Co mimo jiné znamená zlikvidovat Prigožinovo impérium? |

Sdílet článek:

LUCIE SULOVSKÁ

SLUŽBY

Školní stravování. Prigožinovy firmy více než deset let dodávají jídlo do moskevských škol a školek. Prigožin poskytuje stravování 95 % školákům v Moskvě. Již v roce 2021 činila celková výše zakázek 185 miliard rublů. V roce 2022 Prigožinovy firmy vydělaly na školním stravování dalších 91,5 miliardy rublů.

Dodává též části škol v Petrohradě, i když se tam rozhádal se starostou.

Nemocnice v Moskvě a Moskevské oblasti. I tam Prigožin stravuje pacienty. Novaja Gazeta zjistila, že tyto zakázky mají celkovou hodnotu přes 30 miliard rublů.

Prigožin dodává potraviny i ministerstvu pro mimořádné situace, které má na starost hlavně různé živelné katastrofy. Tedy poskytuje stravování jednotkám pod ministerstvem, záchranářům, hasičům, potápěčům a podobně. To je dalších 3,3 miliardy rublů.

Armádní stravování. Prigožinovou největší zakázkou jsou dodávky potravin a stravování pro armádu. Před rokem 2018 Prigožin vydělal 200 miliard rublů.

Kolik vydělal poté, je tajemstvím, protože státní zakázky pro armádu se tehdy utajily.

Vojenské stavby. Prigožin je také stavitel. Dostává zakázky na stavbu vojenských táborů a komplexů. V Rostovské oblasti například postavil vojenský tábor

Kuzminskij pro téměř tisíc lidí.

V roce 2016 Prigožin postavil vojenský tábor pro ministerstvo obrany ve městě Valujki v Bělgorodské oblasti, přímo na ukrajinských hranicích. Díky vřelým vztahům s ministerstvem obrany získal Prigožin do vlastnictví vojenský útvar ve městě Ščjolkovo nedaleko Moskvy.

Prigožin získal i stavební projekty mírumilovnějšího charakteru, avšak neméně lukrativní.

Dostal 22 miliard za obnovu kremelského muzea. Nyní staví budovu přímo na Rudém náměstí. Za 36 miliard má Prigožin postavit Justiční čtvrť v Petrohradě. Dostal dokonce zakázku související s rekonstrukcí slavného lázeňského střediska Ordžonikidze v Soči.

A mnoho dalších, často už rozdělaných zakázek.

Prigožinovy restaurace se v tom přehledu ztrácí, byť je pořád má a minimálně k Old Customs má vyloženě srdečný vztah – byla to jeho vůbec první restaurace. Sám je má určitě rád.

Ale z hlediska jeho majetku jsou to dneska nicotné přívěšky.

WAGNER

Malá, kompaktní a skvěle zásobovaná armáda, která se považuje za soukromou, ale ve skutečnosti byla dlouhá léta tajnou jednotkou ministerstva obrany využívanou k nejrůznějším akcím. Wagner byl do současné války na Ukrajině povolán až poté, co se zhroutil původní plán na blitzkrieg.

Předtím se zapojili na ruské straně před zmražením konfliktu na Donbasu, v létě 2014 bojovali o letiště v Luhansku, v zimě 2015 se účastnili operace v Delbaceve, kde byla poražená ukrajinská armáda. Ale jinak působili hlavně v Sýrii a v různých afrických zemích, na Ukrajině jen okrajově.

Zároveň v sobě vždycky ukrývali nebezpečný potenciál. Wagner rekrutoval hlavně muže, kteří odešli z armády z důvodu nespokojenosti s jejím fungováním.

Tady si můžete přečíst nějaké reakce wagnerovských velitelů, když jim Prigožin oznámil, že po nich ministerstvo požaduje podpis smlouvy: 1url.cz/ju1dF

Oni z armády UTEKLI, jejich ochota se do ní vracet byla nulová. A protože Wagner evidentně funguje mnohem parťáčtějším, kolektivnějším, férovějším způsobem než oficiální armáda, postavil se Prigožin na jejich stranu, když uspořádal ten svůj Pochod spravedlnosti. Asi to byla jediná šance, jak zůstat pohromadě. Byť by to mělo znamenat pohromadě mrtví.

Propagandisti, kteří teď dostali příkaz kydat špínu na Prigožina, tvrdí, že na Wagnera bylo vynaloženo „něco přes 858 miliard rublů, tedy téměř bilion“.

