SU/JIŘÍ WEIGL
S ekonomem a arabistou Jiřím Weiglem jsme si v předchozí části rozhovoru připomněli historické paralely bývalého Československa a Ukrajiny. Náš host se snažil osvětlit rizika eskalace konfliktů a upozornil na absenci skutečné diskuse o bezpečnostní architektuře Evropy. Vlastně to byl trénink na dnešní pokračování našeho rozhovoru: Zavedeme vás do nepřehledného labyrintu mezinárodních vztahů, kde po desetiletí doutnající konflikty náhle propukají v požáry, které se zdají být mimo jakoukoli kontrolu. Proč před více než rokem a půl Hamás podnikl rozsáhlý útok, který proměnil křehké status quo v Izraeli v krvavou lázeň? Jak je možné, že se v Sýrii za překvapivých okolností chopil moci člověk, na jehož hlavu vypsaly Spojené státy desetimilionovou odměnu? Co stojí v pozadí těchto událostí? O tom se budeme bavit dnes.
Martina: Pane Jiří Weigle, opustíme teď snahy Donalda Trumpa dojednat příměří nebo mír na Ukrajině. Já bych vzpomenula už jeho minulé volební období, kdy jsme se mohli dočíst, že se Trumpově administrativě podařilo docílit průlomu v postupném smíření Izraele s arabskými státy. Jenom připomenu, že 15. září 2020 byly právě pod americkým patronátem podepsány takzvané „Abrahámovské dohody“, tedy bilaterální smlouvy, které normalizovaly vztahy mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem. A pak Trump pracoval na dalším průlomu, protože podobná smlouva byla uzavřena s klíčovou arabskou velmocí, se Saúdskou Arábií. Tolik tedy vhled do úspěchu Donalda Trumpa v izraelsko-arabských vztazích. Ale mezi tím přišlo 7. října 2023, a Hamás zaútočil na Izrael. Myslíte si, že Donald Trump má nyní šanci urovnat i tento konflikt?
Jiří Weigl: Obávám se, že tento konflikt je daleko těžší než ukrajinský. Tam je to řešitelné a lze tam najít nějaké čáry, které lze někde namalovat, a navíc zúčastněné strany asi budou časem vyčerpány, takže na to někdy přistoupí. Ale arabsko-izraelský konflikt má strašně dlouhé kořeny a není snadno řešitelný. Vy jste zmínila Abrahámovské dohody a podíl Donalda Trumpa na jejich uzavření. Já myslím, že on dokázal, že je schopen v této spletité situaci na nejvyšší úrovni nacházet řešení, ale uvědomme si, že smíření Izraele se mu podařilo docílit se vzdálenými zeměmi – s Marokem a s monarchiemi Zálivu – které jsou, a vždycky byly americkými spojenci.
Martina: Nikoliv s Palestinou?
Spor o Palestinu je jako souboj dvou mužů o jednu ženu, kde se kompromisy hledají velmi těžko
Jiří Weigl: A měly obavy z Íránu, a tak dál. Ale to není příčina arabsko-izraelského konfliktu, ale je to boj dvou národů o jednu zemi – to je jako souboj dvou mužů o jednu ženu – a tam se kompromisy hledají velmi těžko. Já jsem velmi skeptický, a byl jsem skeptický vždycky. Palestina je malá, je jedna, a žije na ní velký počet obyvatel obou těchto národů, které vůči sobě mají nesmiřitelné postoje. Nesmiřitelné postoje v tom, že Izrael je židovský stát, a byl budován jako židovský stát, a je budován na území, které po staletí už bylo obýváno jiným etnikem. Oni jsou v mnohém podobní a v mnohém si jsou velmi blízcí – i jazykově, a tak blízcí – ale nábožensky ne. A především jejich identita je neslučitelná, a to vytváří antagonismus. Já myslím, že řešitelný byl tento problém v roce 1948, 1949, kdy byla první arabsko-izraelská válka, kdy Palestinci jakožto jasně definované etnikum ještě neexistovali, kdy byli součástí arabského moře, kontinua, které se táhlo od Sýrie po Egypt, a několik set tisíc lidí, kteří před touto válkou uprchli do sousedních zemí, by bylo bývalo začleněno do jejich společenství. Kdyby se stali plnoprávnými občany Libanonu, Sýrie, Jordánska, Egypta, tak myslím, že by tento problém nevznikl. Je to asi podobné, myslím, jako kdyby sudetští Němci, kteří byli vystěhováni z českého pohraničí, byli ponecháni v táborech kolem Šumavy a Krušných hor, a tam po generace žili bez práva pracovat a cestovat, a to ve velmi ubohých podmínkách. Tak tohle všechno vytvořilo neřešitelný problém palestinské diaspory, která je navíc částečně i součástí izraelské společnosti. A toto nějakým způsobem včlenit do státu, který je definován jakožto židovský, je téměř neřešitelné.
