Bez Evropanů nemá Evropa budoucnost |

Sdílet článek:

ROD DREHER

Pronatalitní politika je nezbytná, ale nestačí: kultura, která uvěřila, že individuální štěstí je jejím nejvyšším cílem, je na cestě k zániku.

Celosvětová populační krize – tedy prudce klesající porodnost, která zasáhla téměř všechny země na světě, snad s výjimkou zemí subsaharské Afriky – je možná největší hrozbou, které dnešní svět čelí. Ale málokdo o ní chce hovořit.

Nu, to není tak docela pravda. V Evropě, kde je porodnost již mnoho let pod úrovní reprodukce, nemají političtí představitelé jinou možnost, než o ní mluvit. Problém je v tom, že většina z nich chce říkat a slyšet jen jedno: že jediným možným řešením je masová migrace, tedy přísun přistěhovalců z plodnějších zemí.

Když Evropská komise v lednu představila svůj „demografický toolbox“, tedy jakousi sadu nástrojů, konzervativní evropští poslanci ji kritizovali za to, že upřednostňuje migraci před jinými možnými řešeními krize. Levicoví europoslanci je předvídatelně odsoudili jako rasistické, nenávistné a xenofobní – stále jsou si ještě jisti, že nepříjemné pravdy mohou nechat zázračně zmizet pomocí progresivních hesel.

Může však někdo věrohodně popřít, že masová migrace rozděluje Evropu? Ó, jistě že to popírají – nejen vůdci establishmentu, ale i miliony voličů, kteří je stále podporují, a to ze strachu, že by jim nezbylo, než volit takzvanou „krajní pravici“.

Liberální severoirský komentátor Gerry Lynch ve své neúprosné analýze smrti starých pořádků polemizoval s levicí a její samolibou neochotou přijmout fakt, že se podmínky reálného světa radikálně změnily, takže staré jistoty už neplatí. Lynch píše: „Paradigmata závisí na víře, ztráta víry je zabíjí.“

Chce tím říci, že manažersko-liberální paradigma, které rámovalo a řídilo politiku ve Spojených státech a v Evropě od konce Druhé světové války, je mrtvé. Evropané si svůj model nadnárodního vládnutí s jeho sociálním etatismem, tvrdou sekularitou, kulturním liberalismem, nepřátelstvím vůči národní suverenitě, sentimentálním humanismem a otevřeností vůči masové migraci zidealizovali. Evropané žili ve vysněném světě, který byl zčásti podporován ochotou Ameriky platit za jejich obranu.

Rostoucí životní náklady, které jsou s tímto paradigmatem neodmyslitelně spjaty, evropští lídři po mnoho let popírali. V otázce migrace politici důsledně jednali proti přání své veřejnosti, ale většinou za to dosud nemuseli platit. Tyto dny se chýlí ke konci a změna režimu – změna paradigmatu – v Americe jen urychlí kolaps toho, co by se dalo nazvat bruselskou utopií.

Je však třeba říci, že to není jen problém eurokratické vládnoucí třídy. Evropa je skutečně závislá na levné pracovní síle přistěhovalců. Francouzský ministr hospodářství nedávno ve státní televizi prohlásil, že Francie potřebuje více migrantů. Obrovské kulturní náklady této strukturální hospodářské politiky platí obyčejní Evropané, kteří se potýkají s prudce rostoucí násilnou kriminalitou, včetně teroristických vražd islamistů. A zaplatí ji i budoucí generace Evropanů, které zdědí své národy možná nenávratně změněné, tedy od-evropštěné.

Všichni poctiví Evropané to vědí. A skřípají zuby. Ostatní buď žijí v popírání, nebo, jako krajně levicový francouzský politik Jean-Luc Mélenchon, jásají nad „Velkou výměnou“ jako nad dobrou a správnou věcí.

A přesto zůstává krutou realitou: bez Evropanů nemá Evropa budoucnost. Pokud je masová migrace nepřijatelným řešením, pak nezbývá Evropanům než mít více dětí. Třetí možnost neexistuje.

Maďarský premiér Viktor Orbán právě oznámil novou radikální pronatalitní politiku: doživotní osvobození od daně z příjmu pro ženy, které mají dvě a více dětí. Prorodinná vláda Fidesz je již dlouho v čele využívání daňové politiky ke stimulaci porodnosti, a to i přes značné náklady na veřejné výdaje.

Orbánovy ambiciózní priority jsou správné: evropská budoucnost nemůže existovat bez Evropanů a evropské vlády musí učinit ze stimulace porodnosti jednu z hlavních priorit.

