Každý stroj je zmražená forma lidské inteligence

Ayn Rand utekla po bolševické revoluci z rodného Ruska do USA, kde se proslavila zejména románem „Atlasova vzpoura”. Na začátku druhé poloviny minulého století vydala soubor esejů, který nese název „Kapitalismus, neznámý ideál”.

Na téma „nespravedlností na svobodném trhu” napsala:

Překlad, zkrácení, úprava, mezititulky autor.

Nepřetržitý proces inovací

Svobodný trh nenutí lidi, aby se všichni snížili na nějakou úroveň. Výjimeční lidé nebo inovátoři nejsou většinou omezováni. Ve skutečnosti jsou právě příslušníci této výjimečné menšiny těmi, kteří dokáží pozvednout svobodnou společnost.

Svobodný trh je nepřetržitý proces, který nelze zastavit, proces směřující kupředu, jenž vyžaduje to nejlepší od každého člověka a náležitě ho odměňuje. Zatímco si většina lidí sotva osvojila používání automobilu, kreativní menšina už představila první prototyp letadla. Většina se učí tím, že jí někdo něco ukáže a představí, menšina má svobodu něco představovat.

Každý může uplatnit své schopnosti. Ti, kdo nejsou ochotni je uplatňovat, zůstávají bez odměny. Ale nemají žádnou moc zastavit ty, co chtějí.

Elvis versus Albert

Hodnota lidské práce je na svobodném trhu určena podle jediného principu, kterým je dobrovolný souhlas lidí, že za její výsledky něco zaplatí. To je morální poselství zákona nabídky a poptávky a odmítnutí kolektivismu a altruismu. Člověk není majetkem ani služebníkem kolektivu. Člověk pracuje, aby se uživil, a chce-li obchodovat s druhými, nemůže od nich očekávat nějaké oběti. Jediným kritériem je dobrovolný vzájemný souhlas.

Kolektivistické mozky napadají tento princip ze dvou zdánlivě opačných stran. Jednak tvrdí, že trh je nespravedlivý. To je vyjádřeno otázkou: Proč by měl Elvis Presley vydělávat více než Albert Einstein?

Odpověď zní: Protože lidé pracují, aby si uspořádali vlastní život, a pokud mnoho z nich nachází hodnotu v Elvisově hudbě, mají právo za ni utratit vlastní peníze. Elvis nestojí v cestě Einsteinovi ani Einstein netrpí nedostatkem náležitého uznání společnosti v intelektuální rovině.

Silní versus slabí

Druhou námitkou je tvrzení, že člověk s průměrnými schopnostmi je na trhu znevýhodněn oproti lidem s vyšší inteligencí nebo lepšími schopnostmi. Silní nedávají šanci slabým.

Ale ve svobodné společnosti je hodnota práce každého člověka určena nejen jeho úsilím, ale i výsledky snažení nejlepších mozků, které ve společnosti existují. To je nevyčíslitelný bonus pro všechny. Každý stroj je zmrazená forma lidské inteligence, silou, která zvyšuje životní úroveň všech, neboť zvyšuje produktivitu práce každého člověka.

Fyzická práce jako taková nemá dosah nad rámec daného okamžiku. Ale člověk, který přichází s myšlenkou v jakémkoli oboru lidského snažení, člověk, jenž objeví například nový výrobní postup, pomáhá lidstvu. Pouze myšlenku lze sdílet s neomezeným počtem lidí, aniž by kdokoli něco obětoval nebo ztratil. Nový postup, nový stroj nebo nová technologie zvyšuje produktivní kapacitu lidstva. Pouze zvyšování produktivity lidské práce vede k blahobytu.

Stroj versus ruce

Člověk, který něco nového objeví nebo vymyslí nový stroj, obdrží jen malé procento jeho hodnoty pro všechny lidi bez ohledu na to, jaké miliony vydělá. Ale člověk, který stroj obsluhuje nebo jej pouze opravuje, dostává vyšší odměnu, než by odpovídala jeho myšlenkovému úsilí. Tedy jeho produktivitě, kdyby pracoval bez stroje.

Podobné pravidlo platí pro všechny lidi na společenském žebříčku. Člověk na vrcholu intelektuální pyramidy přispívá všem pod ním svými nápady a je odměněn nepatrným podílem na materiálním zlepšení, které jeho myšlenka přinesla. Člověk, který je na nižších patrech žebříčku dostává při své práci jako bonus výsledky myšlenkového úsilí všech lidí nad ním.

To je podstatou „konkurence” mezi silným a slabým intelektem. To je ta „metoda vykořisťování”, kterou kolektivisté tak odsuzují.

Napsala Ayn Rand v šedesátých letech minulého století.

Post scriptum

Pozn. autora:

Co tím Ayn Rand myslela? 

Možná příběh Jan Matzeligera, který byl synem holandského inženýra a otrokyně ze Surinamu. Na konci 19. století začal pracovat v americké továrně na boty. Produktivita výroby nebyla příliš vysoká, protože podrážka musela být k horní části boty přišita ručně. Jan Matzeliger vymyslel stroj na automatické přišívání podrážek. Produktivita výroby stoupla více než desetinásobně a cena bot v celé Americe klesla na polovinu.

Když si lidé mohli koupit více bot, protože byly levnější, mohli si všichni dělníci v továrnách na boty vydělávat více, nebo méně? Když stoupla mzda dělníkům, zvýšila se mzda i veškerého pomocného personálu?

Henry Ford díky změnám ve výrobním procesu učinil automobil dostupný širokým masám. Dlouhou dobu byl jediným majitelem firmy a ve své době jedním z nejbohatších lidí v USA. Zasloužil se o zavedení pětidenního pracovního týdne a v roce 1914 zvýšil mzdu svých zaměstnanců na 5 dolarů za den, což v té době představovalo dvojnásobek průměrné mzdy.

Mohli by jeho dělníci vydělávat dvojnásobek průměrné mzdy bez zvýšení produktivity výroby, která byla jeho dílem? Jaká by byla „spravedlivá” odměna pro Henryho Forda za to, že umožnil lidem jezdit autem a jeho dělníci mohli vydělávat výrazně více? Kdo ji má určovat, když ne hlasování anonymních lidí na svobodném trhu? 

Absolventi oborů, jejichž správný název by měl znít „kreativní opisování nic neříkajících frází z Wikipedie”? Nebo někdo, kdo nic nevymyslel, ale ví, jak má vypadat spravedlnost?

Každá inovace, ať už je to stroj nebo výrobní postup nebo způsob doručování balíčků, zvyšuje produktivitu práce, ze které má prospěch nejen ten, kdo s inovací přišel, ale i všichni lidé, kteří si díky vyšší produktivitě práce mohou vydělávat více. To, že si inovátor vydělal miliony nebo miliardy, je „reverzní daň”, kterou společnost platí za blahobyt. V porovnání s celospolečenským přínosem levnějších bot nebo aut pro všechny je zanedbatelná.

Rozdíl mezi „reverzní daní za blahobyt” a ostatními daněmi je z principu propastný. Jan Matzeliger nebo Henry Ford nebo kdokoli další svoji „daň za blahobyt” nikomu nevnutili násilím. Lidé jim ji dobrovolně zaplatili. A teprve tehdy, když z toho měli prospěch oni sami. Daně vymáhané státem jsou z určité části násilnou krádeží, z níž mají prospěch pouze ti, kdo lup přerozdělují, a ti, kteří si na majetek druhých dělají z nějakého důvodu nárok.

Těžko říci, jestli to Ayn Rand myslela takhle. Ale možná ano.