A to nepočítáme obchody v zahraničí. Financial Times napsaly, že Prigožinovy společnosti už vydělaly nejméně 250 milionů dolarů na těžbě uhlovodíků a zlata v Sýrii a Súdánu.

Celková částka vycházející pouze z otevřených zdrojů se blíží dvěma bilionům rublů. Ve skutečnosti je pravděpodobně mnohem vyšší. Odpovědět na otázku, kolik Prigožin skutečně vydělal, je prakticky nemožné. Víme jen víceméně oficiální část, tu, kterou se obtěžoval zveřejnit prostřednictvím digitalizovaného přehledu státních zakázek (kde by teoreticky měly být všechny, ale víte jak to je…), nebo kterou se podařilo odhalit novinářům. Je to jen taková špička ledovce.

Wagner ve skutečnosti působí ve velké části Afriky, nejen v zemích, kde má svoje oficiální kontingenty (Mali, Středoafrická republika, Libye). Kontraktory má též v Zimbabwe, Eswantini, Guinee, Guinee Bissau, Lesothu, Botswaně, Madagaskaru, Mozambiku a nejspíš v Kongu, protože před pár lety tam s Prigožinem spadlo letadlo, když jel jednat s představiteli místní vlády.

Prigožin do všech těchto zemí osobně jezdí, má tam vazby, kontroluje své vojáky – těžko jej nahradit někým jiným, navíc v kultuře, kde se tolik dbá na osobní znalost a důvěru.

TAJNÉ FIRMY

Při prohlídce v Prigožinově petrohradské kanceláři se našly nejen krabice s hotovostí a falešné pasy. Našlo se tam také 600 úředních razítek různých firem, která patří Prigožinovi.

Šest set právnických osob, šest set různých firem, které formálně nejsou nijak propojeny, ale ve skutečnosti tvoří Prigožinovo podnikatelské impérium.

Příklad, jak to funguje. Najdeme zde petrohradskou firmu s původním názvem Technologia. Předmětem podnikání této firmy je dodávání potravin ruským vojenským jednotkám, včetně těch na okupovaných územích Ukrajiny. Jen za posledního 1,5 roku obdržela tato společnost od Voentorgu 847 milionů rublů za dodávky potravin do sanatorií ministerstva obrany.

Místo nějakého známého podnikatele vidíme, že majitelem této společnosti je jistý Arsen Ali-Muratovič Bedrajev z Petrohradu. Než se stal významným podnikatelem, pracoval jako ochranka v jedné z Prigožinových firem. Jeho plat byl skromný, pouhých 60 tisíc rublů měsíčně.

Další příklad. Na hlavní webové stránce společnosti Prigožinova koncernu najdeme fotografii dívky, která vede jednu z Prigožinových restaurací. Její jméno není uvedeno, ale z fotografie usuzujeme, že jde o Naděždu Nazarovovou, nyní Tichonovovou. Naděždino číslo je uloženo v seznamech kontaktů ostatních jako „Naďa ministerstvo obrany“, „Prigožinova asistentka“, „VIP manažerka“. Tichonovová oficiálně pracuje v jisté OOO Kulinar s ročním obratem 262 milionů rublů. Kulinar pořádá bankety pro ministerstvo obrany. Například loni v srpnu zajišťoval stravování zahraničních delegací. O této firmě se v souvislosti s Prigožinem nikdy předtím nevědělo.

A takových firem nejsou desítky, ale STOVKY. Získají státní zakázku, vydělají jmění, firmu zavřou, o den později otevřou novou a tak dále do nekonečna. Čirý podvod.

I když někoho chytí, je to v pořádku, protože Prigožin v tom formálně nejede.

Po Prigožinovi šel v minulosti ruský antimonopolní úřad. To kvůli jeho oficiálnímu podnikání, protože vytvořil hned několik monopolů. Ale nějak se z toho vždy vykroutil.

MÉDIA

Pak měl samozřejmě svou trollovací továrnu. Ta se věnovala především dění v Rusku, konkrétně očerňování ruské opozice a promování Putina.

Vše začalo tak, že v roce 2009 pár lidí dostalo počítač a stůl v kanceláři na okraji Petrohradu a za jeden komentář nebo příspěvek na sociálních sítích dostávali asi 10 rublů. Příspěvek, který chválil Putina nebo haněl opozici – psali, co se jim řeklo.

