Co nám naznačují první měsíce Trumpova prezidentství

28. listopadu 2024 jsme na stejném místě jako dnes uspořádali seminář IVK s názvem „Trumpův návrat: Co můžeme čekat“. Výsledkem tohoto semináře byl, mimo jiné, sborník textů. Při přípravě tezí na naše dnešní setkání jsem si onen sborník znovu procházel a myslím, že klademe-li si dnes otázku, co nám naznačuje prvních šest týdnů Trumpova prezidentství, stačilo by nám odkázat se na onu publikaci. Myslím, že jsme se příliš nemýlili, když jsme před pár týdny řekli:

– Vítězství Donalda Trumpa vycházelo z masivní podpory amerických voličů, o tuto podporu se při výkonu mandátu Trump bude moci spolehlivě opřít;
– Trump na cestě k vítězství správně identifikoval nejpalčivější problémy amerických voličů (masová migrace, ekonomický pokles, inflace, vysoké ceny energií, katastrofální úroveň školství, všudypřítomný levicový wokeismus, nechuť financovat a podílet se na válkách po celém světě), proto vyhrál;
– Ocenili jsme vítězství Trumpa jako porážku válečnických neokonů (u republikánů i demokratů) i vítězství obyčejných Američanů na velkými médii;
– Pro nás, kteří na konzervativní pravici vidíme svět podobně jako Trump a jeho lidé, byl jeho návrat vzpruhou;
– Přestože jsme ve svém okolí s návratem Trumpa vnímali také návrat velmi optimistické nálady, snažili jsme se nadšená očekávání trochu krotit;
– Upozorňovali jsme na to, že lépe než rychle usuzovat z Trumpových slov, počkejme raději na jeho činy;
– Opatrně a racionálně jsme krotili naděje, že „válka na Ukrajině bude vyřešena za 24 hodin“, ale jedině s Trumpem jsme spojovali naděje s řešením konfliktu;
– S návratem Trumpa mě zajímalo, jak se bude chovat EU. Napsal jsem: „Zde se téměř s jistotou dá čekat, že evropské instituce nezpomalí své politiky. Naopak, budou urychleny unifikační procesy a, například, unijní posedlost bojem s klimatickou změnou se nezmenší“;
– V souvislosti s očekávanými Trumpovými zahraničně-politickými kroky jsem napsal: „Nepodceňujme Trumpovy náznaky rozvolňovat americkou vazbu na NATO. Evropskou reakcí by v takovém případě mohly být snahy vytvořit zárodky „evropské armády“ jako náhradního bezpečnostního paktu.“
– Ve svém textu jsem očekával, že „Fialova vláda již nainvestovala tolik politického, finančního a zbrojního úsilí na podporu Kyjeva, že případné americké oslabení podpory Ukrajiny by pro ČR mohlo znamenat lákavé nutkání stát se součástí proukrajinské „koalice ochotných“ (str. 54);

Na našich slovech a našich názorem po šesti týdnech Trumpova prezidentství, myslím, nemusíme nic měnit.

Jak tedy dnes vypadá aktuální politická krajina s Donaldem Trumpem?

– Americký prezident v řádu hodin splnil svůj slib uzavřít hranice migračním proudům. Do nejproblematičtějších částí jižní hranice byly odveleny jednotky americké námořní pěchoty;
– Trump svižně pohrozil Mexiku a Kanadě zavedením 25% cel na jejich vývozy do USA, pokud země rázně nezakročí proti ilegální migraci do USA a nezlikvidují transferové cesty drog (fentanylu) do USA. Cla byla na měsíc odložena, aby obě země měly čas opatření provést, včera zavedení těchto cel Trump ohlásil definitivně se slovy, že již „neexistuje prostor k jakémukoli vyjednávání“;
– Trumpovi se podařilo americkým Senátem prosadit všechny členy své budoucí administrativy včetně Peta Hegsetha a Tulsie Gabbardové, nejdůležitější postavy k dosažení Trumpových bezpečnostních a zahraničních cílů;
– Velmi rychle se sešly v Rijádu vyjednávací týmy USA a Ruska na úrovni ministrů zahraničních věcí. Podle toho, co je dnes známé, jednání se neomezila výhradně na problém války na Ukrajině, ale věnovala se řešení daleko širších problémů celosvětové diplomacie. K překvapení a hrůze západní Evropy si velmoci v tomto jednání zřejmě rozuměly;
– Při řešení hledání cest k míru na Ukrajině zvolily USA metody, které, jak se zdá, zřejmě našly jistou míru pochopení u Rusů, ale značně frustrují evropské spojence;