Martina: Teď je situace, jaká je. Když jste tento konflikt přirovnal k souboji o jednu ženu, tak mi to evokuje jednu divadelní hru, monodrama, ve kterém hlavní hrdinka říká: „Manželství je jako vztahy na Blízkém východě. Nemá řešení“. Ale pravděpodobně to budou muset Izrael, svět, Palestina, nějak vyřešit. Mě by zajímal původ spektakulárního útoku. Tak jste ho nazval i vy, že tento děsivý a záměrně spektakulární zločin patří k dosud málo objasněným záhadám současného vývoje. Ale než rozebereme tuto jeho teatrálnost, tak se zeptám: Myslíte si, že hlavním důvodem tohoto útoku bylo, že se Hamás snažil zabránit postupnému sbližování Izraele s ostatními arabskými zeměmi?
Jiří Weigl: Všechno je možné. Tato věc je asi příliš nevysvětlitelná na to, aby měla jedinou příčinu. Je skutečně nepochopitelné, k čemu by takové spektakulární vraždění mohlo sloužit, a je neuvěřitelné, jak by mohly přípravy na něj uniknout pozornosti izraelských tajných služeb a všech a celého bezpečnostního aparátu, který Izrael má na úplně nejšpičkovější úrovni.
Martina: To je mi od první chvíle záhadou, že se tam hloubí tunely, kterými projíždí nákladní auta, a nejlepší tajná služba na světě o tom nemá tušení.
Jiří Weigl: Nemám tušení. Já nevím, jestli jste sledovala, když Česká televize před časem opakovala izraelský seriál „Fauda“, který je, myslím, velmi zdařilý tím, že konflikt dvou skupin – teroristů a tajných izraelských služeb – popisuje velmi lidským způsobem. Všechno jsou to na obou stranách docela sympatičtí lidé, kteří mají své zázemí a své docela i pochopitelné motivace. Jedni jsou hnáni atmosférou nesmiřitelného odporu, hrdinství a mučednictví, které se tam neustále reprodukuje, a tamti jsou zase bojovníci za bezpečnost své země. Já myslím, že to bylo velmi ilustrativní, jak má Izrael palestinskou společnost prostoupenou svými bezpečnostními tykadly – a ví absolutně všechno. A právě s touto zkušeností se mi to nezdá možné. Nejen tedy to, že to nevěděli a že se to stalo, ale oni přece vrahové z Hamásu byli na izraelském území několik dní, a Izrael je maličká země a má obrovskou armádu, obrovské bezpečnostní síly, takže během minut by tam musely být takové jednotky, které by se s nimi vypořádaly naprosto rozumným způsobem. Čili já si nedovedu vysvětlit ani to, že nezasáhli včas, ani to, že tam mohli být ne několik hodin, ale dva, tři dny, že mohli někoho unášet, a tak dále.
Existence palestinského státu je pro Izrael nepřijatelná, vedlo by to k válce o zbytek Palestiny
Martina: A jak si to tedy vysvětlujete? Protože určitě tento monolog vedete sám se sebou, tedy jaké byly motivace Hamásu a jaké byly možná motivace Izraele nevidět, a hlavně z toho později ani nevyvodit důsledky. Přestože chápu, že na to ani jedna strana neměla čas.
