Autokracii se daří v krizi … a s ní i nespravedlnosti

Z učebnice dějepisu střední polytechnické školy v NDR si pamatuji obrázek s velkou symbolikou. Zobrazoval zpoceného dělníka v západním Německu u pracovního stolu, před nímž přesně v úrovni obličeje visely čtyři věci: televize, auto, letadlo (připraveno na dovolenou) a dům. Nad obrázkem bylo napsáno: „Aby nemyslel příliš daleko.“

Když se představitelé samozvaného „Nového světového řádu“ pravidelně scházeli v Davosu na WEF, stále konkrétněji hovořili o nutném „Velkém resetu“ a nenechávali nikoho na pochybách, že budou mít způsoby a prostředky, jak tímto směrem posunout běh dějin.

I když už krása tohoto života bez majetku v globálních bulletinech nemohla být považována za pouhou pohádku, rozumní občané západního světa stále věřili, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Protože v jejich zemích nic nefungovalo pod přísným dohledem, byla by taková komplexní transformace odsouzena k neúspěchu. Ti, co tvrdili opak, byli označeni za konspirátory. Nemohli ale při tom myslet trochu víc dopředu?

Qui bono?

Nic, co se stane, není náhodné. Za všemi společenskými procesy stojí zájmy. Chcete-li poznat, co se skutečně děje, co se odvíjí mezi viditelnými jevy, musíte sledovat zájmy. Jako červená nit se touto cestou táhnou peníze. V konečném důsledku jde o moc. Demokracie – měřeno demokratickými zeměmi – je na ústupu po celém světě.

Vždy byla v menšině. Ve zbývajících zemích Západu dochází k jejímu dalšímu a dalšímu oslabování – kdo by o tom po covidových opatřeních ještě pochyboval. Demokratické procesy jsou pro otázku moci prostě příliš nepředvídatelné.

Moc má „ten, kdo nařizuje výjimečný stav“. To věděl už Carl Schmitt ^[1]. Lze tedy pochopit, proč jedna krize následuje za druhou: klimatická, uprchlická, energetická, krize eura, krize covidová. A nyní: obrana svobodného světa před zlým Ruskem. Konečně!

Po pádu Berlínské zdi jsme téměř ztratili nepřítele jako důvod vzniku NATO, jako zosobnění zla ve světě, jako historického protivníka. Napsal o tom už Erasmus Rotterdamský ^[2]: „Je mnohem snazší shromáždit lidi proti nepříteli – než za nějakou myšlenkou.“

Rozloučení s fosilními energiemi

Podle analýz srovnávacího portálu Verivox se od dubna 2022 ceny oproti předchozímu roku zvýšily: topný olej o 78 %, plyn o 15 %, benzín o 21 %, nafta o 34 %. Ceny elektřiny rostou kvůli odstavení uhelných a jaderných elektráren tak rychle, že srovnání jsou každý týden zastaralá. Již v září 2021 byla elektřina v Německu v průměru o 163 % dražší než ve zbytku světa. Více než polovinu z toho nyní tvoří daně, odvody a poplatky. Poplatek EEG (zelená daň z elektřiny – používá se k financovaní rozšiřování obnovitelných zdrojů – doposud byla vybírána od koncových zákazníků prostřednictvím účtu za elektřinu) se od roku 2004 zvýšil více než desetkrát.

Podíl obnovitelných zdrojů energie na spotřebě primární energie v Německu v roce 2021 činil 16,1 %. Větrná energie se na tom podílela 3,5 %. To znamená, že 83,9 % energie pochází ze zdrojů, od kterých chce německá vláda upustit.

Elon Musk, jeden z nejúspěšnějších světových podnikatelů, označuje německé vyřazení jaderných elektráren za „šílené“ a navrhuje, aby byly nadále provozovány nejen elektrárny, které jsou stále v provozu, ale i ty, které již byly odstaveny. Švédsko pokrývá 40 % svých dodávek jadernou energií, Francie dokonce asi 70 %. Polsko staví šest nových jaderných elektráren, jejichž kapacita je téměř totožná s kapacitou šesti jaderných elektráren, které Německo odstavilo nebo chce odstavit.

Koncem března 2021 zaslalo 46 ekologických organizací z celého světa EU otevřený dopis, v němž požadují, aby se jaderná energie šetrná ke klimatu stala součástí evropské „zelené dohody“. V roce 2021 byl v čínském městě Wu-wej uveden do provozu první thoriový reaktor. Tato technologie byla vynalezena v Německu.

