhody, nebo z uleknutí, protože během 14 dnů tam přišla jeho organizace, a ovládla města, včetně Damašku, a tak se stal prezidentem. Mluví hezky, sama jsi to zmínila, chová se ve svých projevech umírněně, státnicky, ale vedle toho jsou tam skupiny, které mu celou dobu pomáhaly v Idlíbu, a poté mu při tažení pomáhali získat tuto moc „z uleknutí“. A tam je velký otazník, zdali on má nad nimi dohled, nebo jestli jim dokáže říci: „Toto se nesmí dělat“. A tam je otazník. Vypadá to, že nedokáže, protože masakry v Latakii a v Tartusu proti alavitům byly takové, že si myslím, že by se mělo i zasáhnout, ale to nikdo neudělal. Evropa se odvracela, a Amerika to kritizovala. Nevím, je to velmi, velmi složitá situace, a můžeme pokračovat v této debatě dál.

Po pádu Asadova režimu zůstala v Sýrii jen zběsilá krutost

Martina: Já jsem se právě chtěla zeptat: Ty jsi už to teď naznačila, že situace v Sýrii je nepřehledná, a mě by zajímalo, jestli si myslíš, že násilí, masakry, které se teď v Sýrii dějí, že vznikají z rozhodnutí prozatímního prezidenta Šary, nebo je to jenom znamením, že to vůbec nemá pevně v rukou?

Eva Filipi: Já si myslím, že to B je pravda, že to nebude tak, že by přímo Šara dal pokyn, že alavity musíme vyvraždit, křesťany musíme vyvraždit, a další. To si opravdu nemyslím, už jenom proto, že jeho hlavní dohlížitel je aktuálně prezident Erdogan, ministr zahraničí Hakan Fidan, Turecko. A Turecko také nějak zvláště nevítalo masakr proti alavitům, protože Erdogan má alavity doma. Takže si skutečně nemyslím, že by to bylo z jeho hlavy. Ale on tyto skupiny – z nichž, jak jsme o tom už možná mluvili, řada z nich nejsou ani Syřané, jsou to Čečenci, středoasiaté, Ujguři, a ti takto působí na syrském území – neovládá. Spíše si myslím, že B je pravda, tedy, že to nemá pod kontrolou, byť by si to zřejmě přál, ale nemůže to ukázat v pravé podstatě.

Martina: Evo, ty jsi teď říkala, že si myslíš, že to nemá pevně v rukou, což může být pro budoucnost Sýrie velmi skličující. Já jsem zaregistrovala nějaký výrok syrského právníka Mansúra, který říká: „Problém je, že nepracuje ani policie, kam by člověk mohl jít nahlásit incident. Moc je v rukou HTS, která připomíná spíš gangy bez pořádného velení“. Můžeš mi vysvětlit, jako člověk, který strávil na Blízkém východě více než 30 let, jestli v této situaci, která v Sýrii vznikla, hraje nějakou zásadní roli vstřícnost západních politiků vůči novému režimu? Dostali tito teroristé od Západu jaksi zelenou, že se mohou s nepohodlnými etniky, frakcemi islámu, nebo s jinými náboženstvími, vypořádat po svém?

Eva Filipi: Já bych to viděla následovně: Jestliže když říkáme „Západ“, tak já tím především myslím Evropu, protože Washington se po celou dobu tohoto konfliktu choval trošku jinak, více pragmaticky. Jestliže Západ po 13 let usiloval o to, a říkal stále to samé – aniž by to mělo jakýsi dobrý efekt, který by prospěl Západu – že Asad musí odejít, tak myslím, že si Západ, myslím Evropu, ulehčil, byl rád, a vydechl si, že Asad je pryč. A v tu chvíli jim bylo úplně jedno, že tam nový – nezvaný, nebo nový – nezvaný prezident, je vlastně člověk s touto minulostí. Ad jedna. Ad dvě: Ta HTS, tedy Haját Tahrír aš-Šám, to jsou skupiny velmi vyzbrojených a radikálních lidí, kteří umí dobře zabíjet, a umí stínat hlavy. Jsou to ti, co toto budou dělat, protože je to jejich povolání, a jsou dobře zaplaceni. Takže v tuto chvíli spíš s politováním musím říct, že některé západní země – a Brusel sám o sobě – nechtějí moc přemýšlet, protože: „Můj cíl je splněn“, a co bude dál, nechává stranou. Popravdě také nevím, do jaké míry teď, ve velké proměně celého světa, přemýšlejí nad Sýrií a Blízkým východem. Ale to je další věc.