Jiří Weigl: Na mě to všechno z obou stran dělá dojem bezradného zoufalství. Izrael prostě neví, co s Palestinci. Smířit se nejde. A pokud vzniknou dva státy, což je ideál OSN, o kterém všichni hovoří, tak je pro Izrael úplně jasné, že palestinský stát bude jeho zuřivý nepřítel, který bude zbrojit, který se bude připravovat k válce ne jako guerilla, ale jako plnohodnotný soupeř, který bude vyzbrojen, a nikdo jim nerozmluví, že by neměla vypuknout válka o zbytek Palestiny. Čili – je to kdo z koho. Existence palestinského státu je pro Izrael z tohoto důvodu nepřijatelná. Já tomu rozumím, že oni nevěří tomu, že by společně někdy mohli vést nějakou přátelskou koexistenci. Takže Izrael v Gaze utrpěl další vítězství, Gazu totálně zničil, zničil veškerý vojenský odpor Hamásu. A to tak, jako zvítězil ve všech předchozích válkách – jako už po několikáté zvítězil v Libanonu, jako porazil Egypt, a já nevím koho všeho – ale není to k ničemu, tato vítězství nikam nevedou.
Martina: A vy si myslíte, že si Hamás myslel, že má šanci uspět? Že má šanci něco změnit? A co vlastně?
Jiří Weigl: Jestli si Hamás myslel, že vytvoří krizi, která bude takových rozměrů, že mezinárodní společenství bude nějakým způsobem nuceno do toho zasáhnout, že izraelská reakce vyvolá nějaký hluboký mezinárodní odpor, který bude Palestincům ve prospěch – tak je to kostrbaté. Ale jinak si nedokážu vysvětlit, jaký smysl by toto vraždění, které si těžko může získat sympatie kdekoliv na světě, mohlo pro palestinskou stranu mít.
Martina: Rozhodně se o palestinském tématu začalo celoplanetárně diskutovat.
Jiří Weigl: Ano. Tedy pokud bychom hledali nějaké benefity, které z toho Palestinci mohli mít, tak pseudobenefitem je nepochybně obrat veřejného mínění – především liberálního v západní Evropě, ve Spojených státech – kdy se Izrael stává personou non grata. Hlavně ve velmi woke zemích, jako je Skandinávie, a na amerických univerzitách a tak dále – tam Izrael ve veřejném mínění prohrává. Takže myslím, že za to ty desetitisíce mrtvých v Gaze nestojí, a nevím, jestli to takhle měli Hamásovci vymyšleno. Nerozumím tomu. Jsou různé spekulace od izraelské vnitřní politiky, a já nevím, co všechno, komu na izraelské politické scéně mohla celá tato akce momentálně vyhovovat. Netuším. Ale myslím, že to vypadá dost zoufale a beznadějně, protože skutečně: Co dnes s Gazou? Co s lidmi, kteří tam žijí? Vystěhování, o kterém začal hovořit Donald Trump, asi není cesta, která je v dnešní době schůdná a možná.
Martina: Vlastně po deseti tisících mrtvých a nezměrném utrpení je izraelsko-palestinský problém ve stejném bodě, nebo ještě horším, než ze kterého 7. října 2023 vyšel.
Jiří Weigl: Ještě v daleko horším bodě.
Martina: Co bude dál?
V troskách je celý Blízký východ, jsme svědky jednoho velkého chaosu s nejasnými zákulisními vlivy
Jiří Weigl: V troskách je celý Blízký východ. Izrael zničil nejen Hamás, ale podstatně oslabil Hizballáh v Libanonu, což byla jedna – z byť kontroverzních – ale sil, která tam udržovala jakýsi řád. Tyto země se, jedna vedle druhé, rozpadají. Nejsou to státy v našem moderním slova smyslu, jsou to různé koalice různých vojenských náboženských struktur, které neovládají celá území. Je to prostě jeden velký chaos, do kterého se celý Blízký východ ponořil. A zrovna tak, jako je nejasná akce Hamásu ze 7. října proti jihu Izraele, tak je velmi nejasné vítězství Haját Tahrír aš-Šám v Sýrii: Co se tam vlastně událo? Proč asadovské síly, které vyhrály občanskou válku, najednou vůbec nebojovaly? Proč nezasáhli Rusové? Proč nezasáhli Íránci? Kde jsou jaké dohody v pozadí? Na co to má všechno vazbu? O tom můžeme my – kteří to sledujeme pouze ze sdělovacích prostředků a nejsme u jednacích stolů někde hodně hluboko v zákulisí – jenom spekulovat.
