Alexandr Tomský: Jsem vlastenec a nestydím se za to

Po léta slýcháme, že Evropská unie je cosi jako pojistka proti novému nebezpečí války národních států. Platí to? Skutečně byly národní státy hlavními viníky dvou strašlivých válek dvacátého století? (Viz nápis ve vstupní návštěvnické hale europarlamentu ve Štrasburku: „Národní nezávislost je největší zlo našich časů. Odstranit je může jen federální svaz národů.“)

To je složitá otázka, zda vůbec mohou v dějinách existovat nějaké mírové pojistky. Nepochybně velká impéria, tak jako římský „pax romana“ (Gibbon) nebo čínská říše zajišťují podrobením národů svým poddaným vnitřní mír, většinou ovšem vedla neustálou expanzivní válku. První světová válka byla imperiální válkou pruského Německa, usilujícího o nadvládu v Evropě, a opírala se o vypjatý nacionalismus – šovinismus.

Druhou válku vyprovokovalo opět nespokojené Německo, národní stát, který v té první nebyl zcela poražen, ale ideologické příčiny byly opět imperiální. Německo neprošlo vývojem západních národních států a usilovalo o založení celosvětového impéria. Revoluční převrat v Rusku a fašistický puč v Itálii znamenaly nástup totalitních režimů, politického náboženství, nové univerzální vize světa (Hitler k fašismu přidal teorii o nevyhnutelném boji ras). Oba socialismy, Hitlerův nacionální a Leninův internacionální, byly bojovné a expanzivní, tedy opět imperialistické. Světové války tudíž nevyvolal nacionalismus. A byl to patriotismus, který Hitlera porazil. Hnutí odporu byla národní, Rusové ve Velké vlastenecké válce nebojovali za Stalina, nýbrž za vlast.

Podle mého soudu zrušení národních států, jak se o to pokouší unionisté, nebezpečí války nevyřeší. V Evropě vzniknou války občanské, možná mezi východem a západem, nebo severem a jihem, jako kdysi v Americe. Evropská unie totiž ničí jediný domov, jaký lidé mají, a její nadnárodní vláda komisařů (byť zatím částečná) byrokratickými prostředky jednu národní identitu ze společné evropské civilizace nevykuje. Národ je duchovní entita, něco jako světská církev, a vytvořily jej dlouhé dějiny; v kontinentální Evropě také odlišné jazyky. Nezapomínejme, že Evropská unie je dítě studené války, na těsnou spolupráci demokratického Západu po válce tlačily Spojené státy a podmínily jí i svou materiální pomoc (Marshallův plán). Churchillova představa spojených států evropských (zřejmě účelová) má snad kořeny v americké federaci. Jenže kolonisté Nového světa byli protestantským národem jednoho jazyka dávno před vznikem Spojených států a přirovnání amerických kmenových států k tisíciletým národům v Evropě je naprosto zavádějící. Místo vnucované společné identity trpí západní Evropa už od šedesátých let důsledky otevřených hranic (vysoká kriminalita přistěhovalců a sociální náklady), a přesto politici Unie stále trvají na přijímání imigrantů odkudkoli. Náš kontinent je jediným místem na světě, kam se může přistěhovat každý. Politická elita dávno přestala rozlišovat mezi legálním a nelegálním běžencem, jako kdyby si řekla, že když už se evropský národ vytvořit nedá, tak alespoň zlikviduje ty dosavadní. Vytvářením tzv. multikulturní společnosti způsobují politici Unie společenský úpadek a rozvrat, tzv. ghettoizaci společnosti, v politologii se tomu říkávalo balkanizace. Místo aby imigraci zastavili, západoevropští politici se dnes znovu snaží uzákoněním kvót přinutit střední Evropu přijímat nelegální přistěhovalce. Pokud neustoupí, může nastat společenský konflikt jako v Anglii. Opět se schyluje k napětí mezi západní a slabší východní částí Unie. Doufám, že Británie, která právě ze spolku odešla, bude slavit úspěch a stane se v Evropě příkladem a inspirací obrody národních států.

Dosud poslední knihou, kterou jste přeložil pro nakladatelství Leda, je Chvála nacionalismu od Yorama Hazonyho. Autor se domnívá, že po dlouhých letech hanobení národního státu ve jménu univerzalistické ideologie opět nastává čas, abychom ocenili ctnosti a přednosti nacionalismu. Izraelský politolog vysvětluje, že „svět má na výběr pouze dvě možnosti: řád nezávislých národních států, anebo univerzální světové impérium“. Odkud se bere přesvědčení o správnosti federativního uspořádání Evropy?

Nepochybně vděčí příkladu Spojených států. Federace ale není volný svazek národů, jak by si mohl někdo myslet, je užitečná jako sdružení dávných kmenů s omezenou regionální vládou v národním státě. Americká federace je příkladem národního státu s největší mírou decentralizace, ale všechno podstatné regionálním vládám nařizuje. Zrušila segregaci, všem neposlušným vnutila antidiskriminaci i inkluzi různorodosti. Protože ale Evropa národním státem být nemůže, unionisté budují byrokratické impérium s fikcí nově vytvořeného evropského národa. Ve skutečnosti se imperiálním národem v Unii stalo Německo.