EU nedovede rozpoznat, co by opravdu lidem v Sýrii pomohlo, a co jim škodí

Martina: Asi přemýšlí, protože ještě ve dnech, kdy se v ulicích Damašku, a v jiných městech střílelo, a byly zabíjeny celé rodiny, tak se v Bruselu sešla dárcovská konference, a na té byly novému syrskému režimu slíbeny miliardy euro. Já se tě chci zeptat: Jak si to vysvětluješ? Protože jsem se například dočetla: „Naději na trvalý mír v zemi ale naposledy zastínila nová vlna násilí. Evropská unie chce za této situace naplňovat svůj plán uvolňování sankcí proti Sýrii. Pokud má být zamezeno dalšímu násilí, je třeba dát lidem v zemi naději“. Řekla to šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová po konzultacích s ministry zahraničí jednotlivých členských států Evropské unie. Jak vnímáš to, že do chaosu v Sýrii teď pošleme blíže neurčené množství peněz?

Eva Filipi: Já to vnímám s trpkým úsměvem. Jednak jim musíme dát naději. Tak dobře, to jsou všechno bruselská slova, bruselské floskule. Takové dárcovské konference se konaly pravidelně, a ochota jednotlivých členských států platit byla čím dál menší. Tentokrát to, myslím, zase souvisí s tím, že Evropa, Brusel, dělala věci, které jsou zajeté, už je umíme, takže zase budeme dělat dárcovskou konferenci. Tato nebyla první, bývaly i dřív. Poprvé, a ještě velmi hrdě, přijali ministra zahraničí Šibáního v Bruselu, kam dříve samozřejmě nikdy nikdo z Asadova režimu nesměl přijet, a Syřanům to vadilo, protože by jim třeba řekli: „My bychom třeba potřebovali to, a to a to…“ Takže to byla zase show, podívaná: „Máme tady konečně ministra zahraničí z Damašku, a naslibujeme mu nějaké peníze“.

Musím podotknout, že Američan nedal nic. Američané na této konferenci byli, ale v podstatě mají podmínky daleko jiné, než má Brusel, a některé členské státy. Takže pro mě to, co jsem pozorovala, odpovídá tomu, jak funguje Brusel. Já říkám „Brusel“, ale myslím Evropskou unii, a to, jak funguje. Je tam trochu ztráta uvažování, ztráta probuzení, a schopnosti říci: „Tak, a co bude?“ Čili to, že slíbili peníze, tak nevím, do jaké míry půjdou přímo lidem. Oni nějak pozastavili sankce. Pozastavit sankce – dobře. Ale půjdou tyto peníze lidem, populaci? Jak se ukázalo, tak teď, za ty tři měsíce, se zvýšilo procento lidí pod hranicí chudoby, už je to na 90 procent. Třeba Šara, pro příklad, uvolnil všechny zaměstnance všech ministerstev domů, ale nedostávají peníze. Čili to, že by se měly uvolnit sankce, je jedna věc, to určitě. Ale ovládá Šara Sýrii? Neovládá. Kam by tyto peníze šly? Pro koho by šly? Čili to jsou veliké otazníky, které by podle mě měly být zohledněny v uvažování Bruselu, v uvažování Evropské unie, a dalších států, o tom, co dál, jak jim pomoci či nepomoci.