Postupně se z toho stal obrovský mediální holding s řadou oblastí zájmů a aktivit, který se specializoval na manipulaci s veřejným míněním v Rusku.

Součástí holdingu byly desítky zpravodajských webů (nejznámější z nich agentura RIA FAN), které přetiskovaly a kopírovaly zprávy jedna od druhé a vzájemně si boostovaly názory a komentáře.

Pomocí těchto metod se Prigožinovi podařilo zničit hlavní agregátor zpráv na ruskojazyčném internetu – Yandex.News, tedy oněch pět řádků, které vidí každý uživatel tohoto vyhledávače (Rusové ve valné většině nepoužívají Google, používají svůj Yandex).

Těch pár nejviditelnějších zpráv díky šikovné manipulaci obsadily titulky jako „Navalného příznivci užívají před mítinky drogy“ nebo „Julija Navalná získala německé občanství“.

A samotný Yandex s tím nemohl nic moc dělat.

Součástí mediálního holdingu byly třeba i produkční společnosti, které produkovaly buď vojenské historické filmy, nebo animované spoty o opozici. Ty prý

Prigo sám vymýšlel, prozradil to jednou na Telegramu. Já jsem si tím jistá, že to dělal, poněvadž skoro v každém díle spolu souloží muži: 1url.cz/Ju14v
Prigova mediální aktiva teď nejspíš přejdou pod Jurije Kovalčuka, který vlastní už téměř všechna média v Rusku – „už aby to pan Kovalčuk koupil nebo zakázal“. Kovalčuk je nyní Putinův nejbližší přítel, s nímž tráví celé dny, a který nese morální zodpovědnost za tuto válku.

Předsedkyní Kovalčukovy Národní mediální skupiny, byť zcela formální, je pro jistotu Alina Kabajevová, se kterou Putin žije a má děti. Konečně to bude v rodině.

PRIGOŽINOVY LEGRÁCKY

Časem se Prigožin jal používat proti opozici i tvrdší metody. Hlavním terčem se stala Ljubov Sobolová z Navalného nadace, protože ta se dlouhodobě věnovala jeho byznysu.

Prigožinem najatí hoši jí byli neustále v patách, stáli jí před domem v autech a natáčeli každý její krok, prostě dělali věci, které by se normálně kvalifikovaly jako nebezpečné pronásledování, ale protože to byl vždycky někdo jiný (nebo taky používali převleky?), tak byste s tím u soudu neuspěli ani v Česku. Natož v Rusku, kde se to nejspíš dělo s posvěcením státu.

V roce 2016 jeden z Prigožinových mužů přepadl manžela Sobolové před domem. Jakmile se dostal ke dveřím, byla mu do nohy vstříknuta neznámá droga, po které ztratil vědomí a byl hospitalizován. Prigožinův muž, který to udělal, zemřel o rok později za záhadných okolností.

Prigožinova reakce? Typická: „Kousla manžela do zadku při role-play a svádí to na mě. Jako vždycky.“ Prigožin sám byl největším trollem svého impéria.

Nicméně se při úniku dokumentace z Prigožinova archivu zjistilo, že na operaci s názvem „Ulovit Sobola“ vyhradil 11 milionů rublů, tedy zejména na platy lidí, kteří prováděli sledování.

Kromě Sobolové sledovali Prigožinovi zaměstnanci i Navalného osobně. Uzavření Navalného Nadačního fondu proti korupci také způsobil Prigožin.

Jelikož si liboval v soudních sporech s kdekým, kdo podle něj poškodil jeho pověst.

A tak zažaloval Navalného fond za sérii článků o střevních potížích nějakých dětí v moskevských školách. V zásadě banalita, kde Fond pravděpodobně udělal nějakou věcnou chybu. Požadoval 88 milionů rublů, které nadace odmítla zaplatit a byla soudem rozpuštěna.
Navalnyj i Sobolová si ty svoje pronásledovatele s mobily natáčeli rovněž na mobil. Podle záběrů se jednalo snad o puberťáky na brigádě. Strašně mladě vypadali ti kluci.

Podobné operace prováděl Prigožin i proti Nové Gazetě, Dmitriji Bykovovi, regionálním opozičním blogerům, konkurentům a těm, kteří se prostě jen negativně vyjadřovali o Putinovi.

Na čí asi objednávku, když v těchto případech neměl osobní motivaci?

Známé jsou hrátky s pasy. Kromě toho, že Prigožin disponoval řadou falešných dokladů, si najal několik mužů, kteří mu byli vzdáleně vizuálně podobní (holá hlava) a narodili se ve stejný den.

