Hlad – strašidlo, které lidem způsobovalo úzkost po stovky let. Až po druhé světové válce začali politici hlásat, že jsme ho alespoň v Evropě a Severní Americe na věky věků zažehnali a že už se s ním nikdy nesetkáme. Jenže dobře víme, jak to s výroky mnoha politiků dopadlo: Ukáže se i tento jako unáhlený, a spíše z říše zbožných přání? Ve světle toho, jak nyní zdražuje úplně všechno, včetně potravin, a co je nejdůležitější, také těch základních, nemůže střízlivý a racionálně uvažující člověk vyloučit skutečně vůbec nic. Na co se máme připravit? Stanou se potraviny jistým druhem luxusu? Do jaké míry a v čem jsme potravinově soběstační? Budou se už nyní konečně politici zabývat tak zásadním tématem, jako je potravinová soběstačnost ve všech základních komoditách? Nebo s nimi ani současné hrozby nepohnou? Anebo je už pozdě? O tom všem a mnohých dalších tématech kolem potravin a zemědělství se budeme bavit s agrárním analytikem Petrem Havlem.
Martina: Petře, potraviny zdražují tak, že už to hodně lidí pociťuje skutečně silně, a nejen jako nějakou nepříjemnost, lapálii, komplikaci, ale jako skutečný problém, pro mnohé možná hrozbu. Má zdražování potenciál stále pokračovat? Může být ještě hůř? Máme se na to připravit?
Petr Havel: Záleží na tom, jaké období máme na mysli. Pakliže máme na mysli třeba rok 2022, a zřejmě i rok 2023, možná rok 2024, tak je třeba říct, že zdražování pokračovat bude. Ale nebude mít zřejmě tu dynamiku, to znamená, nepůjde to tak rychle, a tak vysoko, jako je to v současné době, ale je tady celá řada zcela objektivních faktorů a impulsů ke zdražování, které se nesnížily, možná se ještě některé zvýší. To znamená, že když náklady na zemědělskou produkci a na výrobu potravin budou stoupat, tak je zcela logické, že to musí vyústit do vyšších cen potravin.
Martina: Petře Havle, když se podívám zpětně na zprávy, informace, a zpětně myslím léta, třeba řekněme čtyři roky, tak tendence ke zdražování tady byla stále. Zemědělci stále vyhrožovali, v dobrém smyslu slova, spíše tedy varovali, že některé ceny jsou neudržitelné, protože vstupní náklady rostou. Dalo se této vlně zdražování zabránit, nebo jsou to faktory vis maior, tedy covid, Ukrajina?
Petr Havel: Vzhledem k vážnému konfliktu na Ukrajině, ale i vzhledem k předchozím koronavirovým regulacím, což jsou dvě skutečnosti, které se nepředpokládaly, ale pokud nastaly, tak odpověď je, že se zdražování nedalo zabránit. Bylo možné ho nějakým způsobem minimalizovat, to jistě, a je to možné i do budoucnosti, a nebude to asi jenom v úsporách nákladů, ale míček je i na straně spotřebitele, co se týče výběru potravin nebo optimálního výběru potravin. Nicméně nedalo se tomu zabránit. Skutečností je, že potraviny, nejen v České republice, ale na celém světě, zdražují neustále, je to vlastně odraz inflace. Zdražuje se pomalu všechno, takže ve výsledku pomalu zdražují i potraviny, a to úplně všude ve světě. A je potřeba říci, že mnohem více, než třeba v České republice, nebo v Evropské unii. Podle statistik FAO, Organizace OSN pro výživu a potraviny, byly už loni meziroční nárůsty o 34 procent, řekněme tedy o třetinu. Jinými slovy: Zdražuje se, zdražovat se stále bude. A je to dáno i celkovým nastavením světové ekonomiky, kdy se udržují takzvané inflační cíle, to znamená, aby se nezdražovalo moc, ale přeci jen pořád. A to se projevuje i v potravinách.