Martina: Já se s dovolením za malou chvíli do Sýrie s vámi vydám, ale teď bych přeci ještě jenom zůstala u toho, co jste už naznačil, že tady existoval plán, myšlenka Donalda Trumpa, že by lidé, kteří v pásmu Gazy mají podmínky neslučitelné s důstojným životem, byli někam přestěhováni, a že by se Gaza přestavěla na letovisko, na nějaký Gazaland. Myslíte si, že to myslel vážně? Nebo jenom předhodil novinářům a nějakým evropským politikům kost, aby mohli kroutit hlavou a říkat, jaký je Trump blázen, a teď se to ukázalo?
Jiří Weigl: Nevím, jestli to myslel vážně, ale idea někam Palestince z Gazy přestěhovat asi nemusí být jenom myšlenkou Donalda Trumpa. To já myslím, že možná žije v určitém kruhu v Izraeli, a Trump se stal pouze jejich mluvčím. To je možné s tím, že americké peníze, které by do toho mohly přijít, by to třeba udělaly nějakým schůdnějším, realizovatelnějším projektem. Já to nedovedu posoudit, ale jedna věc je zvláštní, že přirozenou zemí, nebo druhou vlastí Palestinců je Jordánsko, které dříve ovládalo Západní břeh s částí Jeruzaléma a které je umělým britským výtvorem – před tím nikdy žádné Jordánsko neexistovalo. Čili to byla přirozená součást celého území, které se nazývalo Palestina, a protáhlo se dál do pouště. Ale jinak by palestinským státem mohlo přirozeně být Jordánsko, kdyby soužití místních obyvatel a Palestinců už kdysi nedostalo konfliktní podobu, takže nakonec z Palestinců mají všechny sousední země obavu. Pro Egypt je to riskantní, protože Hamás je militantní islamistické hnutí, a v Egyptě vládne velmi tvrdý sekulární vojenský režim, který nepotřebuje posilu pro místní islamisty, Muslimské bratry, které velmi brutálně potlačuje. Takže Egypt dnes přítelem Hamásu a Palestinců není. Írán má své problémy, které řeší, a určitě se nechce zaplétat do žádných dalších velkých konfliktů s Izraelem. Už si to vyzkoušeli a není to, myslím, pro tamní režim nic potřebného. A ambice na globální úlohu íránského režimu, šíření islamistických revolucí, ta, myslím, už pohasla. A Sýrie je v chaosu. Takže s Palestinci to mají všichni složité a v zásadě je nikdo nechce přijímat. A myslím, že nebýt Donalda Trumpa a jeho velmi tvrdého postoje vůči masové migraci, tak by tady bylo jedno velké nebezpečí, že oblastí, kam by se Palestinci z Gazy mohli uchýlit, by byla Evropa.
Martina: Mimochodem, po nepokojích a po válce, která zuří v Gaze – asi se to takto dá nazvat – se mnozí muslimové dali na pochod a proud ilegálních migrantů do Evropy zesílil. Takže děj se, co děj, Evropa nakonec je vděčným cílem nelegální migrace.
Arabské jaro mělo být součástí plánu na vytvoření nové etnicko-společenské konstelace v Evropě
Jiří Weigl: Určitě: Ale nebýt Trumpova příkladu ve Spojených státech a toho, jak se nekompromisně postavil k masové migraci a jak odesílá ilegální migranty zpátky, tak, myslím, hrozilo, že evropští politici by byli schopni, pod humanitárními záminkami, otevřít brány dokořán a říci, že to je naše povinnost pomáhat bližním v nouzi a že se mohl opakovat rok 2015. Určitě k tomu bylo velmi silně nakročeno.
Martina: Co myslíte, že za tím je, když říkáte, že v hlavách evropských politiků se mohl, jakožto možnost, zrodit takovýto plán? Já jenom připomenu, že v roce 2018 jste napsal: „Migrační krize je záměrným a promyšleným projektem liberálních, levicových západních elit, které ovládly politický mainstream, a určují agendu na národní i mezinárodní úrovni.“ Řekněte mi: Myslíte si, že současní politici vlastně jenom navázali na to, o čem jste mluvil v roce 2018, nebo to byla tak trošku jiná situace?