Zřejmě podplatil nějaké úředníky a všichni ti muži se nově jmenovali Jevgenij Viktorovič Prigožin.

Tyto muže posílal Prigožin na různá „žhavá místa“ v zahraničí, zejména do Pobaltí, kde vstupovali do různých státních institucí, parlamentů, na ministerstva atd. Jeden Prigožin byl také zatčen v Mnichově a vyslýchán německými tajnými službami. V té době už byl v EU sankcionován.

Prigožin se tím skvěle bavil a pánové byli prigožiny na plný úvazek.

Mimochodem, Ljubov Sobolová, kterou se Prigožin pokusil zabít, málem jí zabil manžela a občas jí prý stále píše (nebo nechává psát) zprávy typu „jen co se vrátíš, ošoustám ti prdel“, v den Prigožinovy vzpoury napsala, že mu všechno odpouští a drží mu palce…

Některé věci jsou mimo moje chápání.

RODINA

Prigožin pochází ze spořádané a intelektuální rodiny. Oba jeho rodiče byli vysokoškolsky vzdělaní, jeho matka je lékařkou se specializací na infekční choroby, jako profesorka léta vedla postgraduály pro lékaře. Momentálně je v důchodu, věnuje se malování a Prigožin jí v Petrohradě zřídil galerii.

Prigožinův vlastní otec byl jistý Viktor Prigožin, o němž je známo hlavně to, že byl potomkem hrdiny z bitvy o Ržev Jevgenije Prigožina (Žeňa dostal jméno po dědečkovi) a bratrem slavného ruského vědce Jefima Prigožina. Ten žil na Ukrajině a je dodnes čestným občanem města Žovti Vody. Sám Jevgenij si svého biologického otce prý vůbec nepamatuje, neboť zemřel velmi brzy.

Paní Prigožinová se znovu vdala, za sportovního trenéra Samuela Fridmanoviče Žarkoye. Samuel byl Žid, stejně jako Prigožinův biologický otec Viktor. Byl to prý velmi skvělý člověk, co se oddaně věnoval dětem, učil tělocvik na školách, vedl sportovní kroužky. Jevgenije si hned zamiloval a jal se z něj vychovat úspěšného sportovce. Spoustu peněz i času nainvestoval do Jevgenijovy budoucí kariéry profesionálního lyžaře. Jevgenij měl vždycky nejlepší vybavení ze Švýcar, jezdil s ním po závodech a dostal ho do prestižní petrohradské školy pro budoucí olympioniky.

Jenže jak víme, namísto olympionika vychoval mladého kriminálníka, který byl v 19 letech odsouzen k celkem 13 letům vězení, protože už předtím byl v podmínce, utekl z výchovného ústavu, s bandou kradl, loupil, podváděl a nakonec málem uškrtil mladou ženu.

Oddaně matka i otčím svého nesnesitelného potomka navštěvovali při každé příležitosti v trestních koloniích po celém Rusku, posílali mu balíčky, dopisy, knížky…

A když se Jevgenij v roce 1990 vrátil po devíti letech konečně z kriminálu, samozřejmě se nastěhoval k rodičům, kteří se mu snažili pomoci, aby nespadl do recidivy. Matka Jevgenije úspěšně připravila na zkoušky na vysokou školu – mezi sedmnáctileté děti do prvního ročníku petrohradské fakulty chemie a farmacie vpadl třicetiletý recidivista s uříznutým prstem –, a otčím ho hned zapojil do podnikání – spolu si otevřeli ten první stánek s hot dogy, kde také zpočátku oba pracovali. Samuel zemřel před pár lety, závratné kariéry nevlastního syna se tedy dožil.

Hned v prvním ročníku petrohradské farmacie se Prigožin seznámil se svou spolužačkou Ljubov Krjaževou (1970). Vzali se a postupně se jim narodily tři děti: Polina (1992), Pavel (1998) a Veronika (2005). Ljubov na rozdíl od Jevgenije dokončila svá studia, a tak je vystudovaná farmaceutka. Ale pochopitelně se tomu nevěnuje. Podniká v samých hezkých oborech – wellness, spiritualita, čokoládovny, hotely a restaurace. Pokud chcete, nabízí i nějaký křišťál do vaginy.