Výsledky jsou bohužel smíšené, jak vysvětlil pronatalitní demograf Lyman Stone v roce 2022. Maďarská prorodinná politika totiž odhaluje chmurnou realitu: Politické změny, dokonce ani ty dramatické, jednoduše nestačí k vytvoření světa, který si mnozí konzervativci přejí. To proto, že hlavní důvod, proč matky nemají děti, není finanční. Nicholas Eberstadt, jeden z předních amerických demografů, upozorňuje, že k vylidňování dochází jak v bohatých, tak v chudých zemích. Podle něj jde o globální kulturní revoluci v zakládání rodin. Když ženy vnímají, že nemusí mít velkou rodinu, obvykle se rozhodnou ji nemít. Eberstadt napsal:

Lidé na celém světě si nyní uvědomují možnost zcela odlišného způsobu života, než jaký omezoval jejich rodiče. Jistě, náboženská víra – která obecně podporuje manželství a oslavuje výchovu dětí – se zdá být na ústupu v mnoha regionech, kde se porodnost propadá. Lidé naopak stále více oceňují autonomii, seberealizaci a pohodlí. A děti jsou přes své četné radosti v podstatě nepohodlné.

Jak každý rodič ví, výchova dětí vyžaduje oběti, které nejsou jen materiální. Založení rodiny vyžaduje vzdát se v obrovské míře autonomie. V roce 1999, když jsme se s mou ženou chystali přivítat naše první dítě, moje sestra, která už měla dvě malé děti, mi řekla: „Oba přijdete o svobodu, kterou jste si dosud užívali. Tomu se nevyhneš a myslím, že to víš. Ale co nevíte, je, kolik radosti budete mít jako rodiče. To je něco, co nemůžete vědět, dokud to neuděláte“.

Měla pravdu. Měli jsme další dvě děti, přestali jsme jen kvůli zdravotním problémům. Vychovávat děti bylo to nejtěžší, co jsme kdy dělali, ale také to nejvíce obohacující. Sestra však měla pravdu, když říkala, že požehnání, které plyne z obětování vlastní autonomie a pohodlí, se bezdětným sděluje velmi těžko. Až jako rodiče jsme pochopili, že naše „seberealizace“ spočívá především v tom, že jsme rodiči.

Přesto jsme byli pravděpodobně poslední generací v Americe, která byla vychována v představě, že manželství a děti jsou primárním dobrem – tedy něčím, co člověk prostě dělá jako součást dobrého života. Záleželo také na tom, že jsme křesťané a považujeme plození dětí s jeho oběťmi za božské poslání.

Dnes americká kultura, stejně jako kultura evropská a většina ostatních světových kultur, považuje založení rodiny za relativní dobro. To znamená, že děti jsou v pořádku, ale pouze tehdy, pokud se dají zařadit do celkového obrazu dobrého života – takového, který nečiní z manželství a plození další generace telos života, ale spíše je podřizuje konečnému cíli dosažení osobního naplnění a „blahobytu“.

Tímto způsobem se maďarská společnost neliší od ostatních. Jedna budapešťská katolická přítelkyně – třicetiletá matka tří dětí – si jednou posteskla, že její generace Maďarů nechce nic jiného, než aby se jejich země stala maďarskou verzí Švédska. Měla na mysli, že přes všechen konzervatismus v Maďarsku mladí Maďaři v hloubi duše sdílejí celoevropskou touhu po sekulárním, konzumním a pohodlném životě. Nejsou podle ní motivováni vyššími ideály, které by je volaly ven z jejich individuálního já. To není jen maďarský, ale evropský, americký a vlastně celosvětový problém.

Je to těžká, ale nutná lekce. S oblibou cituji projev Viktora Orbána z minulých let o limitech politiky. Vysvětloval, že politici mohou poskytnout materiální základnu pro kulturní změny a obnovu, ale nemohou je vynutit. To se může podařit pouze tehdy, když jiné instituce – rodiny, církve, školy, občanské organizace, umělci a podobně – využijí prostor vytvořený politikou k tomu, co mohou udělat pouze ony.

Největší výzvou, před níž Evropa stojí, je zvrátit katastrofální demografický úpadek, aniž by se poddala civilizaci ničící masové migraci. V této krizi je politika nezbytná, ale sama nestačí.

Orbán je daleko, daleko vpředu před naprostou většinou evropských politiků v tom, že si to uvědomuje, že si uvědomuje závažnost krize a její dlouhodobé důsledky – a všechny dostupné zdroje své vlády využívá k jejímu řešení způsobem, který zaručí přežití Maďarska jako Maďarska a Evropy jako Evropy.

Ale jak by asi připustil i sám Orbán: Pokud vláda, byť sebekonzervativnější, nenajde pronatalitní partnery mimo politiku, kteří by vedli kulturní revoluci, bude veškeré jeho mimořádné úsilí marné. Žádný politický vůdce nemůže donutit neochotné lidi, aby měli děti, a přijali je do funkčních rodin. Kultura, která uvěřila, že individuální štěstí je jejím nejvyšším cílem, je kulturou, která je na cestě k neplodnosti a zániku.

Přemýšlejte o tom: Důvod, proč je tu dnes kdokoli z nás, je ten, že naši předkové v době mnohem větší materiální chudoby a často nestability uvěřili, že založení rodiny stojí za to. Navzdory všemu si zvolili život. Přesto jsme tady my, nejbohatší a nejbezpečnější generace, které kdy žily, a co děláme? Vybíráme si velmi pohodlnou smrt. To je paradox, který nelze vyřešit politikou, ani tou nejkonzervativnější.

Konzervativní noviny