Pokud se týká nás, tak u nás řadu let potraviny, nebo ceny potravin rostly jen velmi mírně. Je potřeba říci, že po mnoho let platilo, a dnešní situace nebude o moc zásadně jiná, než jaká byla v předchozích letech, že potraviny v České republice byly v průměru šesté nejlevnější v rámci celé Evropské unie, což nebylo úplně odpovídající tomu, v jaké pozici je česká ekonomika v rámci Evropské unie. Nejsme šestá nejhorší ekonomika, jsme někde zhruba uprostřed, dokonce v malinko lepší první polovině, a z toho se odvíjí, jaká je koupěschopnost obyvatelstva, ale také jaký podíl tvoří potraviny ve spotřebním koši. Je všeobecně známo, že u jednodušších, horších ekonomik rozvojových zemí, tvoří výdaje za potraviny 60, 70, 80 procent. V Evropské unii je to u nejvyspělejších zemí něco mezi 10 a 15 procenty, u nás je to 16 procent. Určitě je jasné, že potraviny, jako každé zboží denní spotřeby, se na rodinných rozpočtech a výdajích podílí dost významně, ale možná ne zas tak významně, jak to někdy na první pohled vypadá, protože pořád jsou tady náklady a výdaje za bydlení, léky, různé služby, a v tomto poměru potraviny v České republice zatím, a to je potřeba asi hodně podtrhnout – zatím – moc drahé nebyly.
Ceny potravin rostou a porostou. Ale jejich nedostatek nehrozí.
Martina: Petře, obáváš se do budoucna spíše zdražování, nebo nedostatku?
Petr Havel: Jednoznačně zdražování. Nedostatek, ať se to komu líbí, nebo ne, nehrozí, minimálně ne ve vyspělém světě a ne v rámci Evropské unie. Evropská unie už mnoho let mění, a snaží se měnit svou zemědělskou politiku právě proto, aby odbourala mnohými lety a mnohými dotacemi nashromážděné a nastřádané přebytky, které musí vyvážet do světa, což mimochodem není úplně nejšťastnější, protože tím de facto podvazuje ekonomiku těch zemí, kam své produkty Evropa vyváží, protože ony pak nemají tak velkou motivaci něco produkovat. Je to jako o rybáři, který by neměl dostávat ryby, ale měl by se je naučit sám chytat. A toto je to samé. Jinými slovy: V Evropě je dlouhodobě nadprodukce, a samozřejmě že ne ve všech zemích je nadprodukce všeho, to znamená, že některé země mají nadprodukci v určitých komoditách, jiné zase v jiných, ale celkově, když se dá evropský prostor do kupy, tak jako celek Evropa spíš má, doposud měla, ale pořád ještě i v této situaci má problém spíše s nadprodukcí. Ale to se může částečně změnit. Nicméně hlad nehrozí, ale růst cen nákladů na cokoliv, a v zemědělství je nákladů celá řada, nastává a nastane. Takže ceny potravin porostou, ale hlad nehrozí.
Martina: Říkáš, že v Evropě máme v některých komoditách spíše problém s nadprodukcí, ale Ukrajina byla a je, jak se říkalo, obilnice Evropy, a nejen Evropy. Rusko ovšem také. A jedna země je teď devastována válkou, druhá sankcemi. Nemůže právě tady dojít třeba k tomu, že obilí bude méně, a když bude, tak jeho ceny poletí raketově nahoru?
Petr Havel: Obilí bude méně a ceny poletí nahoru. Nevím, jestli raketově, ale už letí. To ale pořád neznamená, že by byl nedostatek. Je potřeba říci, že Ukrajina dosud vyvážela několik procent, asi osm procent produkce. Samozřejmě, není to jenom Ukrajina a Rusko, které produkují základní komodity, a musím říct, zejména komodity rostlinného původu, takže je možné na určitý propad reagovat zvýšením produkce v jiných zemích.
Takže důsledek nedostatku zboží z Ukrajiny a z Ruska se podle mě trochu přeceňuje, nicméně působí psychologicky. Působí psychologicky zejména na ceny, a bude působit nepochybně částečně i na to, že Evropa, a možná i další země, budou přehodnocovat některá svá regulační opatření, protože zrovna Evropa se snažila v posledních letech, a vypadalo to už, že to nastane od příštího roku, uvádět velmi významnou část zemědělské půdy do klidu prostě proto, že má nadprodukci, takže produkce byla cíleně snižována. To, zdá se, bude minimálně na několik let přehodnoceno. A to proto, že nejde možná ani tak úplně o to, zvlášť v Evropě, protože Ukrajina vyvážela zejména do přední Asie a na sever Afriky, ne do Evropy, že by tato produkce, kterou vyvážela Ukrajina a kterou nyní nebude moct vyvážet Rusko, v Evropě chyběla.