Martina: Dá se podle tebe v tuto chvíli vůbec dosledovat, kam by tyto peníze šly? Má Evropská unie v Sýrii takové páky, takové lidi, aby dokázala dohlédnout na to, že třeba 2,5 miliardy euro, o kterých se právě teď mluví, dojdou ke konkrétním lidem, ke konkrétní pomoci?

Eva Filipi: To si nemyslím. Evropská unie otevřela svou delegaci v Damašku – dosud byli v Bejrútu – a myslím, že tyto peníze šly z větší části organizacím jako UNDP, a dalším z OSN, protože jsem četla, že si tyto organizace stěžují, že i tyto peníze, které byly určeny na bruselské konferenci, že se nadále snižují a že nedodrží své programy. Čili, jsou to dvě věci: Jedna část – část která šla přes UN, a další část nevím kam. Já si nedovedu představit, že se tam teď – za současné bezpečnostní situace, za současné společenské situace – začnou dělat projekty financované Evropskou unií, protože se tam toho zatím mnoho neděje – strany jsou pryč, občanská uskupení jsou pryč, lidí se bojí, nemají peníze. Já nevím, já to vidím zase spíše v negativním pohledu na Evropskou unii, která se nedovede soustředit na to, co by opravdu těmto lidem pomohlo, a co jim škodí. Takže je to spíš v tomto ohledu s velmi velkým otazníkem.

Martina: Já ještě jednou zavrtám nožem v ráně: Jak vyhodnocuješ to, že 28. března vyšla zpráva, že francouzský prezident Emmanuel Macron je ochoten osobně přijmout syrského prozatímního prezidenta Ahmada Šaru? Má k tomu samozřejmě určité podmínky, ale přeci jenom toto rozhodnutí probíhá v okamžiku, kdy se v Sýrii masakrují alavité a křesťané.

Eva Filipi: Je mu přáno. Dodávám k tomu, že v prosinci 2010 Macron tehdy přijímal Asada s krásnou Asmou na červeném koberci. Je mu přáno. Že by to byl polibek smrti pro Ahmada Šaru? To je hezké. To by tak Francouzům slušelo, že by ho přijali na červeném koberci, a potom by někdo jiný usoudil, že tam nebude. Ne, to je úsměvné. Nevím, co si Francouz slibuje. Jednak mají koloniální minulost, Francie se chová paternalisticky – Libanon, Sýrie – tam oni byli. A jednak je to i to, že on chce vyjádřit, že to bude dobré. Já jsem i nadále nad vývojem v Sýrii skeptická – a velmi skeptická.

Západ zaměnil demokratické ideály za krvavou realitu v Sýrii

Martina: Od instalace nového režimu už je to několik měsíců, více než čtvrt roku. Dá se teď, tedy s odstupem, lépe říci, co se to tehdy vlastně v Sýrii stalo? Proč se Asadova armáda zhroutila – obrazně řečeno – takřka po prvních výstřelech? Do Damašku tehdy vstoupily skupiny Haját Tahrír aš-Šám prakticky bez odporu. Umíš dnes říct lépe, co bylo za tímto velmi rychlým koncem Asadova režimu?

Eva Filipi: Samozřejmě, že informací se množí čím dál víc, a v době této informační přebujelosti se dočítáme všeličeho. V podstatě by se to dalo sesumírovat do té podoby, která byla známa dost brzy, tedy, že v nějaké fázi se už s Asadem nemohli vyrovnávat ani okolní státy. Konkrétně Írán proto, že Asad skutečně nepatřil k hlavním podporovatelům Íránu, byť mu Íránci pomáhali.

Martina: Hlavním podporovatelům Asada?