Inspirace budovatelů má zřejmě hluboké historické kořeny ve vzpomínce na slávu Římské říše (Imperium Romanum). Vždyť i Karel Veliký, krutý sjednotitel germánských kmenů a vítěz nad Avary, se nechal v roce 800 v Římě korunovat na císaře a založil středověkou Svatou říši římskou. Ve skutečnosti se ale jednalo o velmi volný feudální svazek mnoha království a knížectví střední a západní Evropy, kterýv habsburském vtělení přežil až do Napoleona. Z tohoto dědictví vyrostla myšlenka federativního uspořádání. Zapomíná se však na jednu věc, že z dynastických států vznikly novodobé národy. Feudální, svobodomyslná křesťanská civilizace zanikla a nedá se napodobit. Sjednocení Evropy podporovalo mnoho významných mužů, například náš král Jiří z Poděbrad nebo osvícenský filosof Immanuel Kant. V Evropě národů nemůže mít jinou než nešťastnou imperiální podobu, bez níž nelze vtělit národy do jednoho celku. Psal o ní v souvislosti s oslavami a fiaskem nepodařené Ústavní smlouvy Evropské unie Boris Johnson, dnešní premiér Británie, který vedl svou zemi k nezávislosti na „imperiální“ Unii. Jak se ukázalo, poručnictví nadnárodní nomenklatury Unie je neslučitelné se suverenitou ostrovní říše a její prastarou demokratickou tradicí. Čtyři desetiletí Angličané marně usilovali o ryze politickou spolupráci suverénních národních států bez utopické integrace.

Už zmíněný Yoram Hazony si v knize Chvála nacionalismu posteskl: „Nejčastější námitkou vů č i nacionalistické Je to starost nepochybně důležitá, vždyť nenávistní lidé s př edsudky se vyskytují v každém nacionalistickém hnutí. Jaký závě r však z toho vyplývá? Podle mého názoru význam této námitky podstatně snižuje skutečnost, že každá univerzální politická ideologie, jakou kupříkladu představuje Evropská unie, zákonitě vyvolává neméně stejnou nenávist a zaslepenost jako národní hnutí.“ Proč i vysoce inteligentní lidé podléhají ideologiím?

Ze dvou prostých důvodů. Především proto, že je sám lidský rozum omezený, a aby se člověk v životě i ve světě orientoval, musí se opírat o víru v pravdivost zprostředkovaných informací, spoléhat na rozumnou autoritu a konejšivou tradici, ba ani bez některých kulturně zděděných předsudků se neobejde, protože i ty mají svůj pozitivní význam. Kritičnost je důležitá, musí však stavět na základních logických pravdách. A právě inteligentní lidé jsou často ohroženi pýchou intelektu. Ideologie je totiž nemoc rozumu, a pokud jde o pohled na svět a na život, prostí lidé mají někdy pravdu proti elitě, která je mnohdy daleko konformnější (často i z kariérismu) vůči své intelektuální třídě a snadno podléhá kolektivnímu názoru. Kolik jen vysokoškolsky vzdělaných lidí dodnes, byť v novém hávu, vyznává šílený iracionální marxismus! Rozumný člověk musí svůj světonázor i své chápání života stále poměřovat a vyvažovat autoritou obce, svých předků, rodičů a vychovatelů a zejména zkušeností obyčejných lidí. To znamená nežít v bublině, jak se dnes říká.

Za druhé je člověk svou podstatou, aniž si to mnohdy uvědomuje, bytost náboženská. Vzpomínám na otcovu představu, že když se náš prapředek někde v africké savaně jednoho dne postavil na zadní a spatřil hloubku vesmírné oblohy, přepadla jej kosmická závrať a uvědomil si svou nepochopitelnou pomíjivost i záhadu své materiálně duchovní existence. Možná jej to dokonce rozesmálo. Vyhoštěn z nevědomí přírody, stal se duchovním bezdomovcem. Neví, kým je, a hledá důvod své existence. Jak dokázal Victor Frankl, rakouský psychiatr a neurolog se zkušeností z vyhlazovacího tábora, člověk je bytost hledající smysl. Ideologie je náplastí na tuto potřebu.

Přináší hotový a zjednodušený recept na otázku smyslu života, především tím, že nabízí světskou náhražku metafyzické záhady. Zatímco většina židů a křesťanů se naučila rozlišovat mezi vírou a rozumem, světský ideolog ani neví, že podléhá víře. Myslí si, že jeho názor je samozřejmý, vědecký nebo přinejmenším racionální. Typickým příkladem světského náboženství jsou obě ideologie vysvobození, nám známý marxismus s obludným „vědeckým dialektickým materialismem“, ale i jeho protějšek – politický liberalismus, víra v emancipaci člověka z pout rodiny, společenství, tradice, a dokonce i z omezení daných přírodou a přirozeností na cestě k šťastnému globálně sjednocenému lidstvu. Odcizení a osamělost autonomních jedinců v dnešní nesoudržné společnosti bez pravé normativní kultury dokazuje opak. V současnosti vzrůstá odpor vůči legitimitě „liberálního“ státu, který usiluje o stále větší policejní a ideologickou kontrolu svých občanů, k nimž se chová jako k poddaným. Ztrátou výchovy k ctnostem a k službě společenství přibývá lidí bez sebekontroly, veřejný prostor se stává nebezpečný a de facto nutí stát preventivně zasahovat. Děsivým úkazem krize Západu je růst sebevražd v Americe a zoufalců, kteří dřív, než si sáhnou na život, touží povraždit co největší počet svých spoluobčanů.

Úryvek pochází z knihy rozhovorů s Alexandrem Tomským Věčná vzpoura v srdci konzervativce.