My bychom si měli položit otázku pro nás nejdůležitější:

1. co to všechno znamená pro EU?
2. co svým spojencům v NATO a Evropě (rozuměj EU) Trumpova administrativa svou politikou naznačuje?
3. Jaké závěry z toho Evropa vyvodí? Jaké to vše může mít důsledky?
4. Ale především – co z tohoto vývoje vyplývá pro naši zemi, jaké úkoly by měly stát před českou politikou a máme vůbec odvahu formulovat náš hlavní národní zájem?

– Hned první reakce, která přišla z úst vysoké představitelky EU pro zahraniční politiku Kaji Kallasové, byla výmluvná a pro naše vidění světa i varovná: „Dnes se jasně ukázalo, že svobodný svět potřebuje nového lídra. Tato výzva je na nás, na Evropanech.“ Předsedkyně Evropské komise von der Leyenová, v koordinované poště s předsedy Evropské rady a Evropského parlamentu, vzkázala Zelenskému: „Buďte silný, buďte statečný, buďte odvážný. Nikdy nebudete sám.“ Polský premiér Tusk, podobně jako budoucí německý kancléř Merz vzkázali do Kyjeva, že „vy bojujete nejen za vaši svobodu, vy bojujete i za svobodu celé Evropy“.
– Von der Leyenová: „Brusel má plán“ na přezbrojení za 800 mld. dolarů (ReArm) a rozvolnění rozpočtových pravidel, bez postihů za nadměrný schodek rozpočtu, aby se mohlo dozbrojit a vyzbrojit Ukrajinu;
– Reakce premiéra Fialy: „Pokud nechceme, aby se jen pár set kilometrů od našich domovů dál rozpínalo agresivní Rusko, musíme navýšit vojenskou podporu Ukrajiny.“ Premiér Fiala: „Pokud chceme udržitelný a dlouhodobý mír, musíme dobře vyzbrojit sami sebe. To nepůjde bez navýšení výdajů na obranu minimálně na 3 % HDP“. Kdokoliv říká opak, ten ohrožuje národní bezpečnost České republiky. A po včerejšku to platí víc než kdykoliv jindy.“
– Reakce místopředsedy vlády Rakušana: „Donald Trump hodil Ukrajinu přes palubu. Hlavní díl odpovědnosti tak teď přebíráme my, Evropané.“ Je v našem zájmu, aby Rusko na Ukrajině neuspělo, aby se ruská přítomnost neposunula blíž k našim hranicím a aby se neopakoval scénář, kdy o osudu nějaké země rozhodují bez její účasti velmoci.

Co to všechno znamená?