Je to spíše obráceně, Evropa bude muset asi více exportovat právě na Ukrajinu, protože tam lze očekávat propad produkce – úplně všude se nezaseje, to je zcela zřejmé. A navíc tam bude problém, jak ukrajinskou produkci dostat do jiných zemí, když mají obsazené přístavy. Vzhledem k tomu, že důsledky války na Ukrajině dopadají spíše na sever Afriky a střední Asii, kde je skutečný nedostatek, a ceny dramaticky vyšší než u nás, bude asi potřeba, a bude to v zájmu Evropy, aby svou vlastní produkcí sanovala i tyto potencionálně rizikové oblasti, protože pokud tak neučiní, mohli bychom být svědky jiných válečných konfliktů a dalších vln migrací, a to si Evropa příliš nepřeje. Čili nejde ani o to, že by Evropě chybělo zboží z Ukrajiny, ale Evropa bude muset vyprodukovat více zboží pro Ukrajinu a další země.
Česká republika je v produkci obilovin, a obecně v rostlinné produkci v základních komoditách, dlouhodobě přebytková
Martina: Na ukrajinském obilí jsou nejvíce závislé země jako Libanon, Pákistán, Somálsko, Sýrie, a už se objevují informace, že bohatí obchodníci třeba z arabských zemí se u nás pohybují, a nabízí za jakékoliv množství obilí v podstatě jakékoliv ceny. Může nám třeba toto hodně zamíchat kartami, protože prostě obilí vyvezeme?
Petr Havel: Opět bych řekl, že tato obava se přeceňuje. V této chvíli nevidím, což neznamená, že se tak nestalo v nějakých jednotlivých případech, že by z České republiky nějakým obilovodem proudilo do těchto zemí obilí.
Martina: To ne. Ale libanonští obchodníci tady teď nabízejí cokoliv.
Petr Havel: Jedna věc, co nabízejí, a druhá věc je, jestli bude nabídka vyslyšena, splněna, jestli se tak skutečně stane.
Martina: To je otázka.
Petr Havel: Já informace o tom, že by se nějak moc vyváželo, nemám. A upřímně řečeno, pakliže by se část tuzemské produkce obilí, speciálně pak pšenice, tímto způsobem vyvezla, tak by to bylo nakonec pro naše zemědělce i pozitivní, protože Česká republika je v obilovinách, a vůbec obecně v rostlinné produkci v základních komoditách velmi dlouhodobě přebytková. Byla i období, kdy jsme měli problém naší nadprodukci vyvézt, protože nejsme země, která by měla přístavy. To znamená, že se zboží muselo po kamionech a po železnici dostat do Hamburku, což bylo pro naše zemědělce znevýhodnění, protože museli nějakým způsobem uhradit dopravu do Hamburku, například. Doposud jsme se spíše potýkali s určitou logistikou exportu. A nyní se může situace částečně obrátit. Jak říkám, do jisté míry, a do poměrně značné míry by to bylo i pozitivní.
A pokud se tady volá, jsou tady takové hlasy, aby se zarazily exporty obilí, pšenice, nebo čehokoliv, co je strategickou komoditou, tak je potřeba za prvé říct, že v rámci Evropské unie by se to stát nemělo, protože to by bylo porušení volného trhu, tedy jedné ze základních zásad Evropské unie. Kdyby to udělal každý, tak by možná některé země měly spoustu zásob něčeho, co by jiní neměli, a obráceně. Volný obchod je prospěšný pro všechny, a proto také tato zásada patří k základním pilířům Evropské unie.