Eva Filipi:Ano, Asada. Záliv, to znamená Saúdská Arábie, poté, co ho vzali zpět do Ligy arabských států, měl jisté požadavky, podmínky, a Asad příliš nedal. Poslední informace, která do toho zapadá, je, že uvažoval o míru s Izraelem, a docházelo – a to nebylo úplně poprvé – k různým druhům tajného jednání s Izraelem, a to se velmi nelíbilo zbytku arabského světa, jako je především Saúdská Arábie, která si říkala: „On nebude první. Když tak budeme první my.“ To by se vskutku nelíbilo Erdoganovi, Turecku, protože ať – nevím, do jaké míry je to tady – nevím, Erdoganův systém, Erdogan sám, Muslimské bratrstvo, opravdu nemiluje Izrael. Takže tam bylo těchto momentů několik. Plus to, že „money talks“ „peníze mluví“, a že řada důstojníků v Aleppu, Homsu, a jinde, už měla v kapse dobré zelené. Takže by se nedalo říct, že to byl puč, i když se říká, že to tam bylo ošetřeno přes šéfa vnitřní bezpečnosti. To bych tak stručně řekla. Ale jak asi víme, v takovýchto situacích je těchto elementů hodně, a někdo tomu musí velet. A tomuto velel Turek.

Martina: Ano, to jsem se chtěla zeptat, protože žoldáci, kteří tam přišli v rámci HTS, byli dobře vycvičeni, dobře vyzbrojeni. Dá se jednoznačně říci, že z tím stálo samotné Turecko?

Eva Filipi: Nemyslím, že samotné Turecko, ale Turecko je dnes master toho, a myslím si, že to pro ně po nějaké době nemusí být úplně pohodlné, protože na jihu je nyní Izrael. Nemyslím si, že by od toho dali ruce pryč Rusko a Írán. Turecko, Erdogan, má nyní velké problémy uvnitř země, jak víme, takže si myslím, že nástup triumvirátu Turecko-muslimskobratsko-Džaulání, nebo nevím, jak bychom to nazvali – Turci už tam mají i své vojáky, hlavně důstojníky, a snad se mluví o turecké základně – by vyhovoval osmanskému vidění světa, protože to kdysi patřilo Turecku. Takže to bude v této hodně komplikované regionální i geopolitické hře ještě hodně komplikované.

Martina: Evo Filipi, dokážeš pojmenovat, co tak nesmírně vadilo světu na Bašáru Asadovi, že odložili racionální politický přístup, věnovali se čistě emocím, a raději pomohli instalovat teroristu, na jehož hlavu byla před tím v Americe vypsána odměna 10 miliónů dolarů, na místo toho, aby se nějakým způsobem pokoušeli domluvit s Bašárem Asadem, a podpořili jeho – v té době možná tyranský, ale víceméně jeho vliv?

Eva Filipi: Martino, to nejsou jenom emoce, tam to zapadalo do doby, kdy Evropská unie, Západ – budeme tomu říkat Západ – nabyl dojmu, že naše hodnoty zavládnou všude jinde, a budeme měnit tyranské režimy na demokratické ráje. Čili to je tato poklička nad tím. Druhá věc je, že když vymysleli, že Asad je tyran, kriminálník, má ruce od krve, a musí odejít, tak si řekli – a to Evropská unie neumí, a velmi se nám to nevyplatí – že: „Takhle to bude. Toto máme za náš cíl,“ a zapomenou sledovat fakta, zapomenou sledovat expertní vědění, a zůstávají při tom. Protože když si nabereš do mozku, že „takhle to bude“, tak je velmi jednoduché tento cíl sledovat s tím, že: „Ono to sice nevychází, ale já to mám v hlavě, a nenechám se zneklidňovat nějakými experty, nebo těmi, kdo by řekli, že to takhle není.“

Takže ano, je to velmi nešťastný druh myšlení. Je to něco, co se nám, myslím, velmi nebude vyplácet. Už v průběhu tohoto konfliktu se nám to nevyplácelo, a stříleli jsme se do svých lýtek třeba v podobě třeba migrační krize. Protože jestli o něco máme usilovat, tak je to stabilita v našem sousedství, a Blízký východ, to jsou naši sousedé. Ale o toto jsme tedy opravdu neusilovali. A teď, pod malým dohledem prezidenta Šary nevím – říkám „malým dohledem“, protože on opravdu zemi neovládá – jak se to může dál vyvíjet. Dokonce si skutečně myslím, že to, co řekl Macron, není promyšlené, a že to Šara do budoucna vůbec nemusí ustát.

