Automobilky podlehly dojmu, že musí prodávat elektromobily, aby přežily. Děje se ale opak |

Sdílet článek:

PETR PROKOPEC

Je to přesně to, o čem mluvíme roky. A teď už to nelze nevidět. Ničím nepodložené přesvědčení automobilových firem o tom, že kdo nenasedne včas do elektrického vlaku, skončí, se dnes stará téměř bezvýhradně o obrovské díry v jejich hospodaření. A spása není v dohledu.

Během posledních několika málo let se o automobilovou branži začali zajímat i lidé, kteří o ni dřív ani nezavadili. Nebyli to fandové, nebyli to nadšenci, nevěšeli si nad postele plakáty s Ferrari F40 a v noci potají neutíkali z postelí sdílených se svými manželkami, aby udělali ze svých aut trochu lepší stroje. Ne, byli a jsou to pouzí spotřebitelé, kteří byli zvyklí na to, že si z nepřeberné nabídky na trhu vždy vyberou něco, co dobře obslouží jejich potřeby za pro ně přijatelné ceny. Tuhle jistotu ale najednou ztratili.

Stojí za tím radikální změny celého odvětví, které nejsou ani v nejmenším přirozené. Spalovací pohon se ještě ani zdaleka nevyčerpal, naopak stále se v něm skrývá nemalý potenciál. A pokud mu dáme „napít“ syntetických paliv, nemusí představovat ani problém z hlediska generovaných emisí CO2 a bude dávat násobně větší smysl než elektromobilita. Politici však rozhodli, že to bude jen bateriový pohon, který bude považován za čistý. Právě ten ale i „nefandy” dráždí, neboť jeho limity ohrožují jejich životní komfort – mají moc negativně ovlivnit, jak se dopravují do práce, jak tráví dovolenou, jak obsluhují své elementární životní potřeby.

Tito lidé po nějakou chvíli slepě věřili tomu, že automobilky vědí, co dělají, a přijdou jako vždy s tím nejlepším možným řešením, které lze vyvinout. Po vlastních zkušenostech ale nezřídka poznávají, že tomu tak není, že dostali do rukou něco hůře použitelného s vysokými náklady vlastnictví hlavně kvůli extrémní ztrátě hodnoty a ve velkém se chtějí vrátit zpět ke spalovacím autům. Své zkušenosti si pak nenechávají jen pro sebe, což zájem o tato auta logicky jen dál umenšuje.

Automobilky totiž tentokrát nejednaly racionálně, ale chytly se do pasti poněkud hysterického dojmu, že bez elektromobilů nepřežijí. Dílem kvůli politickým tlakům, dílem pod dojmem úspěchu Tesly došly k přesvědčení, že když za pár let nebudou tato auta nabízet, budou vytlačeny z trhu jako kdysi Nokia. Že to je úplně jiný případ, že se tu roky někdo pokouší uměle vytvořit dojem, že elektromobil vedle spalovacího auta je něco jako smartphone vedle telefonní budky, což je naprostý nesmysl, jsme varovali roky. Vesměs marně, teď už to ale vidí i v zahraničí.

Přesně v popsaném duchu se nad aktuální situací zamýšlí španělský kolega Gustavo Henrique Ruffo píšící pro globální web Auto Evolution. Ten elektromobilům a hybridům jako takovým dlouho fandil, dokonce si jedno takové auto koupil, i on ale nakonec vystřízlivěl. A nad strategiemi výrobců dnes jen kroutí hlavou.

Na úvod předkládá příběh manželského páru, který si otevřel malý krámek, ve kterém prodával kvalitní věci za dobré ceny. To mu pomohlo k další expanzi, přičemž z nemalého finančního úspěchu profitoval i jejich syn, který mohl jít na drahé školy. Po promoci mu rodiče podnikání předali s tím, že jakožto novopečený manažer by měl zařídit další růst. Syn však místo toho oznámil, že je krize a vyházel řadu lidí, což se odrazilo na horší péči o zákazníky. Zároveň chtěl za více peněz prodávat spíše nekvalitní výrobky. Zakrátko tak společnost musela rozprodat pomalu celý svůj majetek a vrátit se do onoho malého krámku, jenž stál na jejím počátku. A udivený syn se od svého otce dočkal uštěpačné poznámky, že krize přišla až teď. A způsobil ji on svými rozhodnutím.

Paralela se současným směřováním automobilek je zjevná – pod dojmem nepodloženého přesvědčení o tom, že když něco neuděláte, tak se dostanete do problémů, se výrobci teprve dostali do problémů tím, co sami udělali. Prakticky kdokoli, kdo vyhlásil absolutní a překotný závazek elektrickému pohonu, nyní strádá, ruší předchozí plány a začíná znovu upřednostňovat spalovací techniku, i když již hlavně v hybridní formě. Pomůže to? Toť otázka, na jedné straně totiž máme zákazníky, jejichž skepse k elektromobilům nikam nemizí, na straně druhé pak ony výrobce, kteří jednoduše nechtějí akceptovat ztráty.

Pokud ale lidem nenabídnou taková auta, která skutečně chtějí a hlavně která si mohou dovolit, je hrozba návratu do onoho malého krámku stále vyšší. Bateriový pohon totiž na ten spalovací ztrácí podobně jako před zhruba 130 lety, kdy Ferdinand Porsche pracující tehdy pro firmu Béla Egger, z níž se stalo současné ABB, sestrojil první elektromotor integrovaný do náboje kol. Ve svých snahách pak pokračoval i nadále, byť již pod hlavičkou Jakoba Lohnera.

Ve Vídni Porsche sestrojil rovněž první elektromobil, který dokázal oslnit vysokými rychlostmi na rovinkách. Jenže v kopcích kvůli vysoké hmotnosti strádal, stejně jako nezaujal omezeným dojezdem. To jsou stejné problémy, jakým výrobci čelí dodnes, přes veškerou dílčí evoluci, která ovšem neproběhla jen na poli elektrického pohonu.

Byla to mánie, bylo to emotivní rozhodnutí, jehož neblahé dopady bylo možné anticipovat. Někteří to viděli (BMW, Toyota…), jiní byli schopní reagovat na neblahé přijetí (Ford, Mercedes…), další se zdají být pevně zabetonováni ve svých pozicích. A pokud to nezmění, opravdu se může stát, že to, co jim mělo zajistit přežití, je naopak pošle ke dnu.