Po zahájení nové krize mají být postaveny stovky lodí, jež budou přistávat u terminálů LNG, které se také teprve budou stavět. Zkapalněný frakovací plyn znečišťuje životní prostředí třikrát více než zemní plyn, každá loď vypouští škodliviny jako 15 milionů vozů VW Golf TDI.

Co na tom zelení nepochopili? Chtějí: omezit mobilitu, omezit individuální dopravu. Nákladní kola a sny o ceně benzinu 5 eur za litr se jim vždycky honily hlavou. Ti, kdo lpí na silničních komunikacích a zároveň chtějí opustit všechny základní zdroje energie, mají díky válce na Ukrajině jedinečnou šanci prodat své šílené nápady voličům jako nevyhnutelné. Kontrola a plánované hospodářství se pak potřetí vrátí do Německa, které se nechce poučit z historie.

Demokracie je, když se na ní podílejí všichni

Prvním znakem hodnoty demokracie je způsob, jakým se vypořádává s odpůrci. Formálně vzato je ústava definicí občanských práv na obranu proti zasahujícímu státu. Nelze také obejít zjištění, že energie, stejně jako všechna hmotná závaží, podléhá gravitaci. Pokud se zasahující stát neomezí, skončí v totalitě.

V průběhu protestů proti pandemickým opatřením překročily státy Západu, tj. státy svobody a občanských práv, vše, co předtím existovalo. Kritici těchto opatření byli označeni za kritiky vlády, poté státu a nezřídka i za nepřátele ústavy. „Kdo není s námi, je proti nám!“ Lidé byli biti, žalováni, zbavováni práce, hrozilo jim odebrání dětí. Byly zmrazeny účty, odpojena elektřina a voda – to vše s cílem prosadit represi, která je nyní zcela zjevně nepřiměřená požadované ochraně a výhodám.

V každém případě se nyní záměrně brání vyhodnocení právě těchto proporcí: údaje nejsou dostatečné. To je samo o sobě totalitním rysem státu, který uvěřil, že se již nemusí ospravedlňovat. S tím souvisí i to, že Spolkový sněm byl sice dodatečně informován, ale na většině příslušných rozhodnutí se nepodílel.

Připomínám objevnou větu Waltera Ulbrichta: „Musí to všechno vypadat docela demokraticky, ale musíme to mít pevně v rukou.“ Covid tak urychlil to, co levičáci všech národů vždy chtěli. Demokracie je pro ně jen železniční tratí na cestě k totální moci. Nastoupili na tuto trať, aby ji při vhodné příležitosti opět opustili.

Vlastnictví je včerejší, majetek je asociální

Peníze a majetek jsou zárukou individuálního životního stylu. Když jsou obě kontrolovány nebo úplně odebrány, lidé spojeni s tímto majetkem hromadně mizí. Zodpovědné nakládání s penězi a majetkem, předávání výhod dalším generacím – nebyly to kdysi důležité znaky kultury? Předávání hodnot – co jiného by mohlo být nad touto možností – když už nám nic jiného nezbývá?

Levičáci nám dnes tvrdí, že se mnoha lidem na světě daří špatně jen proto, že se některým daří dobře. Chamtivé hromadění majetku několika jedinců jako příčina chudoby všech ostatních, tj. hra s nulovým součtem: to bylo stoické vyprávění o ekonomicky dekadentním stavu současného světa. Dodnes je základem veškeré kritiky soukromého vlastnictví.

Tento názor se již asi deset let objevuje také ve Schwabových spisech Světového ekonomického fóra (WEF). A podobně jako katoličtí kazatelé své doby, i dnešní globalističtí kazatelé se zdržují poukazování na to, že toto apodictum samozřejmě neplatí pro všechny. Sami mají vlastnit vše, co je nezbytné k tomu, aby se jejich moc trvale zbavila veškeré kontroly.

Absolutismus byl název pro formu vlády, v níž se snoubily světský majetek a duchovní svrchovanost. Právo, důstojnost, individualita, sebeovládání – vše, co tvoří náš život – může být takto a pouze takto dáno a opět odebráno podle libosti. Například bez hotovosti stačí zablokovaná karta k pozastavení mobility. Důvod je často nepochopitelný.

„Když chceš někomu prodat prášky na bolest hlavy, musíš mu prodat i bolest hlavy.“ To znamená, že pomocné, federální reakce nedokázaly najít řešení centrálně „vyvolané“ pandemie, a proto se stává volání po centralistickém zásahu opět populárním. Toho žádná společenská debata nikdy nedosáhla. Autokracii se prostě daří v krizi. A s ní i nespravedlnosti.

