Anarchoprezident

LIBOR ČÍHAL

Desetiletí se zdálo, že argentinská ekonomická situace je tak mizerná, že ji nic nemůže ani pomoci, ani víc uškodit. Mladí do třiceti let dokázali, že to druhé ještě lze, v segmentu do třiceti let jich drtivá většina volila Mileie, který v politice působí pouhé dva roky. Konečně i v Čechách má tento věkový segment podíl na tom, že na Hradě sedí chudák, velké štěstí pro Čechy, že Leyenová ani Zelenský netouží v naší zemi po žádném mandátu, určitě by je pražští VŠ vynesli nahoru. V jedněch českých novinách viděli ve zvolení Javiera Mileie argentinským prezidentem velké vítězství západního světa, západní svět tam zvítězil, ale argentinský lid prohrál. Milei se rychle po zvolení ztotožnil s nejtemnějšími globalistickými elitami. Před volbami mluvil o tom, že zruší centrální banku, ale jeho prvním aktem v prezidentské roli bylo jmenování guvernérem centrální banky ekonoma, který byl ředitelem u Deutsche Bank a roky pracoval v JPMorgan. Okamžitě poslal svou zástupkyni na klimatickou konferenci do Dubaje, prohlásil, že Argentina zůstane věrná svým povinnostem plynoucích z Pařížských dohod, před volbami tvrdil, že z nich vycouvá. Jako liberál věří v sílu trhu a ten si žádá “opatření proti klimatickým změnám.” Do roku 2050 bude podle prezidenta Argentina uhlíkově neutrální. Milei rychle vplul do západního politického oportunismu, který jak je běžné, dělá přesně opačné, než co slibuje.

Milei hodlá zprivatizovat úplně všechno včetně zdravotnictví a strategických rezerv státu, obětuje argentinský lid na oltáři nejtvrdší neoliberalistické fikce, která v podobných situacích nikde moc neuspěla. Dal ministrovi financí právo intervenovat, zavírat, likvidovat nebo privatizovat státní podniky včetně veřejných médií. Absolutní svoboda trhu, který podle této extrémní ideologie se dokáže seberegulovat a automaticky nasměrovat k růstu, stát je podle této fikce brzdou ekonomického růstu. Neoliberalismus ve slabší verzi byl implementován v řadě zemí v osmdesátých letech, v některých zemích mohl temporálně uspět, ovšem v úplně odlišné historické kulise. Do jaké krize dovedla technokratická a neoliberalistická politika dnešní Evropskou unii, přitom Argentina má dnes nesrovnatelně horší předpoklady než měly před neoliberalistickou globalistickou pohromou evropské země. Neoliberalismus se všemi deregulacemi a minimálními státními zásahy byl v Argentině v devadesátých letech ne moc úspěšně aplikován. Milei se odvolává na USA osmdesátých let, ovšem v USA nezvítězila žádná rigidní ekonomická politika, ale Reaganova nová ideologická vize společnosti, která byla v té době adekvátní. Reagan reformoval společnost, na společenský prestol se dostala práce a malý podnikatel. Podobně to akcentovala Thatcherová. Milei a miliony jovenes se domnívají, že stačí pár monetárních machinací v centru a problém řešen. Argentinská krize je extrémnějším případem krize celého západního světa, která bez důsledné de-occidentalizace nemá řešení.

Publicista Diego Chiaramoni komentuje v pravicovém El manifiesto prezidentskou inauguraci Javiera Mileie výrokem svatého Isidora: “Zmatek je nejblíž peklu”. Smíchejte čtvrt litru šampaňského s čtvrt litrem parfému Carolina Herrera a přidejte čtvrt litru projímadla a máte mix podobný idejím nového argentinského prezidenta. Peklo znamená zmatení existenciálních profilů, je spalující cestou do bezvýznamnosti a zoufalství. Argentinci si jako první v historii vybrali za prezidenta anarchokapitalistu, což znamená, že totálním způsobem hájí soukromé vlastnictví a zároveň je pro zrušení všech státních zásahů. 10. prosince Javier Milei složil prezidentskou přísahu, pozoruhodné jsou některé rozpory, které jsou součástí zmiňovaného zmatku. Neubránil se nepozvat kastu na svůj gala večer do velkolepého divadla Colón, a tak se sjížděly jeden velkolepější model aut za druhým. Prezident tvrdí, že liberalismus znamená neomezenou úctu k životnímu projektu druhých. Adepti liberalismu dávali Mileie dohromady s Trumpem, ale před pár dny na návštěvě v USA dal přednost Clintonovi. V časech silných prezidentů, Argentina do ringu poslala anarchistu. Duchovní nezralost tohoto muže na čele státu je velmi znepokojivá. Argentina zahajuje novou epochu nebo spíš brownfield starého liberalismu s novou tváří. Dokáže Milei udržet myšlenku čtvercového kruhu nebo to bude nová argentinská revoluce, Bůh mu pomáhej a smiluj se nad Argentinci.

Předevčírem se na Mileiův projekt v novinách La Nacion podíval na slovo vzatý odborník Paul Krugman. Milei se zaštiťuje radikální liberální platformou, jejímž hlavním bodem je eliminování argentinské měny a nahrazení dolarem. Fakt, že tolik lidí v Argentině věří, že dolarizace vyřeší argentinské problémy, je příkladem síly magického myšlení, které v někom vzbuzují finanční záležitosti, někomu se může jevit monetární politika magií. Dík informačním technologiím může někdo přesvědčit řadu lidí, aby mu předali svůj majetek výměnou za zelené papírky bez hodnoty. Sam Bankman-Fried přesvědčil investory, že komplikovaná matematika může dolar stvořit z ničeho; teď je ve vězení a říká se, že toto vězení se proměnilo v prostor rudimentární ekonomiky, která je fundovaná na směně balíčků s makrelami. Tedy kolem a kolem, nepřekvapuje, že se mnozí domnívají, že nová měna doprovázená správnou magickou formulí vyřeší ekonomické problémy jedné země. Je ovšem trochu víc překvapující, že Argentinci po tom, co všechno už zažili, věří takovému typu myšlení. Počátkem devadesátých let, kdy Argentina zavedla částečnou dolarizaci své ekonomiky, se ukázalo jako velmi problematické zbavit se možností využívat monetární politiku k potencování ekonomiky, a země se propadla do dlouhé recese. Centrum nikdy neřešilo přetrvávající problém rozpočtových deficitů.

Proč dolar? Argentina má daleko větší obchod s Čínou a EU než s USA. Argentinská měna bude následovat fluktuace amerického dolaru, které nebudou mít nic společného s argentinskou ekonomikou. V devadesátých letech dolar výrazně posílil a konsekventně i argentinská měna, což zdražilo argentinský export.

V případě úplného opuštění pesa se Argentina sváže s hospodářskou politikou země, která má velmi odlišné problémy a navíc není jejím hlavním obchodním partnerem. Neznamená to tvrdit, že monetární reforma nikdy nefunguje, ale nemůže být úspěšnou bez dalších hlubokých reforem. V devadesátých letech Brazílie nahradila starou měnu cruzeiro novým realem, a paralelně s tím řešili Brazilci řadu dalších ekonomických problémů, a podařilo se jim zkrotit inflaci. Zavedení nové měny musí doprovázet politické reformy, citujme Voltaira: “Některá slova a obřady účinně zničí stádo ovcí, budou-li mu administrovány s dostatečným množstvím arsenu.”

(13 votes, average: 3,15 out of 5)

Loading...