Jiří Weigl: Myslím, že tady v Evropě liberální mainstream tuto myšlenku chová nadále. Chová ji pořád, jenom ji různě takticky potlačuje, ale když jsou příhodné okamžiky, tak s ní vykročí znovu ven. Ve skutečnosti nikdo žádný rozhodný krok k zastavení masové migrace do Evropy neudělal a je to jenom hra s vlastními voliči doma v Německu, ve Francii, v Nizozemí, v Británii, tedy tvářit se, že jim jde o bezpečnost vlastních občanů a tak dále. Ale tato idea – že migrace z rozvojového světa je pro Evropu přínosná, že je potřebná a že je to tmel, nebo rozpouštědlo nekompatibilních národních entit, a že všichni budeme tak trochu Čechy smíchanými s migranty, a trochu Němci smíchanými s migranty, a tak budeme všichni nakonec jeden evropský národ, jako je Amerika – je tady stále. Amerika je, myslím, v tomto vzorem. Mám podezření, že tato inspirace přišla zpoza oceánu tak, jako všechno, že ideálem je americká společnost složená z příchozích z celého světa a že Evropa se jí chce nějakým způsobem přiblížit. A síly, které tuto velmi spornou a nebezpečnou myšlenku zastávají, u nás pořád ovládají, nebyly poraženy, ale pořád tady určují směr. A ani v Německu se vůči tomu nic podstatného nestalo, přestože pan Merz říkával jiné věci, ale nakonec je závislý na Zelených a na socialistech a bude dělat pořád stejnou politiku.
Martina: Takže si myslíte, že to je skutečně opět zaoceánský dovoz, nebo že za tím můžou být spíše myšlenky třeba Coudenhove-Kalergiho a podobně?
Jiří Weigl: Může to tam být, je to samozřejmě všehochuť. Můžete v tom najít i běžnou byznys racionalitu, že na různé jednoduché činnosti – zemědělství, řemesla – potřebujeme pracovní síly, modré límečky, a domácím se do toho nechce, takže: Dovážejme je. Ale to nejsou lidé, kteří sem masově míří, to je jiný segment populace.
Sýrie je nešťastným příkladem toho, jak západní politika zničila relativně stabilní zemi
Martina: Vy jste před malou chvílí zmínil naprosto nejasnou situaci v Sýrii, ve které se asi těžko někdo může – viděno pohledem z Evropy, nota bene z pohledu laika – vyznat. I když vy jste arabista. Proč Bašár Asad vyklidil své pole působnosti? A proč svět v podstatě přijal nabídku „napraveného teroristy“ Abú Muhammada Džuláního – na jehož hlavu byla vypsána odměna 10 milionů dolarů – že se stane syrským prezidentem a že určitě nastolí sekulární režim? Zatím se v posledních týdnech rozjely čistky, při kterých jsou vražděni alavité i křesťané, přičemž alavité tvrdí, že po nich přijdou na řadu jezídové, drúzové a podobně. Podle vás, jakožto arabisty, dalo se něco takového čekat? Čekal jste to? Nebo jste přeci jenom věřil tomu, že Džulánímu šlo jenom o svobodnou Sýrii?
Jiří Weigl: Myslím, že se to dalo čekat, ale je zvláštní, že k tomu došlo takovýmto překotným a rychlým způsobem. Sýrie je vůbec velmi nešťastný příklad toho, jak západní politika zničila zemi, která sice nebyla vzorem nějaké demokracie a lidských práv, ale na druhou stranu je to země v regionu, který je tolik zmítán náboženskými sváry a sektářským násilím, a nevím čím vším, navíc je ještě v sousedství Izraele a konfliktu, o kterém jsme hovořili před chvílí. Takže to, že Západ dokázal tuto zemi takovýmto způsobem zničit a rozvrátit, je opravdu na pováženou. Bylo to v éře Obamova vládnutí, kdy „Arabské jaro“ mělo být spouštěčem…
Martina: Osvobozeneckého procesu, nebo jak to nazvat.
