Cena nečinnosti

Martin Zvěřina a Ondřej Neff se pozastavují nad tímtéž: skupina obcí se rozhodla žalovat stát za to, že nedokázal postavit přehradu Nové Heřmínovy a ohrozil tak obyvatele sídel podél spodního toku Opavy. Zejména ten první je k tomuto záměru kritický – nelíbí se mu samotná podstata takové justiční války.

Rozumím tomu, odkud se jeho námitky berou; přenechat fungování společnosti soudům je svého druhu alibismus, zejména pro tu exekutivu samotnou, jejíž zodpovědností ten výkon moci je.

Na druhou stranu, tu „justiční válku“ tu dávno máme, a přitom extrémně jednostrannou. Soudní žaloby jsou tou nejzákladnější a nejvíce účinnou zbraní, s jejíž pomocí různé vyděračské spolky brání realizaci všech možných projektů. Možná je na čase, aby se ta zbraň začala používat i v opačném směru. I na tom Divokém Západě měly největší respekt ty indiánské kmeny, které příliš nelpěly na tradičních šípech a tomahavcích, a naučily se od bělochů používat opakovačky.

Někdy (často!) je užitečné se poučit od protivníka, dvojnásob pak, když nad vámi pravidelně vyhrává.

Nicméně nejde jen o “oko za oko a zub za zub”. On by ten plán dával smysl ještě z jednoho důvodu. Aspoň částečně by korigoval jednu zásadní dysbalanci, která poškozuje celou vyspělou civilizaci: veřejní činitelé na všech možných pozicích mají poměrně silnou motivaci nedělat nic, nebo aspoň maximálně zdržovat věci papírováním.

Proč? Protože kdo nic nedělá, nic nezkazí, a „hledání viníka“ je přitom oblíbeným sportem jak v autoritářských režimech (kde může pomoci k likvidaci vnitrostranického konkurenta), tak i v demokraciích, které jsou přece jen určitou formou „hry s nulovým součtem“ – dokonce i současný koaliční partner je budoucí protivník ve volbách. Přitom to není jenom vina státu. Jak média, tak i populace se na této hře s nesmírnou chutí podílejí a případného obviněného prohánějí se stejným gustem, s jakým dřív kromaňonci naháněli paleolitickou zvěř ke srázu. Štvanice je zábava, aspoň pro určité typy lidí, a pro ty není většího požitku, než když dvacet reportérů s huňatými mikrofony a s výrazy zachránců demokracie ve tvářích nahání jednoho rozklepaného náměstka až ke dveřím jeho “luxusní” řadovky v Hlubočepích.

Tím pádem má ale opravdu každý, odzdola až nahoru, obavy z toho, že zrovna za jeho mandátu a pod jeho zodpovědností se stane průšvih: že někdo zemře po špatném léku, letadlo se zřítí, raketa vybuchne, kvakoš noční na rybníku Brčálníku přestane snášet vejce, jím uzavřená smlouva se dostane do hledáčku policie atd. Jak tomu nejjednodušeji zabránit? Tunami papírování, které vám takříkajíc pokryjí zadnici. Čím více orgánů zapletete do nějakého rozhodovacího řízení a čím více lidí musí něco schválit, tím víc se ta konečná zodpovědnost za případný budoucí problém naředí.

To má za následek závažné zpomalení všelijakých procesů, leckdy až do stadia klinické smrti, a přesně to vidíme napříč celým vyspělým světem. Co se kdysi dalo stihnout za několik týdnů, teď trvá roky; mnohý záměr výstavby cyklostezky mezi dvěma vesnicemi se táhne déle než lunární projekt Apollo. Jenže „průšvihy z prodlení“, ač třeba stejně závažné, se obvykle netrestají. Nikdy nepostavené domy, nikdy nenarozené děti (protože by rodina neměla kde bydlet…), nikdy neexistující železnice, nikdy nespuštěné systémy, nebo léky, které nikdo neuvedl na trh, protože jejich příprava by byla moc byrokraticky náročná – to všechno jsou „díry ve vzduchu“, jejichž neexistence znervózňuje jen málokoho, a ještě míň lidí se musí bát o to, že by kvůli zablokování nějakého vývoje ve jménu jistoty a pohodlí dostalo byť jen pracovní důtku. Hlavně v té státní sféře ne; soukromá sféra je přece jen vystavena konkurenčním tlakům, které ji nutí něco dělat.

Jenže za infrastrukturu nebo povolovací procesy zodpovídá hlavně ta státní sféra. Popotahoval snad někdo předešlé ředitele Ředitelství silnic a dálnic za to, že jim ty stavby nešly od ruky? Ani náhodou. (Současný ředitel Radek Mátl proti tomu dělá zázraky.) Neexistující jevy zkrátka nemají dost obhájců, kteří by vyvážili ten instinktivní strach z průšvihu v případě, že se něco povolí a potom nepovede.

Evropa stagnuje. Česká republika stagnuje s ní. Pokud to tak nemá být věčně, musíme tu silně nevyrovnanou situaci, kdy se každý úředník a politik zdráhá cokoliv udělat, aspoň trochu pošťouchnout do více vybalancovaného stavu.

Žaloba za nečinnost, resp. absenci výsledků, není tím pádem až tak absurdní, jak na první pohled vypadá. Jak to pořádně provést technicky, to je druhá věc. Myšlenka je to jednoduchá, ale budou se v ní skrývat háčky. Patrně se na ně nedá přijít jinak, než pomocí „průzkumu bojem“. A přesně k tomu by případ zanedbaných Nových Heřmínovů mohl posloužit.

Jen to zkuste. O moc hůř už v tomhle směru být nemůže. A precedens v podobě výroku, že stát je povinen se aktivně zasadit o rozvoj infrastruktury, by byl docela užitečný.