Ať už je ta měnová reforma!

Zdravím benzinářku, kterou tady obvykle v tuto dobu potkávám, a ona se na mne už směje jako na štamgasta. Dám si kávičku a sendvič. Pak u kasy nechávám třímístnou částku. Nevím proč, ale vždy je mi ta situace nepříjemná. Nejen, že je to každodenní připomínka inflace a rostoucích cen, ale počet nul na bankovkách mi tak nějak koreluje s nekompetencí vlád za posledních dvacet let. A to zase zhusta koreluje s ekonomickým analfabetismem našeho národa, potažmo mírou náboženského socialistického fanatismu, v němž neustále vyhrává víra, že lze něco vytvořit z ničeho a že lze tiskem bankovek uspokojovat perverzní choutky voličů donekonečna.

A tak jak voda teče z kopce, tak taky každou hodnotu nakonec někdo zatáhne. Pamatuji si na dětství, kdy naše silná koruna mi v Polsku dávala pocit jisté ekonomické nadřazenosti a stovky a tisíce zlotých, co jsme dostali za pár korun, abychom si mohli něco v Polsku koupit, nepřímo ukazovaly na to, jací křováci tam žijí. A nejen v Polsku. Jak někdo řekl „italská lira“, automaticky v mysli naskakoval pocit: „bezcenný šunt“. Ale jak někdo řekl „západní marka“, to jste se už pomalu chtěli stavět do pozoru. Panečku, to je měna.

A tak beru svoji naducanou peněženku, která jde sotva zavřít, abych vyndal polovinu bankovek, co v ní leží, a zaplatil prachsprostou kávu. A u toho cítím vnitřní pocit ponížení. Já Evropan, já Čech, občan kdysi průmyslové skoro-velmoci s pevnou měnou, najednou mám plnou peněženku bezcenných papírků, abych zaplatil za kávu jako na nějaké arabské tržnici. Ach, Rašíne, co jsme to udělali s ekonomikou země, pro kterou jsi zemřel? Kolik nul ještě uneseme, než to někdo začne řešit? Ještě dvě? Ještě čtyři?

A všichni cítíte, jak z toho jednou budeme muset ven. Víte to. Bojíte se na to myslet, ale tušíte to. Vaši rodiče to zažili a do poslední chvíle nevěřili. Teda… někteří tušili, někteří věděli, ale zaplatili všichni. Končí párty a vystavuje se složenka za konzumaci.

Měnová reforma se tomu říká.

Nemusí mít nutně podobu té z roku 1953. Nejspíš ani mít nebude. Koneckonců technologie je už někde jinde. Ale „státem řízená změna hodnoty platidla“, což jest definice měnové reformy, to v nějaké variaci bude.

A tak tedy, prosím pěkně, milá sociální, proevropská, humanistická a zelená vládo, až oberete lid o jejich úspory, mohu požádat, abyste škrtli minimálně dva řády? Jen pro lehkost manipulace. Rád bych za kávu platil jednomístnou částkou a za barák tak maximálně pětimístnou. Rád bych jel do ciziny a zažil opět ten pocit „WOOOW, ty máš KORUNY?? Ty jsi husteeej.“

A nejvíce se těším na to, jak lidé budou zase naštvaní. Bohužel tady zase bude pár sebevražd lidí, kteří věřili státu, a ten je opět připravil o všechny úspory. Ale ty sebevraždy budou hezké memento toho, že věřit státu se prostě nemá. Memento toho, že nastavení „Co stát dělá pro lidi? Co stát udělá s cenami? Co stát udělá pro chudé? Co stát udělá s tímto a tamtím?“ – zkrátka že tohle nastavení vede k bídě, utrpení a smrti. A budeme to opakovat tak dlouho a bude umírat tolik lidí, dokud nepochopíme, že státu se nemá věřit. Stát má hlídat, stát má kontrolovat, stát má vymezovat základní mantinely našeho ekonomického života, ale nesmí se do něj vměšovat a nesmí nás omezovat.

Dále se těším na všechny ty kolektivistické fanatiky, kteří systematicky plevelí diskuze pod mými texty, kteří se systematicky dovolávají státních řešení u všech problémů, jak oni si sami před sebou zdůvodní ten krach. Co řeknou? Může za to mandelinka? Může za to válka? Mohou za to USA? Mohou za to uprchlíci? Pochopí někdy podstatu problémů? Třeba ne. Ale stejně za to zaplatí. Svými úsporami. Třeba pochopí jejích děti. A třeba taky ne, a i ty zaplatí svými úsporami. A třeba jejich vnuci si již připustí, že stát je tu od toho, aby jako rozhodčí pískal fauly, ale že nikdy nesmí kopnout do toho pomyslného ekonomického míče.

A tak tedy házím na Strakovku pomyslný kalamář jako rebel Rosenheim z Obecné školy a prohlašuji: Povídám, chci měnu!!!