Dnešní doba útočí na základní lidskou podstatu a hodnoty více než kdy jindy |

Sdílet článek:

SU/JARMILA KLÍMOVÁ

„Spojené státy se rychle blíží k tomu, že se z nich stane stát se zcela převládající cizí ideologií, která je silně nepřátelská vůči západní kultuře. Poprvé za našeho života si lidé musí dávat pozor na to, co říkají – to se v historii naší země ještě nikdy nestalo – ale řeknete-li dnes něco špatně, můžete mít právní problémy, politické problémy, můžete dokonce ztratit zaměstnání, nebo vás vyloučí ze školy. Určitá témata jsou zakázána, u celé řady témat se k pravdě nesmíte ani přiblížit, a když to uděláte, označí vás okamžitě za rasistu, sexistu, homofoba, necitlivého, nebo plného předsudků.“ Tak tato slova řekl před nějakými dvaceti lety americký konzervativní komentátor Paul Weyrich, a tehdy za ně sklidil bouři kritiky od krajně levicových aktivistů i politiků. Jenže o nabourání právě této ideologie, mimo jiné, opřel svou prezidentskou kandidaturu současný americký prezident Donald Trump. A jedním z jeho prvních nařízení bylo, že Spojené státy budou nadále uznávat pouze dvě pohlaví: ženské a mužské. O tom, jak ideologie působí nejenom na naši politiku, ale především na naši psychiku, a co konkrétně způsobuje v západní společnosti, si dnes budu povídat s psychiatričkou Jarmilou Klímovou. Ještě doplním, že je poradcem jednotné medicíny a psychosomatického pohledu na zdraví, a na tato témata napsala knihy Proč a jak psychosomatika funguje, Psychosomatický dotek motýla, a také knihu Rakovina? Ne, děkuji. Jarmilo, jsem ráda, že se opět vidíme. Buď vítána.

Jarmila Klímová: Já děkuji za pozvání, nebo je mi velkým potěšením. Díky.

Martina: Člověk by se s psychiatrem z logiky věci bavil o individuálních problémech, které lidi souží – ale my se dnes budeme bavit i o celospolečenském tlaku na lidi. Je to skutečně tak, že tlak společnosti, určitá témata, doktrína, nebo řekněme ideologie, může způsobit lidem potíže takového rázu, že jejich psychické problémy jsou si podobné jako vejce vejci?

Jarmila Klímová: Podívejte se, v podstatě není možné, aby tlak na psychiku neměl vliv, protože člověk je od základu tvor společenský, a každý z nás se pohybuje, ať už v užším, nebo širším, sociálním poli, kam tato témata zkrátka dosahují. V podstatě, ať se potkáte s jakýmkoliv člověkem – bližším, vzdálenějším, kamarádem, můžu říct i klientem – tak se čím dál tím víc společenská témata prokreslují do našich dialogů, protože lidé sami tento vliv vnímají, velmi konkrétně ho cítí, a ptají se mě, jak si s tím mají poradit: „Paní doktorko, co mám dělat, když na mě útočí toto a toto? Já už nemám komu věřit. Už nevím, na koho se obrátit. Mám pocit, že se svět zbláznil, a potřebuji někde najít nějaký bezpečný záchytný bod.“ A takových bezpečných záchytných bodů já sama také vidím čím dál tím míň, protože nejenom že se v širokém sociálním poli komunikuje obrovský množství témat, ale tato témata jsou velmi často protichůdná. Najít něco, čemu by se dalo říkat „pravda“, je čím dál tím obtížnější, a pokud se z toho člověk nechce – do slova a do písmene – zbláznit, a zároveň nechce zůstat zcela izolován, musí v rámci pudu sebezáchovy pořád hledat, co mu dává smysl, co mu nedává smysl, co se mu jeví jako trochu rozumný postoj, trochu rozumný názor. A zároveň nesmí zavírat oči před zvěrstvy, která se ve společnosti komunikují, protože to je trochu pštrosí politika, kterou vidím u určité sociální skupiny obyvatelstva. Nechci být ošklivá, ale to jsou sluníčkáři, kteří říkají: „Nedávejte tomu energii, a tak dále.“ Ale když to budeme ignorovat, nebo když před tím budeme zavírat oči, tak sice po nějakou krátkou, opravdu krátkou inkubační dobu proti tomu sice budeme imunní, ale zároveň si musíme uvědomit, že svou pasivitou a mlčenlivostí napomáháme šíření těchto záležitostí.

Martina: Jarmilo, promiň, že tě přerušuji, protože ty jsi ve své odpovědi už řekla náměty asi na dalších pět otázek.

Jarmila Klímová: Omlouvám se, že předbíhám.

Dnešní ideologie útočí na lidskou podstatu, na základní hodnoty, třeba tématem LGBT. Normální člověk se opírá o základní biologickou identitu, že je jen muž a žena.

Martina: Rozebereme to postupně. Všechno, co jsi teď řekla, zvednu, ale přeci jen se ještě zeptám: Každá generace má vždy dojem, že teď žijeme těžkou dobu, nebo že teď se věci zhoršují a podobně. A já jsem to vlastně predikovala ve své otázce tím, jestli se současná ideologie propisuje do našeho psychického stavu. Ale ty v jiných rozhovorech, ve svých odpovědích zdůrazňuješ, že už od začátku své praxe – už třicet let zpátky – jsi registrovala, že tví kolegové psychiatři říkají, to je nevídané, jaký je nárůst psychických poruch, psychických traumat, nebo subjektivních psychických potíží. V čem to tedy je? Je současnost v něčem horší, nebo je to prostě proces?

Jarmila Klímová: Hele, každá doba čelí nějakým společenským deviacím, nějaké politické, ideologické masírce. V tomto ohledu nemůžeme – nebo bychom se asi neměli – uchýlit k lacinému hodnocení typu: To za našich mladých let nebývalo. Ale některé věci opravdu za našich mladých let nebývaly – byť jsme tady čelili komunistické ideologii, a nevím čemu všemu – tak přece jenom dnešní doba je trošičku ďábelštější ještě v tom, že se útočí na nejzákladnější lidskou podstatu, na nejzákladnější lidské hodnoty. A to je – asi teď neřeknu pro nikoho nic nového – třeba LGBT tematika.

Martina: To znamená nejzákladnější biologickou podstatu a nejzákladnější hodnoty společnosti?

Jarmila Klímová: Podstatu, o kterou se normální člověk opírá. Tedy, když dělá dělníka ve šroubárně, a nemusí zrovna číst Vergilia v originále, tak mu nikdo nezpochybňuje, že je muž, nikdo nezpochybňuje jeho základní lidskou a biologickou identitu, nikdo ho nenazývá bílým šovinistickým rasistou, když se negativně staví k násilnostem, které se třeba nyní dějí v Evropě díky masivní migraci. Za naší generace bylo legitimní přiznat, že se mi nelíbí, když někdo někoho vraždí, když někdo někoho znásilňuje – toto jsme ještě mohli svobodně říkat. Teď se tady dostáváme k tomu – možná to jenom navazuje na citát, který jsi četla na začátku – že lidi obrovským způsobem traumatizuje, že už ani nevědí, jestli se mohou svobodně vyjádřit ke zlu, které je zcela transparentní. To znamená, že se k němu buď vyjádří, to znamená, že jsou věrni nějaké své humánní výchově, nějakým svým hodnotám, ale už jim hrozí, že za to budou nějakým způsobem popotahováni, perzekuováni, nebo se k tomu nevyjádří, protože autocenzura, protože se zkrátka už celkem pochopitelně bojí, co se na ně sesype. Nebo – a to je nejhorší varianta, nebo já to považuji za nejhorší variantu – rezignují na poukazování na tyto věci. A já často vidím – a v tom je největší hrůza – že na to rezignují ve svém jádru.

Mnozí lidé dnes kanibalizují své interní hodnoty, svou svébytnost a identitu, aby takzvaně měli klid, a opravdu si raději už nic nemyslí a nic neříkají k tomu, co se děje

Martina: Sami sebe přesvědčí?

Jarmila Klímová: Sami sebe přesvědčí, že není potřeba na to reagovat. V podstatě kanibalizují své vlastní interní hodnoty, aby měli – takzvaně – klid. Mám jednoho klienta, se kterým občas takhle narazím na tyto otázky, a on mi na to řekne: „Ale já jsem optimista, já to tak nevidím.“ Ono je hezké být optimistou, ale to, co on nazývá optimismem, optimismem v mém vidění není. Já si myslím, že to je sebezáchovný alibismus, aby nemusel sám sebe konfrontovat, a vytvořit v sobě nějaký legitimní postoj, protože je to nepohodlné, protože to těmto lidem za to nestojí. Jsou to lidé, kterým se ještě před nějakou dobou říkalo „mlčící většina“, a já myslím, že mlčící většina se pomalu zmenšuje, což je dobrá zpráva. Ale mlčící většina si alespoň něco myslí – sice doma v kuchyni u sporáku, ale svobodně. Ale to, co já vidím, je to, že oni si o tom raději už nic nemyslí, což považuji za kanibalizaci svébytnosti a identity těchto lidí.

Ve školách píše dětem testy umělá inteligence, a učitelé to tolerují. Bakalářské, magisterské, doktorské práce píše AI, která ji potom také posuzuje. Lidský prvek se vytratil.

Martina: Jarmilo Klímová, z toho, co jsi teď popsala, by mě zajímalo, jestli tvé pacienty, okruh pacientů, tvoří spíše lidé, kteří ideologii vnímají, myslí si o tom něco, a třeba to i říkají, nebo o tom mlčí, ale něco si myslí? Nebo ti, kteří to v sobě potlačili, popřeli, protože z hlediska psychiky by vlastně mohli být šťastnější.

Jarmila Klímová: Já mám dneska v podstatě to štěstí, že ke mně už se hned tak někdo nedostane, respektive lidé vědí, ke komu jdou. A já tedy můžu říct, že drtivá většina lidí, kteří za mnou přicházejí, minimálně vnímá sociální devastaci, ideologickou devastaci – která už není jenom sociálně ideologická, ale je to už politický marasmus, ekonomický zvěrstvo, které je nám předkládáno jako světlé zítřky – a jsme spolu víceméně, ne na stejné, ale na podobném naladění. Ale samozřejmě, že ne všichni. Často se mi třeba stane, že v rámci naprosto nevinného terapeutického rozhovoru se otevře nějaké toto téma, protože třeba dotyčný člověk říká: „Já ve své rodině…“ a teď tam o něčem debatujeme, a já na to zareaguji, a tento člověk říká: „Vidíte, paní doktorko, já se o tom bojím skoro přemýšlet.“ On to nezavrhuje, ale dává mi velmi autentickou zpověď, že se bojí přemýšlet, protože cítí, že mu to hrubým způsobem naruší bazální životní komfort.

Uvedu ještě jeden takovýto příklad, který možná taky přesahuje do něčeho, co už máš připraveno, takže se omlouvám, ale jede mi tam tato asociace – postoj k umělé inteligenci. Já nevím, kolik let je to zpátky, osm devět, nevím. Nechci tady ze sebe dělat bůhví jakého vizionáře, ale začala jsem před touto dobou hovořit o tom, že jedno z nejožehavějších témat k veřejné diskusi bude využití – lomeno nebezpečí – rozšiřování umělé inteligence. Tak jsem zase byla za blázna, a tak dále, co že to tady sýčkuji. Ale neuběhla zas tak dlouhá doba, a dneska už vidíme, jak práce s umělou inteligencí, která je pro některé – nevím, jak to říct – řekněme naivně optimistické občany, je tématem k novému, inspirativnímu, komunikačnímu procesu s IT technologiemi. A já na to nemám co říct, protože oni nevidí ani za třetí, ani za první roh, prostě nikam. A teď vidíme, jak se její využívání propsalo třeba do školského systému, kdy dneska děti píšou úlohu, domácí úkoly, podle umělé inteligence, dokonce píší testy ve škole podle umělé inteligence, protože mají dovoleno mít zapnutý chytrý telefon na klíně – a učitel to ví, a víceméně to tak nějak toleruje. Dobře. A pak se dostáváme k vyšším vzdělanostním úrovním, a to jsou třeba bakalářské, nebo magisterské, doktorské práce. A zrovna teď chodí hezká synchronicita: Minulý týden u mě seděl jeden moudrý vzdělaný pán, který dělá externího lektora na raději nejmenované vysoké škole, a nějak jsme otevřeli toto téma, a on říká: „Děti normálně posílají práce napsané umělou inteligencí.“ A já se ho ptám: „Prosím vás, a to ty docenty a lektory neirituje, neuráží? Oni to tolerují?“ A on mi na to řekl něco, co mě úplně srazilo za židle. On říkal: „Ne, oni totiž posouzení této práce zadají také umělé inteligenci.“ A já si říkám: A kam se v tom vytratilo jádro vzdělanosti?

Martina: Vědění.

Jarmila Klímová: Vědění. Takže jedna umělá inteligence něco napíše, a druhá umělá inteligence jí na to odpoví. To znamená, že vlastní tvůrčí potenciál, humánní, lidský, už v tom nehraje vůbec žádnou roli, a všichni se tváří, že to je v pohodě? Já v tom vidím katastrofu.

Současnou ideologii předcházela jiná: Že máme právo být šťastní, veselí, spokojení. A když máme psychické trable, smutky, úzkosti, vezmete hned léky, abychom zase byli radostní.

Martina: Zdá se, že náš dnešní rozhovor neopustíme veselé. Ale pojďme se přeci jen vrátit na začátek, protože ty řetězíš další jevy, které současnost přináší, a pojďme se podívat ještě na fenomén: radikální ideologie versus psychika lidí. Protože teoreticky by se mohlo zdát, že člověku, který přistoupí na ideologii – když se budeme bavit třeba o západní, progresivistické ideologii – je lehčeji, protože každá ideologie má odpověď na vše. Ty jsi na začátku mluvila o tom, jak člověk musí neustále konfrontovat sebe sama, své postoje, své myšlenky, ale taková ideologie tě tohoto zbaví, protože když je opravdu dobře propracovaná – což tato je – tak ti nabídne naprosto jasnou, nepochybující odpověď, na každou oblast tvého života.

Jarmila Klímová: Můžu?

Martina: Musíš.

Jarmila Klímová: Omlouvám, ale já mám někdy šílené asociace. Já potřebuji, nebo mám touhu, se chytit tvého slova „lehčeji“. Mně se okamžitě vybavila scéna z pohádky Nesmrtelná teta…

Martina: Tak to se mi ulevilo…

Jarmila Klímová: Tam fantastickým způsobem hraje Jaromír Hanzlík, a teď mu tam odeberou mozek, a on říká: „Tak se mi ňák ulevilo.“ A myslím, že s touto lehkostí, bez přítomnosti propracovanosti práce šedé mozkové kůry, se určitě těmto lidem žije lehčeji, protože je to strašně snadné. Protože oni v rámci ideologického vábení nemají potřebu to zkoumat, nemají potřebu do toho vstupovat s jakýmkoliv kritickým myšlením. Oni kvůli této všeobjímající, láskyplné ideologické barvotiskovosti zůstávají zcela pasivní v jejím vleku, a jakéhokoli osobnostního, názorového vstupu, který by to, nedej bože, jakkoli naboural, se velmi radostně zbavují.

Myslím, že není úplně samo sebou a že to mohlo začít být úspěšné, nebo je úspěšné, právě na základě toho, že tomu dlouhá léta předcházela jiná ideologie, a to ideologie, že máme právo být šťastní, že je normální být veselý, spokojený, a že když, nedej bože, máme nějaké psychické trable, smutky, úzkosti, tak se na to hned vezmou nějaký léky, abychom zase byli radostně rozesmátí. A tyto ideologie jsou jenom pokračováním této naivní rozesmátosti, kterou společnost povznesla na jakési semi-náboženství nesnesitelné lehkosti bytí, bez obtížného přemýšlení. A proč na to nenastoupit?

A navíc, podívejme se, kdo na to naskakuje nejvíc? Aniž bych tady chtěla glorifikovat období před 89. rokem, ale díky tomu, že jsme ho zažili poměrně už v dospělosti, minimálně rané dospělosti, tak jsme byli vycvičeni číst mezi řádky, mít kritické myšlení vůči tomu, co se nám předává, vědět, že k něčemu se budeme stavět tak, aby nás nezavřeli – jasně – ale sami si o tom vevnitř myslíme něco jiného. Takže pro nás je tento proces vnitřního kritického vhledu naprostou součástí našeho mentálního procesu, takže s tímto vnitřním, kritickým pohledem budeme rozebírat všechny jevy, které se nám ve společnosti předkládají. Kdežto lidé, kteří s radostí nasedají na tyto, řekněme, simplexní ideologické kontexty, tuto průpravu bohužel nemají. Ne nadarmo jsou to lidé, kterým je dneska nějakých dvacet pět, až třicet pět let, kteří byli odchováni, řekněme, v devadesátých letech, kdy to opravdu vypadalo, že se nám říká nějaká pravda, kdy to opravdu vypadlo, že všechno je dobré, je světlé a uchopitelné.

Až přestanou dotace pro neziskovky, uvidíme, kam odhopkají ideologičtí neziskoví mazánkové, a zda se budou živit prací, nebo propadnou depresím a zhroutí se jim svět.

Martina: A nebo, že aspoň můžeme polemizovat a pochybovat, když se nám to nezdá.

Jarmila Klímová: Přesně tak. A pozvolna se přešlo na toto simplexní uvažování, které je zproštěno jakýchkoli filozofických hloubek, a je pohodlné v něm plout. Já jsem teď moc zvědavá na to – už zase předcházím – až tady přestanou být dotace pro určité neziskovky, kam všichni tito ideologičtí mazánkové radostně odhopkají, a jestli se budou muset živit nějakou prací, nebo jestli propadnou depresím a zhroutí se jim svět. To bude další velký společenský ukazatel.

Martina: To bezesporu bude. A jak tomu říká docentka Švihlíková: „Lidé špatně reagují na to, když někdo boří jejich vyprávěnku.“ A poté, co vidíme poměrně zásadní politickou změnu v Americe, která přišla zároveň s volbou Donalda Trumpa prezidentem, tak vidíme velkou ideologickou změnu, protože, jak už jsem říkala v úvodu, Donald Trump částečně svou kampaň postavil na tom, že chce s progresivistickou ideologií, kterou poslední desetiletí razil Západ, zatočit. Jak vnímáš ty toto tažení Donalda Trumpa proti ideologii, proti genderismu, proti LGBT, a dalším symptomům, které přinesla, včetně Green Dealu, zelená energie?

Jarmila Klímová: Myslím, že v Evropě to bude velké mrzeníčko. Už to začalo. Teď vidíme, jak otáčejí s tím: „Aha, musíme si to přepracovat.“ A z toho je mi taky na zvracení. Ale toto jsou samozřejmě věci, kterým bychom chtěli rádi tleskat. Tak, ježíšmarjá, jestli zase máme mít dvě pohlaví, tak hurá. Jestliže nebudeme likvidovat evropský prosperující průmysl, nebo aspoň zachráníme ty trosky, který tady jsou, tak samozřejmě taky hurá. Jde o to, jestli věci, které jsou hodně viditelné, které se hodně líbí, které máme tendenci nadšeně přijímat, protože jsou hodny ohodnocení, zase trošičku – ale já jsem paranoidní, i když po mně nejdou – nejsou jen nálepkou, nebo odvedením pozornosti od toho, a za oponou se zase nebude dít všechno růžově. Protože každé hurá nadšení po nějaké době otevře i odvrácenou stranu. Takže se bojím, abychom se zase za nějakou dobu moc nedivili.

Nedávno se mě v nějakém rozhovoru paní redaktorka ptala, co si myslím o Západ versus Východ, a naprosto neadekvátně se mě zeptala: „Paní doktorko, co myslíte, bude válka?“ Ježíšmarjá, kdo já jsem, abych na to odpovídala? Ale já jsem tenkrát řekla: „Víte co, já nemám ráda ani ty na Západě, ani ty na Východě, protože vždycky musíme počítat s tím, že jejich mocenské zájmy – na které mají samozřejmě legitimní nárok – tady nejsou od toho, aby nás zachraňovali. Ale jestli si Trump bude budovat prosperující Ameriku, tak ježíšmarjá, je to jeho země. Ale nemyslím si, že my z toho budeme mít nějaký transgalaktický prospěch. My se maximálně můžeme chytit toho, co nás z jeho počátečních, velmi hezky manifestovaných proklamací může trochu vrátit k normálnímu myšlení, trochu nás zase může vrátit snad k beztrestnému, aspoň doufám, vyznávání tradičních hodnot a logických věcí. A myslím, že bychom si měli dát pozor na to, že se tam vždycky může objevit něco, co je za tím pečlivě schováno, protože to tak vždycky bylo.