Jiří Weigl: Osvobozeneckého procesu. Ale myslím, že to velmi souviselo i s představou masové migrace, tedy že se tyto země dostanou do pohybu a Evropa jim otevře dveře a vytvoří se tady nějaká nová etnicko-společenská konstelace, která bude znamenat velký krok kupředu ve velkém ideálu nové společnosti, nového člověka, nové Evropy – a přeformátuje to i Blízký východ. Tedy, že to byla součást velkého plánu, protože to šla jedna země za druhou, a všude to probíhalo poměrně snadno: Tunisko, Libye, která se rozvrátila, a dodnes nepovstala z popele, tragický byl Egypt, protože kdyby se to tam skutečně podařilo, tak by Evropa klekla, protože kdyby se dalo do pohybu 100 miliónů lidí, když by tam došlo k občanské válce, nebo k něčemu podobnému, tak to by bylo téměř neřešitelné – a směřovali by nepochybně sem. A Sýrie? Tam, myslím, to bylo podceněno, že Asad nebyl běžný diktátor, jako to bylo v Tunisku, nebo jako v Egyptě. Syrská společnost je velmi fragmentovaná, velmi různorodá, a je to koalice různých náboženských minorit, což má kořeny v osmanské tradici, v Osmanské říši. Podobně byly strukturovány i balkánské společnosti, a proto tam také byly konflikty tak krvavé a těžko řešitelné. A Sýrie tomu přesně odpovídá: Asad zastupoval koalici všech nesunnitských minorit, které se obávaly sunnitské většiny, a proto měl za sebou velmi disciplinované síly, které ho podporovaly. A to, protože on – i jeho otec – vládli velmi tvrdou rukou a potlačovali brutálně odpor většinových sunnitů, protože se všichni obávali, co se stane, kdyby se sunnitská většina dostala k moci, tedy že se jim bude mstít a že je bude perzekuovat a pronásledovat. Takže Asad se měl o koho opřít a jeho konstituence alavitů – on byl alavita – prakticky celá tvořila jeho armádu. To byli velmi motivovaní bojovníci, kteří také potom vyhráli občanskou válku nad sunnitskými islamisty. A tam právě hrály velmi podivnou úlohu Turecko, Katar a Saúdská Arábie, spojenci Západu, kteří to různě platili a dodávali tam zbraně, bojovníky a tak dále. A pak tam přišli Rusové a ukázalo se, že žádný Islámský stát žádnou velkou vojenskou hrozbou ve skutečnosti není – stačilo pár ruských stíhaček a bylo po občanské válce.
Bašár Asad byl pro Západ kultivovaným, ale nepřijatelným partnerem
Martina: Řekněte mi. Proč vlastně Evropě Bašár Asad tak vadil, když už bychom mohli mít zkušenost, že v některých zemích nemusíme souhlasit s diktátorskými postupy, ale víme, co se stalo se zeměmi, ve kterých byli diktátoři odstraněni. Ať už zmiňovaný Irák, nebo Libye. Co jim tak vadilo na Bašáru Asadovi, že Evropa mnohem nadšeněji přivítala teroristu, který má minulost v Al-Káidě, a ještě v době, kdy se sám instaloval do prezidentské funkce, na něj byla vypsána odměna 10 milionů dolarů?
Jiří Weigl: Bašár Asad je kultivovaný člověk se západním vzděláním, oční lékař, jeho manželka britská občanka – čili to je člověk západní – to není orientální tyran, jak bychom si ho představovali. A navíc to byl člověk, který od dětství vyrostl ve velmi spletité blízkovýchodní politice, kde se hrají velmi složité politické hry, a on je dovedl velmi dobře hrát. Pro Izrael to byl sice nepříjemný protivník, ale ve skutečnosti člověk, se kterým se oni celá léta dovedli domlouvat, a dohadovat se na různých kompromisech, které vyhovovaly oběma stranám. Takže mně opravdu není jasné, proč to Asad na Západě tak prohrál. Říká se, že v tom velkou roli hrála Francie jakožto bývalá koloniální metropole, které se Asad nějakým způsobem znelíbil. Také tam spousta francouzských islamistů bojovala na straně džihádistů, Al-Káidy a dalších uskupení, která tam vznikla. Takže to je jedna věc. Druhá věc je, že v tom velkou roli hraje Turecko. Turecko je dneska hlavní silou, která Sýrii ovládá a která dala Džúlánímu – nebo Ahmadu Šarovi, jak se dneska nazývá – logistickou, a nevím jakou další politickou podporu. Takže Turecko tam hraje velmi vysokou hru. Vlivu Turecka přičítám asi i to, že se Rusko nějakým způsobem stáhlo, a stejně tak Írán. A Západ, i Spojené státy – zdálo se mi – tomuto vývoji spíše přihlížely, než že by ho aktivně nějakým způsobem řídily a koordinovaly, nebo ho spíš řídily nějak přes Turecko, nebo přes Katar. Nevzbuzovaly dojem, že to byla přímo americká akce.