– Především zjištění, že se zřejmě Evropa v rusko – ukrajinském konfliktu rozhodla pustit do mimořádně riskantní hry bezvýhradné podpory Ukrajiny bez ohledu na to, že z „problému Ukrajina“ USA vycouvávají
– USA jsou připraveny ukončit své angažmá v bezpečnostním poválečném uspořádání Západu, neboť Americe již evidentně nic nepřináší. Trumpova administrativa dává najevo, že Američané nejsou ochotni nést náklady za společnou obranu, v jejímž stínu se západní Evropa po desetiletí pohodlně „veze“, přičemž svými vlastními evropskými zdroji ve velkém plýtvá na bláznivé levicové environmentální projekty a podporu masové migrace.
– Evropa na Trumpův signál reaguje pohoršeně a namísto racionální diplomacie dává přednost „moralizující“ politice bez ohledu na to, že taková politika prokazatelně nefunguje.
– Neúspěch si ovšem evropské státy zjevně nepřipouštějí. Podnikají praktické kroky k jejímu vytvoření „koalice ochotných“ mimo strukturu NATO. Takové počínání Evropanů může posílit úvahy USA k opuštění aliance. Tyto úmysly jsou již z Ameriky slyšet.
– „Koalice ochotných“ je výsledkem nerealistických slibů, které Evropa dala Ukrajině a nyní – v pasti vlastních slibů, se bezhlavě pouští do mimořádně riskantních rozhodnutí vedoucích na šikmou plochu ohromných zbrojních výdajů.
– To je katastrofální strategie, která jako by nebrala v úvahu evropskou ekonomickou vyčerpanost a průmyslovou i technologickou zaostalost, do níž se Evropa dostala vinou dlouhodobého budování sociálního státu a nastolováním zničujících levicových aktivistických a konstruktivistických politik.
– Jinak řečeno, chce-li Evropa masivně zbrojit, znamená to konec s nesmysly typu Green Deal? Podle reakcí z evropských institucí je EU rozhodnuta pokračovat s experimenty typu Green Deal souběžně s gigantickými výdaji na zbrojení.
– Moralizující „sjednocování“ pod praporem vzdoru proti „ruské rozpínavosti“ zesílí dostředivý magnetismus bruselského rozhodovacího centra ve stylu „není čas na detaily“. Jestliže jsme správně usuzovali, že začátek války na Ukrajině vyústí v rychlou centralizaci a unifikaci EU, tyto procesy budou nyní v Evropě ještě podstatně rychlejší. Je podobný vývoj v českém národním zájmu? Má být lidem jako je von der Leyenová, Kallasová či Costa svěřeno ještě více pravomocí? Kam až naše lehkovážnost může zajít?
– Jak může v prostředí nepokorného a neopatrného evropského politického uvažování asi dopadnout hledání „nového lídra svobodného světa“? Vždyť ve světle dramatických politických změn v USA je stále zřetelnější, že EU i většina jednotlivých členských států jsou vedeny slabými, neodpovědnými politiky neschopnými v dnešním světě chápat realitu dynamických procesů.
– Není v našem (i evropském) politickém zájmu, aby se této role chopilo hospodářsky i společensky oslabené Německo, které rádo mívá na evropských historických křižovatkách k „vedení Evropy“ sklony. Pokud Evropa odstartuje éru masivního zbrojení bez amerického bezpečnostního a politického korektivu (a vše tomu nasvědčuje), neměla by dopustit, aby v jejím čele stálo a rozhodovalo Německo.
– Vytvářením „koalice ochotných“ a dalším příslibem masivní finanční a zbrojní podpory vzkazuje Evropa Ukrajině jediné – válčete dál. Opravdu věříme, že je to pro běžné obyčejné Ukrajince správné rozhodnutí, nebo Evropa a ukrajinské politické špičky touto zemí opět manipulují ve prospěch svých zájmů?
– Z různých stran slyším názory, že Evropa bez USA nebude ochotna vůči Rusku podniknout žádné hloupé dobrodružství. Já tyto názory nesdílím. Proč bychom měli uvěřit, že se lidé, kteří v čele Evropy dnes a denně po desetiletí navrhují a schvalují nápady příčící se zdravému rozumu, najednou začnou chovat racionálně? A bylo by to v lidských dějinách poprvé, kdy slábnoucí hegemon volí konflikt se svým okolím, jen aby oddálil svůj pád?

Nejde ale pouze o Evropu. Ptejme se také na to, jak by se k danému vývoji měla postavit česká bezpečnostní a zahraniční politika v době, ve které stojíme na prahu nového uspořádání sil a vlivů v Evropě i ve světě.

Odpověď je neradostná, ale velmi prostá: Česká republika již dlouhá léta žádnou vlastní bezpečnostní a zahraniční politiku nemá a nevyvíjí žádnou vlastní nezávislou aktivitu k formulaci a obhajobě českých zájmů. Dlouhodobě a nekriticky jsme vázali naši diplomacii na americké zahraničně-politické pozice, dnes je snadno „přeladíme“ na pozice západoevropských mocností s Německem v čele.

Zůstaneme navenek ve vleku cizích zájmů už proto, že své politiky bojovat za české zájmy nemáme.

Rychle se přibližujeme k záříjovým parlamentním volbám. Do té doby, jak rychlost vývoje naznačuje, možná bude mezi Američany a Rusy dosaženo mírového urovnání války na Ukrajině. Očekávat ovšem, že by proto v naší zemi antiruské nálady nějak ochladly, nelze. Fialův slogan „Západ, nebo Východ“ bude asi pozměněn na „Fiala, nebo Putin“, každopádně se ale stane hlavním volebním nosným tématem. Bohužel.

Bude-li dnešní parlamentní i neparlamentní opozice stále tak pasivní, jak je, může se opravdu stát, že Petr Fiala bude i po volbách skládat budoucí vládní koalici. Mezinárodní situace mu hraje do karet.

 

Ivo Strejček, Seminář IVK