Douglas Murray o trans-šílenství

V každém historickém období lze snadno nalézt něco morálně otřesného. Pokud se nepovažujeme za rozumnější, morálnější a moudřejší, než byli naši předkové, měli bychom předpokládat, že nad některými našimi činy a možná i nad nově objevenou ctností budou potomci nevěřícně kroutit hlavou a říkat si: „Proboha, jak je něco takového vůbec mohlo napadnout?“

Stálo by za to se zamyslet nad slepými uličkami našeho věku. Nedopouštíme se náhodou i my něčeho, o čem už dnes tušíme, že na to jednou budou lidé zírat s nemenším údivem, než s jakým se my dnes díváme na obchod s otroky nebo na dětské kominíčky viktoriánské doby?

Podívejme se na případ Belgičana Nathana Verhelsta, který zemřel v září 2013 jako muž, ale narodil se jako holčička jménem Nancy. Dívka vyrůstala v rodině se třemi bratry a měla pocit, že je rodiče mají raději.

S rodinou ovšem něco nebylo v pořádku. Po Verhelstově smrti prohlásila jeho matka v novinovém rozhovoru toto: „Když jsem Nancy poprvé uviděla, úplně mě to odrovnalo. Byla tak šeredná. Porod byl pro mě jako zlý přízrak. Proč by mi mělo vadit, že je po smrti? Necítím žádný smutek, žádné pochyby ani výčitky nemám. Nikdy jsme k sobě neměly skutečný vztah.“  Média potvrzují, že Nancy, která vyrůstala s pocitem odvrženého dítěte, napadlo, že se její život změní k lepšímu, stane-li se mužem. V roce 2009, kdy už jí bylo hodně přes třicet, začala s hormonální terapií, podstoupila oboustrannou mastektomii a několik operací na vytvoření penisu.

Ačkoli během let 2009–2012 prodělala tři velké operace na změnu pohlaví, výsledek ji vyděsil: „Když jsem se podíval do zrcadla, připadal jsem si odporný. Hruď nevypadala, jak by měla, a penis vykazoval známky ochabnutí.“ Verhelst měl po těle hluboké jizvy a zjevně se ve svém novém těle cítil velmi nešťastně. Na fotografii z belgické pláže, kde bylo málo lidí, mhouří na slunci oči a pod tetováním mu prosvítají jizvy po operacích. Na jiném snímku leží oblečený a v botách na posteli a z jeho výrazu lze vyčíst, jak se ve svém těle cítí zoufale nepříjemně.

Nathanova naděje na nový život pohasla a dostavily se deprese. V září 2013, ve věku čtyřiačtyřiceti let, pouhý rok po poslední operaci, se rozhodl ukončit život a stát mu vyhověl. V Belgii je eutanazie legální a lékaři ji Verhelstovi povolili vzhledem k „nesnesitelnému psychickému utrpení“. Před koncem života ještě uspořádal malou party pro několik přátel, kde prý hosté tančili, smáli se a připíjeli si šampaňským „na život“. Za týden dostal Verhelst v bruselské fakultní nemocnici smrtící injekci a těsně před smrtí řekl:

„Nechci už déle živořit jako obluda.“

Není jistě obtížné si představit, s jakým úžasem příběh posoudí budoucí generace. „Lékaři státního zdravotnictví se nejdříve pokusili ženu předělat na muže, a když se jim to nepodařilo, tak ji zabili.“ Na celé záležitosti je nepochopitelné, že operace ani usmrcení neprováděli se zlým úmyslem, nýbrž z laskavosti.

Případ Verhelst je poněkud neobvyklý, nicméně měl by sloužit jako varování. Co znamená transgender? Kdo je a kdo není trans? Jaké to má příčiny? Máme důkazy, že něco takového existuje? A pokud ano, můžeme s jistotou každému a bez rizika jeho sexualitu fyzicky přestavět? A co když to není ta nejlepší odpověď na tuto těžkou hádanku současnosti?

Žádné téma v této knize včetně složitých problémů současnosti není svými požadavky tak extrémní a zhoubné jako transgender. Týká se sice relativně malého počtu lidí, přesto je ale překvapivé, s jakou rychlostí se prosadil na veřejnosti, že se jím zabývají celé stránky novin a zkoumají jeho poslední vývoj. Nejenže nás nutí měnit jazyk, ale vymýšlí si vědecké opodstatnění. Diskuse o homosexualitě byly jistě pro někoho překotné, ale trvalo desítky let, než byla práva gayů postupně uznána, až po legalizaci jejich sňatků. Avšak transgender se stal společenským dogmatem v rekordním čase.

Konzervativní ministři britské vlády vedli nedávno kampaň za povolení přepisovat rodné listy. Jedna místní samospráva vydala směrnice pro učitele základních škol, aby vycházeli vstříc trangenderovým žákům a vysvětlovali dětem, že „všechna pohlaví“, včetně chlapců, mohou dostat menstruaci. A ve Spojených státech byl v květnu 2019 schválen federální zákon o přijetí „genderové sexuální identity“.

Všude vládne stejný pocit. Šílenství internetových davů se stalo beranidlem transgenderu, jež slouží jako nástroj závěrečného útoku na patriarchální hradbu společnosti. Britská organizace gayů Stonewall se vrátila ke staré osvědčené kampani a prodává trička se staronovým nápisem: „Někteří lidé jsou trans. Smiřte se s tím.“ Ale co když nejsou? A proč bychom se s tím měli smířit?