Pakliže by mělo toto zboží jít do zemí mimo Evropskou unii, tak tam je to skutečně možné, ale v případě, že skutečně nastane nějaká krize, a ta, pokud vím, zatím nenastává, tak je možné asi ne úplně zamezit exportům, ale třeba mít k dispozici informace o tom, v jaké míře se to děje, a to lze dělat prostřednictvím buď certifikovaných, nebo nějakým způsobem evidovaných exportů. Na to, co by měl kdo vyvést, se vydávají licence, je to standardní postup, takže musí dostat od státu licenci, a stát by měl přehled o tom, kolik se kam a čeho vyvezlo. Nebo je druhá možnost, a to je množstevní omezení. To znamená ne úplně export zarazit, ale aby se z ničeho nic v krátké době naše zásoby, které máme, neztenčily, tak je možné omezit export nějakým množstvím. Ale opět říkám, to platí pro země mimo Evropskou unii.
Některé zemědělské produkty se u nás nevyplatí pěstovat, i když by to bylo možné, protože na to nemáme vhodné podmínky, a je levnější je dovážet
Martina: Jsme v obilí soběstační?
Petr Havel: Naprosto, a mnoho let jsme velmi přebytkoví. Jak říkám, spíše jsme měli historicky problém přebytek vyvézt. Každoročně vyvážíme z České republiky dva až tři milióny tun obilí, v pšenici je naše domácí produkce na úrovni 160 procent tuzemské spotřeby. Takže tady problém skutečně není. Navíc tato situace bude patrně pokračovat, protože nemyslím, že by naši zemědělci zásadně měnili osevní postupy. Jinými slovy, struktura plodin pěstovaných na orné půdě bude i pro další sklizeň zhruba stejná, jako v letošním roce, takže opět vznikne nadprodukce, A to se zdaleka netýká jen obilovin, ale jsme na tom velmi dobře třeba v cukrovce, u které jsme soběstační také asi na 160 procent. A jsme v podstatě soběstační v olejninách, zejména u řepky. Problém je trošku se slunečnicí, kde může být malinko problém s Ukrajinou, protože Ukrajina, jak jsi říkala, je obilnice Evropy, ale ona je také trochu olejnice Evropy. A navíc na Ukrajině pěstují odrůdy, ze kterých vzniká slunečnicový olej, který je vhodný na smažení, protože obecně slunečnicový olej na smažení vhodný není, protože je příliš tučný, rychle se přepaluje a oxiduje. Ale právě odrůdy, ze kterých se vyrábí olej na smažení, pěstovala a exportovala Ukrajina.
Martina: Když mě uklidňuješ, že v obilí jsme silně nadprodukční, znamená to, že se u nás nemusíme bát o chleba? Nebo může dojít k tomu, že přijde někdo, a prostě přeplatí? Každý zemědělec by asi rád prodal své obilí co nejdráže.
Petr Havel: Já bych to, upřímně řečeno, zemědělcům přál, protože to v posledních letech nemají jednoduché. Jak říkám, v rámci Evropské unie to klidně prodat mohou, a protože i jiné země Evropské unie mají poměrně dost obilí, tak by asi nehrozilo, že by nás Evropa v tomto smyslu vyhladověla. Pokud se jedná o teritoria mimo Evropskou unii, tak pokud by byly signály o tom, že dochází k masivnímu vývozu a přeplácení, tak je možné využít buď licence, nebo množstevní povolení. Ale rozhodně bych v tom neviděl fatální problém.
Martina: Může vláda udělat něco takového, jako že zakáže vývozy obilí? Vývozy přebytků?
Petr Havel: Porušila by tím pravidla Evropské unie. A zase, nejedná se jenom o obilí, ale o jakékoliv zboží, nebo jakékoliv zemědělské komodity, a vlastně i jakékoliv potravinářské zboží. A myslím, že to neudělá. Kdyby to udělala, tak by tím tak trochu podtrhla i naše zemědělce, a to by byla škoda.
Martina: Teď se bavíme o situaci, kdy válka na Ukrajině začala 24. února. Ale co když se potáhne dál? Co když bude trvat dlouho? Mohou pak u nás nastat potíže se zásobováním?
Petr Havel: Lokální, nebo sezónní výpadky některých zbytných komodit hrozit mohou.
Martina: Jakých třeba?