Martina: Zdá se, že Západ pomohl v Sýrii pustit ze řetězu „psy války“, jak by řekl Shakespeare.

Eva Filipi: To je velmi hezky řečeno. Velmi hezky řečeno.

V Sýrii chybí naděje na lepší budoucnost, na místo stability nastoupil chaos

Martina: Po vítězství povstalců se velmi často ozývalo: „Padl tyran“. Byl podle tebe Bašár Asad tyran? Hodně se v této souvislosti vzpomínalo na jeho prý velmi krutou asadovskou jednotku Šabíha.

Eva Filipi: Strukturálně byla Sýrie v té době něco jako NDR, nebo Československo před sametovou revolucí, před rokem 1989. Struktura vládnutí byla taková – jak se i říkalo – že starý Asad strukturoval společnost dle vzoru NDR. Ano, zažili jsme to, víme, že to je nedemokratické, je to omezené, nadvládu má cosi, jako byla tehdy strana al-Baas. Ano, jestliže tam někdo chtěl něco změnit, tak to nebylo úplně snadné. Když nastoupil Asad, byla takzvaná Damašská deklarace, Syřané se dali dohromady a říkali: „Bude tady Arabské jaro,“ nebo „Syrské jaro“. V takovýchto společnostech to jde hodně obtížně. Takže Šabíha – ano, to byli také krutí lidé. Byla to skupina, která měla zamezovat jakýmkoliv projevům něčeho, co by devastovalo moc.

Já osobně bych k tomu řekla jediné: Máme to teď lepší? Chtěli jsme toto? Tam je potřeba vědět – pokud už chceme něco ovlivňovat – jestli, zaprvé, máme na to, abychom to ovlivňovali? A za druhé, že tamní lidé žili v nějakém systému, který, dobře, nebyl takový, že kdokoliv může říci cokoliv bez toho, aby byl trestán, ale umíme této společnosti dát vizi něčeho, aniž by tam docházelo k takovýmto krveprolitím? Já nad tím mám otazník.

Martina: Asi nejdůležitější otázkou je, zda se teď lidé v Sýrii mají lépe.

Eva Filipi: Teď se v Sýrii lidé lépe nemají. Nadále nemají všechny normální lidské, nebo základní potřeby, jako jsou energie, a tak dále. Lépe? Co je to, mít se lépe? Oni potřebují především základní potřeby, to znamená, aby měli peníze na chleba, aby měli obživu.

Martina: A aby vůbec někdo chleba vyráběl, pekl.

Eva Filipi: A aby ho někdo vyráběl. Takže to je tak složitá situace, že mi z toho nebývá dobře, až si někdy říkám: „Tak jsme ztratili Sýrii.“ Mluví se o tom, že to bude rozděleno regionálně, že tam budou z části alavité, něco bude uprostřed – to je také možnost. Čili Sýrie odešla. Já mám s lidmi, kteří tam žijí, kontakty, takže se pohybuji v mnoha informacích, a jsou to velmi smutné příběhy. Nemyslím si, že to vzdávají. Mám i velmi pozitivní ohlasy lidí – pozitivní ne na Šaru – v tom smyslu, že se tam musí k něčemu dobrat. Další věc je, že oponenti v zahraničí dělají konference v Ženevě, a v zahraničí, a nechtějí tento systém.

Martina: Promiň, jací oponenti?

