Třetí kapitola této knihy pojednává o principu neagrese (systému práva založeném toliko na právech vlastnických), jehož „platnost“ v anarchokapitalismu předpokládám (platností zde nemíním jeho bezpodmínečné dodržování všemi, vždy a za všech okolností, nýbrž jen tolik, že většina konfliktů bude řešena přibližně v souladu s ním). Navzdory tomu v kapitole čtrnácté, kde jsme se věnovali soudům a rozhodování sporů, nebyl princip neagrese vůbec zmíněn. Pro ty, kterým to připadá podivné, je určena tato podkapitola, v níž se pokusím spojení mezi vlastnickými právy a svobodným soudnictvím objasnit; nejedná se však o úplně odpočinkové čtení, takže kdo se tímto tématem (o němž píši jen pro zachování úplnosti a korektní argumentace) nechce zaobírat, nechť jej v klidu přeskočí.
Z minulé kapitoly vyplývá, že soukromí arbitři na volném trhu rozhodují spory tak, jak to nejvíce vyhovuje lidem. Zároveň ale v celé knize vycházím z vlastnických práv. Nejsou tyto myšlenkové konstrukce nekorektní? Nikoliv, ukáže-li se, že rozhodci na volném trhu budou typicky soudit v souladu s principem neagrese. Že tak skutečně soudí, nám „shodou okolností“ ukazuje celá historie soukromého soudnictví; téměř všechna známá lidská společenství, ve kterých fungovaly svobodné bezstátní soudy (jejich příklady lze nalézt v minulé kapitole), se řídila přirozeným (vlastnickým) právem zhruba ve smyslu principu neagrese, případně něčím, co mu bylo velmi podobné. Tento fakt do jisté míry naznačuje, že jsou vlastnická práva možná skutečně nějak „zakódována“ v našich mozcích, jak již bylo zmíněno v kapitole třetí (ač nejspíše neexistuje způsob, jak něco takového přesvědčivě dokázat, lze toto pozorování brát jako určitou indicii). Historická zkušenost též dává vzniknout předpokladu, že když soukromí soudci tak často rozhodovali přibližně v souladu s principem neagrese, mohli by tak činit i nadále; přesto sama o sobě nevysvětluje, proč tomu tak je, o což se pokusím v této podkapitole.
Pravděpodobně každý z nás se již setkal s větou: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Osobně tuto vágní frázi nemám moc rád, neboť je vlastně tautologií, jež platí za všech podmínek. Konec konců i svoboda dozorců v lágrech končila tam, kde začínala svoboda jejich vězňů. Aby ono tvrzení dávalo smysl, musí navíc platit nevyřčený předpoklad, že hranice svobody se nachází „uprostřed“ mezi těmi, kterých se to týká. V takovém případě jde o myšlenku velmi ušlechtilou. Pojďme se na ni nyní podívat ze dvou různých úhlů pohledu.
Zaprvé ji porovnejme s principem neagrese. Tomu zjevně neodporuje s ohledem na to, že systém práva založený toliko na vlastnictví je zcela nearbitrární a nepřiznává nikomu a priori více pravomocí než komukoli jinému, takže hranice svobody mezi libovolnými jedinci je v souladu s tímto principem vždy právě „uprostřed“. Pochopitelně si lze představit i jiné koncepty práva, které neodporují tezi o tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého (rozšířené o premisu, že hranice musí být „uprostřed“), avšak takové koncepty jsou značně nesystematické a navíc odporují vlastnickým právům.
Zadruhé porovnejme tuto tezi s rozhodováním svobodných soudců. Jak bylo uvedeno v minulé kapitole, nestrannost a nezaujatost těchto soudů tvoří základní kámen jejich samotné existence. Není-li soukromý rozhodce nestranný, lidé přestanou poptávat jeho služby. Ale co jiného je nestranné rozhodování než snaha o vytyčení hranice svobody mezi stranami sporu pokud možno co nejblíže k „prostředku“? Přesně o to se budou soukromí arbitři pokoušet.
Tyto dva úhly pohledu na tutéž věc částečně vysvětlují, proč se svobodní soudci většinou snaží rozhodovat v souladu s vlastnickými právy. Proč je vysvětlení jen částečné? Protože jak již bylo uvedeno výše, existují ještě další koncepty práva, které neodporují hledání hranice svobody „uprostřed“ mezi znesvářenými jedinci, ale principu neagrese odporují. Příkladem budiž imaginární právní systém, jenž sice obsahuje princip neagrese, ale ještě navíc jeho „rozšíření“, jež každému ukládá povinnost postarat se o své rodiče, až tito budou staří; taková myšlenka sice může být šlechetná, leč v rozporu s vlastnickými právy a vyžadující útočné násilí – tedy agresi vůči těm, kdo tento „zákon“ odmítnou. Názory na podobné modifikace práva založeného na principu neagrese se však velmi liší; každý by nejraději uplatňoval jiné. V případě, že nějaký rozhodce něco takového připustí, začne se jeho způsob rozhodování odlišovat od ostatních, čímž je proti nim znevýhodněn a může přijít o zákazníky (vizte minulou kapitolu). Čím více se pak od vlastnických práv vzdálí, tím rozdílnější bude zároveň jeho rozhodování oproti jiným soudcům, neboť princip neagrese je jakousi nejmenší podmnožinou pravidel, o níž lze říci, že platí pro všechny stejně (a soudce podle nich tedy rozhoduje nestranně).
Námitku proti takovým úvahám, se kterou se lze občas setkat, lze vyjádřit asi takto: „A kde je záruka, že soudy skutečně budou uznávat princip neagrese? Co když na trhu vznikne poptávka po masovém pošlapávání vlastnických práv?“ Taková záruka samozřejmě neexistuje. Ač historie ukazuje, že k něčemu takovému ve svobodných společnostech nedochází, nelze s jistotou zaručit, že to v budoucnu nebude jiné. Avšak jaké záruky nám dává stát, že se třeba nestane totalitou? Také žádné. Jeden rozdíl však přeci jen existuje; celá historie je plná příkladů, kdy se tak skutečně stalo. A neexistence takové záruky v anarchokapitalismu s sebou navíc přináší ještě jednu výhodu: Princip neagrese není absolutní danost, podle které se lidé musí řídit bez ohledu na cokoliv (takto se státy snaží prezentovat své zákony); soudce může – shledá-li striktní aplikaci vlastnických práv v nějakém specifickém případě za nevhodnou – prostě rozhodnout jinak (a budou-li lidé toto rozhodnutí považovat za moudré, soudce získá zákazníky, v opačném případě o ně přijde; takto nese – na rozdíl od soudců státních – plnou odpovědnost za svá rozhodnutí).
Doufám, že po zahrnutí všech výše uvedených aspektů již není pro čtenáře takovou záhadou, proč se soudy ve svobodných společnostech většinou řídily principem neagrese, případně nějakým velmi podobným konceptem. Ze stejných důvodů lze očekávat, že vlastnická práva budou uznávána v každé civilizované společnosti, která není zkažena státem. Ten však dnes zajišťuje vymáhání soudních rozhodnutí v případech, kdy alespoň jedna ze stran sporu odmítá mírové řešení; proto se v příští kapitole zaměříme na to, jak by i tato oblast mohla fungovat bez státních zásahů.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář