Co s transgender lidmi ve sportu? |

Sdílet článek:

URZA

Transgender cyklistka válcuje své soupeřky v ženské kategorii; Belgian Waffle Ride vyhrála o pět minut, což není jediný závod, ve kterém zvítězila s přehledem. To je docela hodně vody na mlýn všem kritikům LGBT; svět se v jejich očích dočista zbláznil.

Obhájci i odpůrci proti sobě šermují studiemi, dle kterých trans ženy mají či naopak nemají ve sportech výhodu oproti cis ženám; jedni tvrdí, že není fér někomu kvůli transici zničit kariéru, druzí zas, že není fér nechat závodit trans a cis ženy v jedné kategorii.

Já osobně se však spíš ptám: Pro koho tu máme profesionální sport? A má odpověď zní, že primárně pro diváky, jelikož oni to platí; podobně jako školství má v první řadě sloužit žákům (ne učitelům), divadlo obecenstvu (ne hercům) a podobně.

Nemám nic proti tomu, aby si jakýkoliv umělec či sportovec provozoval cokoliv pro zábavu; naopak mi to připadá super. Když to dělá pro peníze, připadá mi to také super, nicméně parametry toho konání by měly být logicky podřízeny tomu, kdo je platí.

A tady vnímám hlavní problém – na sport (i kulturu) přispíváme z daní všichni; a to bez ohledu na to, zda vůbec chceme. Dotovaná odvětví pak bohužel snadno propadají bludu, že existují tak nějak sama pro sebe, nikoliv jako služba těm, kdo je platí; a není divu.

Když použiju příklad ze svého bývalého oboru: Neumím si představit softwarovou firmu, jejímž primárním cílem by nebyl produkt pro zákazníka, ale aby si všichni programátoři co nejlépe zaprogramovali; taková firma by totiž brzy zkrachovala.

Nevidím důvod, proč by měl (profesionální) sport fungovat jinak než přinášet co nejlepší produkt (zábavu) fanouškům, kteří to platí; sportovci, kterým to nevyhovuje, nechť se jdou živit něčím jiným a sport třeba dále provozují jako svůj koníček.

Proto berou ženy ve většině sportů méně peněz než muži; diváci preferují mužské kategorie. Je to „nefér“ vůči ženám? Mnedle ne víc ani míň „nefér“ než je třeba basket „nefér“ vůči malým lidem (nebo porno vůči mužům); je na divácích, za co chtějí platit.

Co tedy s transgender lidmi ve sportu? V jaké kategorii mají soutěžit? Případně mají mít své vlastní? Neřekl bych, že na to existuje jedna uspokojivá odpověď; záleží sport od sportu, podle čeho dává smysl vytvářet kategorie.

Někde (bojové sporty) máme i váhové kategorie, jinde (motorsport, šachy, esporty) nejsou ani dle pohlaví; máme také paralympiády, kde jsou, pokud vím, sportovci penalizováni dle míry svého hendikepu. Možností je celá řada; a jistě jdou vymyslet i další.

Přestanou-li se státy angažovat ve sportech, vznikne tím prostor, aby byly kategorie tvořeny dle potřeb platících diváků; to s sebou přinese i řešení pro transgender sportovce, proti kterému se tolik lidí nebude mít potřebu vymezovat.

Nemluvě o tom, že inkluze špičkových transgender sportovců prováděná „na sílu“ jen zvyšuje celospolečenskou averzi vůči „obyčejným“ trans lidem, kteří chtějí jen normálně žít ve společnosti, která je nechá na pokoji.

Obávám se, že dokud bude sport masivně dotován (a tedy více či méně řízen státem), nebude možné řešit se sportem související problémy jinak než politicky; tržní řešení oproti tomu zohledňuje přání skutečných zákazníků.