Migrace je klíčem k armádě otroků

Volný pohyb osob! Požadavek Světového ekonomického fóra (WEF) v roce 2013 zněl správně, vždyť zboží a kapitál podléhaly stále menším omezením. Následoval podobný „úlet“, jaký zažíváme nyní: místo aby Německo v roce 2015 převedlo chybějící statisíce dolarů do uprchlických táborů na Blízkém východě, pozastavilo platby. Miliony lidí pak zamířily do Evropy. Tam našli peníze, jídlo a údajně i vyhlídky.

Byli jsme přesvědčeni, že katastrofa přišla náhle, jako náhlý příval počasí – dokumenty však hovoří zcela jiným jazykem. O zbytek se postaral přitažlivý faktor našich sociálních systémů. Berlín nakonec přijal tolik migrantů jako Řecko a Severní Porýní-Vestfálsko tolik jako celá Itálie.

Maximální právo na pobyt, velkoryse vyměřené, bylo asi 30 procent; ti, kteří se dostali dovnitř sami, mohli obvykle zůstat. Deportace – dokonce i do bezpečných třetích zemí EU – byly zakázány probuzeneckou (woke) ^[3] judikaturou. Statisíce lidí bez azylových nebo válečných důvodů, většinou nezaměstnaných, stále zatěžují náš sociální systém.

V současné době se rozhořívá další plamen zelené imigrační politiky. Ukrajinští uprchlíci již nebudou v budoucnu podporováni podle zákona o dávkách pro žadatele o azyl, ale budou dostávat dávky Hartz IV. Budou tak postaveni na roveň německým potřebným, kteří často celý život pracovali a platili příspěvky. Děti dostávají přídavky na děti, i když vůbec nežijí zde, ale ve své domovské zemi.

Mělo by být jen otázkou času, kdy se o stejné podmínky na základě zákazu diskriminace poperou i všichni ostatní migranti – nebo jim budou přiznány ze zákona. Náš sociální systém, který byl vlastně vymyšlen pro německé občany v nouzi, to nepřežije. Pak se naplní další hlavní zásada zelených: „Žádný člověk není ilegální.“

„K tomu všemu není alternativa, lidé to chtějí, jinak planeta zahyne.“

Přestože v Německu existuje dostatek trestných činů za dehonestující verbální projevy, jako je urážka, pomluva a podněcování národa, zaměstnanci, které k tomu Facebook pověřil, jsou jakoby žalobcem, soudcem a obhájcem v jedné osobě a odporují tak jakékoli praxi v právním státě. I zvláštní zpravodaj OSN pro svobodu projevu David Kaye napsal spolkovému prezidentovi Franku-Walteru Steinmeierovi dopis nazvaný: Žádné médium v této zemi se neobejde bez cenzury.

„Zákon o prosazování sítě“ je však jen špičkou ledovce. V Německu dochází již po desetiletí k opakovaným incidentům, které ohrožují svobodu projevu chráněnou článkem 5 Ústavy. V poslední době byly například narušovány a znemožňovány výukové a diskusní akce státních zaměstnanců, jako je Rainer Wendt, šéf policejních odborů, akademiků, jako je berlínský profesor historie Jörg Baberowski, a dokonce i politiků starých stran, jako je předseda FDP Christian Lindner.

Mezitím se prosadila „cancel-kultura“, která ohrožuje a porušuje svobodu názoru a slova s argumentem, že názory jsou „extremistické“, „rasistické“ nebo „sexistické“.

V koronavirové krizi se tyto skutečnosti projevily ještě zřetelněji.

Genderový jazyk, další příklad a viditelný projev nedemokraticky vnucované ideologie, je obyvatelstvu vnucován proti jeho vůli. Je dostatečně zřejmé, že se jedná o ideologickou převýchovu a akt podřízení.

Více než 60 % občanů nyní tvrdí, že již nemohou svobodně vyjadřovat své názory na veřejnosti.

V minulosti se v NDR kladla kontrolní otázka: „Ale vy jste pro mír, nebo ne?“ Cokoli jiného než reflexivní „ano“ – vedlo k následkům.

Místo závěru

To, o čem hovoříme, je již vytvořeno a realizováno zájmy – protože to pomalu ořezává náš dosavadní svět na stále menší kousky. Když si přečteme mnohá hodnocení budoucí role rusko-ukrajinské otázky z posledních desetiletí, muselo by být lidstvo buď slepé, nebo hloupé, aby vytrvale přehlíželo slona.

Převzato ze slov Karla Krause, i NATO jen předstírá, že drží pod kontrolou určité věci, jichž je ve skutečnosti příčinou. Důležitá otázka však zní: „Co bude dál?“