Petr Havel: Těch, které si můžeme odpustit. Některé druhy ovoce a zeleniny. Nemyslím ty základní, jako je cibule, mrkev, petržel, a tak dále, které v České republice bohužel pěstujeme málo. Možná lze předpokládat, že trochu pomohou sami spotřebitelé tím, že se částečně vrátí k samozásobení v podobě záhonku na zahrádkách.
Mimochodem ne že by ovoce a zelenina nebyly, ale třeba nebudou po celou sezónu. Nedávno jsem byl u pěstitele rajčat, a ten říkal, že u nás máme sezónu velmi krátkou, takže se naši pěstitelé zeleniny a ovoce snaží sezónu prodloužit, aby posílili soběstačnost, to znamená, aby nabídli tuzemské zboží v průběhu, pokud možno, celého roku, nebo alespoň jeho valné části. Ale protože skleníková produkce je náročná na energii, a nejvíc energie, protože rostliny potřebují určitou teplotu, se dodává v průběhu zimního období, tak mnozí z našich, ale i zahraničních uvažují o tom, že by třeba kytkám ve skleníku v listopadu, prosinci a lednu netopili. Jinými slovy by nastalo nějaké období, po kterém by čerstvá produkce k dispozici nebyla. Nicméně jsou tu kompoty, šťávy, a zpracované produkty, které mohou být po celý rok. Je to o luxusu spotřebitele, který byl doposud zvyklý, že bude mít po celý rok čerstvou produkci, ať už je odkudkoliv. Toto se třeba může stát, že ji po dobu celého roku nebudeme mít čerstvou. Ale základní potraviny mít budeme.
Mimochodem Česká republika, protože má nadprodukci obilovin, by mohla třeba část stávajících osevních ploch osít nějakými jinými komoditami, aby struktura byla pestřejší. Ale zase, protože u nás máme ne úplně nejvhodnější klimatické podmínky, tak by taková produkce byla dražší, což je právě problém naší země. My bychom mohli být soběstační, dá se říct v čemkoliv, ale u řady komodit nemáme stejné podmínky, a proto je výhodnější je dovážet. Je to hra o to, kde je hranice, kdy už je dovoz strategicky špatně, protože je příliš vysoký. A to je typické v oblasti zeleniny.
V zelenině jsme soběstační jenom ze 30 procent
Martina: Té, tuším, dovážíme 70 procent.
Petr Havel: Ano, v zelenině jsme soběstační jenom ze 30 procent. A třeba nejpěstovanější ovoce v České republice, tedy jablka, tak tam je soběstačnost na úrovni 60–70 procent, čili musíme zhruba třetinu, někdy i víc, dovážet ze zahraničí, což si málokdo dokáže představit. Ale my potřebný objem tuzemské produkce prostě nemáme, což je zase dáno tím, že ovocnářství a zelinářství jsou hodně pracné obory. Jinými slovy, potřebujete tam dost lidí, kteří musí být dostatečně školení, aby vám v sadech nebo v záhonech neudělali víc škody než užitku.
Martina: Také je potřeba sady obnovovat a starat se o ně, vysazovat nové stromy.
Petr Havel: Ano. A na to jsou také dotace, ale možná nejsou dostatečně vysoké. To je otázka spíš na ministerstvo zemědělství. Ale každopádně bychom byli schopni toto vše vyprodukovat, ale za vyšší ceny.
Martina: Takže musíme situaci, která teď nastává, brát jako velkého učitele, protože se tím, že třeba v zelenině jsme ze 70 procent nesoběstační, vydáváme do rukou možnostem dovozu a ceně, která pak bude na trhu?
Petr Havel: Přesně tak. Ceny celé řady komodit, a v zelenině a ovoci je to typické, cena není v rukou našich pěstitelů, ani zpracovatelů, nebo obchodníků. Cena se řídí situací na evropském trhu, nebo zejména na evropském trhu, ale samozřejmě do něj vstupují jiná teritoria. Ale když máte na trhu podíl řádově v jednotkách procent, tak není možné z pozice tuzemských pěstitelů a zpracovatelů cenu ovlivnit. To prostě nejde.