Martina: Ale právě v čase vyvražďování alavitů a křesťanů se objevily zprávy o tom, že Evropská unie prý slíbila podpořit novou syrskou vládu částkou asi 6 miliard eur. Nevím, jestli o tom něco víte, ale novinářka Markéta Kutilová napsala: „Evropská unie chce podpořit vládu, která se sama jmenovala, a kde je většina ministrů, která má minulost spojenou s Al-Kaidou, a samozvaný prezident Šara dokonce nejen s Al-Kaidou, ale i s Islámským státem.“
Jiří Weigl: Je známo, že Sýrii na velmi vysoké úrovni navštívili evropští politici. Hlavním výstupem z tohoto jednání bylo, že tento samozvaný prezident nepodal ruku německé ministryni. Ale zřejmě to má nějaký smysl. Nevím, protože už dneska všechno souvisí se vším, tak nejsem schopen vyhodnotit, do jaké míry jsou tyto změny, přemety a kotrmelce spojeny s řešením Ukrajiny. Rusko-Západ. Rusko-Turecko – co všechno je ve hře, co všechno velmoci do této hry dávají. Je evidentní, že tento vývoj není domácí, že je iniciován z vnějšku, že tam rozhodují vnější síly. Na druhé straně myslím, že pro Izrael tento vývoj nepředstavuje nic pěkného. Asadovská Sýrie byl obtížný, ale předvídatelný soused – ale tohle je naprosto nepředvídatelné. Navíc Turecko, Erdoganovo Turecko, má s Izraelem velmi špatné vztahy. Pro Izrael by bylo velmi komplikované, kdyby se Erdoganovi povedlo vytvořit jakousi novou Osmanskou říši, která bude sahat až ke hranicím Izraele, a tak by se turecká vojska ocitla v blízkosti Izraele. Turecko je přece jenom hráč zcela jiné kategorie, a to i ve vojenské oblasti. Takže nevím, jak se na tento syrský vývoj tváří Izrael, jak to zapadá do jeho představ o tom, jak bude řešit svou budoucnost i ve vztahu k palestinské otázce. Takže Blízký východ je stále sud prachu, a nikdo neví, kam všude vedou doutnáky, a kdo si s nimi hraje. Čína se také dostala na Blízký východ, takže si myslím, že situace se stává nikoli jednodušší, ale naopak – stále více složitější.
I v nejisté mezinárodní situaci jsme schopni obstát díky možnosti změnit politiku k lepšímu
Martina: Vy jste tady naznačil provázanost celého světa, a hlavně čím dál tím menší čitelnost toho, co je v pozadí postojů mnohých států. Když si pak člověk představí mapu, a vidí tam uprostřed tečku, což jsme my, tak co vám dává naději? Protože budoucnost, kterou jste nám předestřel, nemůžeme nikdo považovat za příliš optimistickou.
Jiří Weigl: Pořád jsme součástí bohaté části světa. Pořád jsme ještě zemí, která, myslím, je schopna nějak v této měnící se situaci obstát. Pořád si myslím, že jsme schopni poučovat se z toho, co se děje kolem nás. A pořád jsme ještě nepozbyli systém, který umožňuje měnit politiku k lepšímu, když je to potřeba. Takže věřím, že se letos k něčemu povzbuzujícímu trošku dopracujeme a že budeme mít takovou zahraniční politiku, která nám umožní v tomto složitém světě obstát.
Martina: Pane Jiří Weigle, já vám moc děkuji za velmi zevrubnou cestu do složitosti současného světa. Myslím si, že je pro nás nesmírně důležité dívat se na věci s odstupem, nadhledem, a s poučeností. Díky moc.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Co by asi člověka jako první napadlo,kdyby saudský sultán začal najednou do Arábie masivně organizovat dovoz bílých křesťanů,platil jim štedře doživotní dovolenou a místní domorodce,kterým by se to nelíbilo,by šikanoval? Buď že mu definitivně jeblo anebo je to součást nějakého plánu.