Douglas Murray o posedlosti bílou vinou

Bylo toho opravdu veliké množství. Tak například až do sedmdesátých let dvacátého století časopis „zcela pomíjel existenci barevných ve Spojených státech“. Publikované fotografie „domorodců“ z celého světa je představovaly jako nějaké „exoty, většinou nahé, takové ty šťastné lovce a velkorysé divochy – prostě typické rasistické klišé“. Krátce řečeno, časopis „pro své čtenáře téměř nic neudělal, aby je zbavil stereotypů zakořeněných v bělošské americké kultuře“. Zvlášť nepříjemně šéfredaktorku překvapil jeden článek z roku 1916 o australských domorodcích. A snad aby si získala sympatie čtenářů, informuje je o svém židovském původu a oznamuje, že je žena.

Upozorňovat na věci, které si nikdo nemůže pamatovat, opravdu nedává valný smysl, ale zaráží tu ještě něco. Angličtí studenti historie si možná připomenou slavnou úvodní větu z románu L. P. Hartleyho The Go Between (Posel): „Minulost je cizí země, kde dělají všechno jinak.“ Je poněkud prostoduché požadovat, aby článek z roku 1916 vyhovoval společenským požadavkům o více než sto let později. V roce 1916 neměly ženy v Británii a v Americe právo volit, homosexuál mohl být odsouzen k těžkému žaláři na nucené práce a celá generace mladých mužů byla tenkrát otrávena bojovým plynem, vybombardována a postřílena na flanderských polích a ve Francii. Svět byl tenkrát jiný.

Šéfredaktorka si neuvědomila, že se omluvy za minulost ne přijímají, a National Geographic dostal okamžitě za vyučenou. Historik David Olusoga v deníku The Guardian ironickypoznamenal, že „omluva je dobře míněná, ale přichází trochu opožděně“. Jak si může někdo myslet, že čištění dějin pomáhá kritické reflexi? Vždyť vede jen k neurotickým obavám, co se smí, nebo nesmí říkat. Jestliže v minulosti lidé nadělali tolik strašlivých chyb, jakou máme jistotu, že v současnosti jednáme správně?

Krátce před omluvou časopisu se v distribuci objevil film Black Panther (Černý panter). Mluvilo se o něm hodně už před jeho uvedením a komentátoři si pochvalovali převážně černošské obsazení herců a viděli v tom naději na společenský vzestup Afroameričanů. Mnozí oslavovatelé se ovšem vezli na komerčním úspěchu filmu. Hlavní redaktorka jakési „Planetární společnosti“ Emily Lakdawallová se na Twitteru naivně zeptala, zda ještě není příliš brzy jít na film do kina. Jako běloška se obávala, že by svou přítomností v kině „vysálaveškerou radost černochů“ v sále. Vágní příměr s upírem  není jistě náhodný, vnucuje představu, že jsou běloši nejen netvoři a rasisti, ale snad ještě něco horšího.

Na první pohled to vypadá, jako by ta žena byla nepříčetná, cožpak přítomnost jedné osoby bílé pleti by mohla ostatním „vysát radost“? Ačkoli chudinku na Twitteru mnoho lidí parodovalo, nelze se její výstřednosti nijak divit, vstřebala názory ve svém sociálním prostředí naprosto běžné. Její přehnané extempore bylo jen variací na dané téma.

Den díkuvzdání je v Americe rodinný svátek a příležitost setkat se s příbuznými a přáteli, ale jak víme, dnes už lze dát všemu rasový punc. V roce 2018 vyrazil časopis The Root do útoku. „Milí běloši,“ kazatelsky se obrátil ke svým přívržencům, „chystáte-li se oslavovat s černošskými rodinami, mějte na paměti, že náš svátek nemá nic společeného s kolonizací a genocidou amerických indiánů, pro nás je to jen takový kvazi náboženský rodinný rituál společné hostiny s batátovým koláčem.“ Po několika týdnech časopis Vice (Neřest) uveřejnil video o bezva nové možnosti, jak slavit. Pod titulkem „Jaké to je na dovolené bez bělochů“ se skupinka žen, která „si od nich potřebovala oddychnout“, svěřuje se svými skvělými zážitky. Účastnice oslavy vysvětlují, že pro barevné ženy je velice důležité udělat si čas a být jen mezi svými, a jistě na tom není nic špatného. Výhrady by mohl mít jen nějaký hrozný rasista.

Za severní hranicí USA se ukázalo, že Kanaďané už nemohou zemřít, aniž by se nedopustili systémového rasismu. V dubnu 2018 zahynulo při autobusové nehodě v Saskatchewanu šestnáct osob a třináct utrpělo zranění. Tragédie otřásla hokejovým národem, protože autobus vezl mladé hráče z juniorského klubu Humboltd Broncos, a tak v den státního smutku vystavili Kanaďané na počest mrtvých teenagerů své hokejky před vchodové dveře. Sbírka na jejich památník vynesla rekordní sumu. Avšak ani tyto tragické události se neobešly bez komentáře o jejich rasovém významu, který už se snad opravdu plete do všeho.

Okamžitě po tragédii si spisovatelka a samozvaná „aktivistka“ z města Quebec Nora Loretová na sociálních sítích stěžovala na pozornost, jakou společnost věnovala zahynulým hokejistům: „Je nápadné, jak významnou roli v oslavě obětí hraje jejich mužství, mládí a bílá rasa.“

Zdá se, že je úplně jedno, o co se jedná, ať už se to týká minulosti nebo budoucnosti, tragédie nebo komediie, vždycky se najdou nějací lidé posedlí rasou, kteří svůj objektiv zaměří na všechno. V roce 2018 uvedla společnost Walta Disneyho do kin remake svého slavného filmu Dumbo – příběh mladého slona. Časopis Vice popsal originál z roku 1940 jako „jeden z nejděsivějších filmů, jaké kdy Disney vyprodukoval“, hemží se to v něm samými pochybnými postavami alkoholiků, z nichž čiší „hrůza“ a „všichni jsou pěkní rasisti“. „Navzdory tomu celé generace dětí tenhle kreslený film zbožňovaly, nebo se ho bály.“ Naštěstí to filmaři napravili a máme aktualizovanou verzi. Redaktorům stačila ukázka (trailer), aby svým dospělým čtenářům sdělili, jak je teď snímek „roztomilý a dojemný, zbavený rasistických narážek a strašidelných scén“. Proč si to myslí? V jakém světě to žijí, že mají potřebu k dětskému kreslenému filmu o létajícím slonovi přidávat prohlášení, že neohrožuje zdraví? Inu ve světě, jenž se stal posedlý rasou. A přestože některé z těchto myšlenek mají původ v rasových teoriích akademických kruhů, nikde nejsou tak nápadné a vlivné jako v nejmocnějším veřejném médiu. A stamiliony lidí považují nedávno vzkříšenou posedlost rasou za absolutně normální.

Douglas Murray