Martina: Možná, že se vrátíme k trendu mít na zahradě jabloň, a ne jenom pohledové jehličnany.
Petr Havel: To by bylo dobré nejen z hlediska samozásobení, ale i z hlediska přírody a krajiny. Pod stromem, zejména pod košatým listnatým stromem, je nižší teplota, zlepšuje to mikroklima na zahrádce, zabraňuje to erozi, a tak dále. A existuje celá řada dalších důvodů, proč mít na zahradě stromy, které navíc ještě něco plodí.
Velký problém zemědělství jsou ceny průmyslových hnojiv, které stouply čtyřikrát. Biologické alternativy jsou dražší a méně účinné, a na statková hnojiva bychom potřebovali trojnásobné množství zvířat.
Martina: Když se podívám na další dovozy z Ruska a Ukrajiny, tak obě země jsou poměrně významnými vývozci nejenom pšenice, ale také kukuřice a ječmene. Už jsi tady zmiňoval slunečnici, slunečnicový olej. Dají se tyto věci na světových trzích nějak nahradit? Máme kam sáhnout? Nebo jsou v něčem tak specifické, že bude díra?
Petr Havel: Korektní odpověď je, že úplně všechno se nahradit dá. Úplně všechno.
Martina: Nahradit dá?
Petr Havel: Nahradit dá. Jistě. I když Ukrajina i Rusko jsou velké země, tak upřímně řečeno, výkonnost jejich zemědělství není zas tak úplně úžasná. To znamená, když bychom to měřili po hektarových výnosech, tak je určitě nižší, než ve vyspělém světě, což mimochodem znamená, že nahradit plochy, na kterých se v Rusku a na Ukrajině něco pěstovalo, by v praxi znamenalo využít menší plochu, protože by tam byly vyšší hektarové výnosy. Nahradit se to dá, ale na druhou stranu i v Rusku i na Ukrajině také musí do budoucna něco pěstovat, takže to nebude tak, že v dalších letech, nebo v letošním roce, bude tamní produkce nula. Čili, já bych to jako tak fatální problém neviděl.
Pokud se týká té kukuřice, a to je zajímavější otázka, tak u nás se kukuřice pěstuje celkem hodně, a v zásadě jsme soběstační. Ale kukuřice je významná komodita pro výrobu krmných směsí pro hospodářská zvířata stejně tak, jako třeba sója. A jestliže bude této komodity málo, tak se o dalších pár procent navýší náklady na živočišnou produkci, což nakonec ve finále vyústí ve vyšší ceny potravin. Je to začarovaný kruh.
Ale je potřeba říci, že daleko větší problém pro zemědělství než nějaký přechodný nedostatek dovážených surovin, jsou jiné vstupy, kterým musíme čelit, a to jsou jednak rostoucí ceny energií, a možná ještě více v současné době ceny průmyslových hnojiv. Ceny průmyslových hnojiv se zvýšily ze všech různých položek, s nimiž musí zemědělci bojovat, možná nejvíc, a některé druhy zdražily až čtyřnásobně, a je jasné, že plnohodnotné náhrady za průmyslová hnojiva v této chvíli nejsou. Existují biologické alternativy, ale ty jsou mnohem dražší a méně účinné. Teď možná už dražší nebudou, ale jsou méně účinné.
Martina: A asi jich je nedostatek.
Petr Havel: Ano, a není jich tolik, ale to se může změnit. To je možná v současné době jedna z výzev doby. Další možnost je, že zemědělci mohou na některých místech spotřebu průmyslových hnojiv trochu snížit, ale nejde to o moc. Česká republika například už v minulých letech snižovala. A další možnost je, a zase je to začarovaný kruh, nahradit je statkovými hnojivy. Jenže Česká republika má málo hospodářských zvířat, takže k tomu, abychom mohli průmyslová hnojiva nahradit statkovými hnojivy, bychom potřebovali zhruba trojnásobné množství všech zvířat, které v našem zemědělství máme, a to asi nelze předpokládat. Takže ceny hnojiv, obalových materiálů, energií, a stále rostoucí cena pracovní síly jsou pro zemědělství větší problém, než výpadek surovin z Ruska, nebo z Ukrajiny.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Be the first to comment