Prigožin jako milující tatík napsal a ilustroval v roce 2002 pro svoje děti knížku – šlo o dárek dceři Polině k 10. narozeninám. Polina a Pavel byli na obálce uvedeni jako autoři. (Podle Priga byla reakce Poliny na dárek, s nímž se sral několik měsíců, doslova: „Chm… knížka.“)

Příběh je však velmi prigožinovský – statečný zachránce pomáhá rozpustit kouzlo seslané na ztrápeného krále. Zachrání svou zemi Indraguzii a chystá se hrdinně odejít, ale vděční obyvatelé Indraguzie ho už nemohou pustit, protože se bojí, že by bez něj byli ztraceni.

Polina, Pavel i Veronika jsou už velcí a všichni začali s pomocí rodičů rozšiřovat rodinné impérium.

Polině se nedávno podařilo koupit historické sídlo v Petrohradě, letní sídlo knížete Oldenburga. Nyní ho hodlá zrekonstruovat a přeměnit na luxusní hotel. Polina měla firmu i v Německu, ta se specializovala na farmacii. Její sestra Veronika se stala majitelkou čtyřhvězdičkového hotelu RedStars v Petrohradě, když jí bylo 17 let. Veronika má poněkud těžkou pubertu, hodně pije alkohol a podle svých slov vede velmi, ehm, nezřízený sexuální život. Asi to viděla doma.
Polina s Veronikou jsou obě parkurové jezdkyně a stále se účastní soutěží v Evropě.

Pavel je významný petrohradský developer, byť podle svého otce bojuje v řadách PMC Wagner, působil v Sýrii i na Ukrajině. Pavlovy společnosti se zabývají výstavbou a prodejem luxusních bytů. Za rok činil jeho příjem téměř 900 milionů rublů a jeho majetek byl oceněn na 3 miliardy rublů.

Pavel s matkou Ljubov vlastní velké obchodní centrum Sinop na Sinopském nábřeží v Petrohradě. Spolu s pozemky má hodnotu ne menší než 2 miliardy rublů.

Prostory si zde pronajímají například struktury společnosti Gazpromněft. Tento byznys je poměrně výnosný a Prigožinovi mladšímu přináší dalších 300 milionů rublů ročně.

I Pavel si pořídil dům v elitní petrohradské osadě Severní Versailles. Tady žije celá Prigožinovic rodina a vlastní tu celkem 6 domů v hodnotě více než miliardy rublů. Před časem se Pavel oženil. Jeho manželkou se stala Jekatěrina Inkina. Je to dynastické manželství, protože rodiče nevěsty také podnikají v cateringu. Pořádají bankety například pro dceřiné společnosti Gazpromu.

Rodina nevěsty vlastní třeba nemovitosti v letovisku Forte dei Marmi. Je to jedna z nejdražších lokalit v Itálii. A také nejvíce ruských. Všude je slyšet ruština, restaurace mají jídelní lístky v ruštině. Podle novinářů tu vlastní domy oligarchové Abramovič a Děripaska, zpěvačka Irina Allegrovová nebo místopředseda vlády Alexandr Chloponin. Ze 7000 domů jich 2500 patří Rusům.

Rodina manželky Pavla Prigožina zde koupila vilu za asi 3,5 milionu eur. Prigožin byl umístěn na všechny možné sankční seznamy a na některé z nich byla umístěna i jeho rodina.

Ale vzhledem k tomu, že má doma takovou sbírku falešných pasů, je pro něj problém zařídit falešné pasy i pro jeho rodinu? Mimochodem, Prigožinova matka se proti zařazení na sankční seznam bránila u Evropského soudu pro lidská práva a v březnu svůj soud vyhrála.

Prigo v tom holt umí chodit nejen v Rusku…
________________

Kdyby byl Prigožin běžný občan, pak…

Nábor, výcvik a financování žoldáků – trestní zákoník, článek 359, až 18 let. Vytváření zločinného spolčení – článek 210, až 20 let. Podvody s veřejnými zakázkami, podvody velkého rozsahu – článek 159, až 10 let. Praní špinavých peněz – článek 174, až 7 let. Nedovolené držení zbraní – článek 222, až 12 let. Padělání cestovního pasu – článek 327.2, až 3 roky za každý padělaný doklad. Vražda spáchaná organizovanou skupinou – čl. 105 odst. 2 písm. g), až doživotí. Ozbrojená vzpoura – článek 279, 12 až 20 let.

Ale není to běžný občan. Má nepopiratelné kvality. A zbavit se ho není lehké.