Eva Filipi: Oponenti Asada, kteří byli, nebo jsou, v zahraničí. To jsou různí vzdělaní Syřané, kteří žijí v Ženevě, a jinde. Tak ti dělají konference, aby nedopustili takovýto systém, který Sýrii nesluší, tedy systém příklonu k prapůvodnímu Islámu, což jsou právě Šara, a spol. Tam je to mnohovrstevné, přičemž populace na tom není dobře. Kdy začnou proudit peníze, a jaké peníze, a komu, uvidíme. A také, jestli Šara dokáže přitáhnout investice. Já si myslím, že investice přitáhne, jestliže tam bude stabilita, ale stabilita tam není. V Homsu se to znovu rozhořelo. Kurdové – teď je tam dva dny jmenována nová vláda – to už teď odmítli s tím, že s touto vládou nebudou spolupracovat. Tam není vlastně armáda, nemůžeme vytvářet armádu ze zahraničních bojovníků. To je například jeden požadavek Washingtonu, že v Sýrii nebudou zahraniční bojovníci. A Washington má více požadavků, a má spíše polohu: „Nemůžeme uznat Šaru.“ Kdežto na Západě, ve smyslu Evropské unie, to vpadá, že Šara je ten, kterého budeme uznávat. Macron, jak jsi říkala, ho pozval, ministryně zahraničí Německa už tam byla podruhé. A chystala se tam ministryně vnitra, nicméně, protože měla obavy o svůj život, nedorazila z Jordánska, protože tam opravdu není bezpečno.

Velmoci rozehrály geostrategickou partii, v níž Asad už nebyl důležitou figurou

Martina: Proč si myslíš, že Asadovi v rozhodujících chvílích nepomohlo Rusko?

Eva Filipi: Ono mu pomohlo, přijali ho k sobě, a tím mu pomohli. Mohli také říci: „Nám je to úplně jedno.“

Martina: Tak oni tam mají své zájmy.

Eva Filipi: Mají tam dvě základny. Dostali se do teplých moří, a bezpochyby jednali s Tureckem, než k tomu došlo, a bezpochyby byli ujištění, že jim základny zůstanou, takže si v této fázi asi řekli: „Tak, teď už to není udržitelné“, protože domluva Izrael, Turecko, možná další státy, asi už byla průkazná. Já si úplně nemyslím to, co se prvoplánově říká, že Putin je zaangažován na Ukrajině, takže mu o Sýrii už nejde. On získal to, co chtěl, má dvě základny, a vypadá to, že si je udrží. Čili, jsou to zájmy, jsou to čisté zájmy. Jestliže byl domluven – co je to v dnešní době geopolitická domluva – s Erdoganem, že mu základny zůstanou a že už musíme zrušit tuto nemožnou situaci, když se to všude změnilo, a jenom v Sýrii to trvá dlouhých 13, pomalu 14 let. Takže si myslím, že tam už asi nebyla jiná varianta. Oni mu pomohli, oni ho přijali, přijali i jeho nemocnou ženu, a asi mnoho dalších lidí, kteří dneska žijí v Moskvě.

Martina: Ale nynější ministr obrany Murhaf Abu Qasra potvrdil, že současná vláda v Sýrii je otevřena tomu, aby ruská armáda i nadále využívala právě ty dvě základny, tedy přístav v Tartúsu, a leteckou základnu Hmímím u města Latákie. Znamená to, že se Rusko pravděpodobně domluvilo už předem?

Eva Filipi: Ano. Domluvilo se s Turkem už předem. A asi ne se Šarou. Ale podle mě z toho vyplývá, že už s Tureckem byli domluveni předem, protože jim o tyto základny jde – a o ty nepřijdou.

Martina: To by pak asi dávalo logiku, že Asad byl varován a že už věděl, že nemá…

Eva Filipi: Ano, určitě, on věděl, že nemá naději. On si ještě do poslední chvíle asi myslel, že se něco může stát, ale nestalo. Čili tady je celkem evidentní, že tato domluva byla regionální – i Írán to věděl – plus ruská, a že Rusko vědělo, že si zachová základny a že tam už není jiné cesty. Turek už chtěl, aby se tato etapa skončila.