Americký rapper Kanye West se téměř na rok odmlčel a nic na Twitter nenapsal, a když se na jaře 2018 opět ozval, způsobil, jak už je jeho specialitou, mediální poprask. Pochválil totiž černošskou konzervativní komentátorku Candace Owen sovou za kritiku několika známých lidí z hnutí „Na černošských životech záleží“, kteří proti ní protestovali. Ve svém projevu na Kalifornské univerzitě v Los Angeles je srovnala s černošskými studenty v předních řadách, kteří si ji přišli poslechnout. Video se rozšířilo rychlostí blesku.
Chcete vědět, co se děje v černošské komunitě… Probíhá tam ideologická občanská válka mezi lidmi, co se zabývají minulostí a vykřikují hesla o otrokářství, a těmi, kteří myslí na budoucnost. Mentalita obětí zápasí s mentalitou vítězství.
Protestující obvinila z posedlosti „útlakem“. West po shlédnutí videa tweetoval: „To je ono, moc se mi líbí, jak to Candace Owensová vidí.“ Na chvíli to vypadalo, že v daném systému se něco stalo, přinejmenším na Twitteru. V posledních několika letech se sice objevila řada konzervativních Afroameričanů, včetně soudce Nejvyššího soudu, ale ještě nikdy se nepřihodilo, aby hvězda takové záře a velikosti jako West byť jen náznakem dala najevo, že by černoši mohli dát svou politickou důvěru někomu jinému než Demokratické straně. A najednou se objeví polovička – v dobrém i zlém – jednoho z nejslavnějších párů na planetě a klidně vstoupí na tohle minové pole.
Když si to můžete dovolit…
Je ovšem třeba podotknout, že Kanye West má jisté výjimečné výhody a mohl si něco takového dovolit. I kdyby si flirtem s politikou znepřátelil část svého jak černého, tak bílého publika, mohli on i manželka složit ruce v klín a sedět na hromadě peněz. A ještě je tu jedna věc, proč si mohl hrát s ohněm: je natolik vyšinutý, že si riziko zřejmě ani neuvědomil.
Netrvalo dlouho a rozruch z pochvaly Owensové jej povzbudil přímo k pochvale Donalda Trumpa a v říjnu 2018 už seděl v Oválné pracovně na schůzce na nejvyšší úrovni a na obědě, což bylo i podle relativních společenských měřítek opravdu neobvyklé. Téměř celou dobu mluvil sám a prezident naproti němu občas diplomaticky pokýval hlavou. West hovořil o černošské komunitě, o reformě vězení, o „alternativních vesmírech“ a jak mu seděl červený klobouk „MAGA“ (Učiňme Ameriku znovu velikou) a cítil se v něm „jako Su – perman“. Postěžoval si, že „lidé každého černocha považují automaticky za demokrata“, kdežto on si oblíbil Trumpa. Samozřejmě po tomhle vystoupení se dala čekat ostrá reakce. A největší kanonádu spustil černošský spisovatel a publicista Ta-Nehisi Coates. V eseji uveřejněném v časopise The Atlantic si zavzpomínal na své mládí a výchovu, kdy obdivoval zpěváka Michaela Jacksona, dokud se z černošského mladíka z africkou kšticí nestala výstřední průsvitná vosková figurína. Nabízí se srovnání s Westem, neboť usiluje o totéž.
„To, čemu Kanye West říká boj o právo na svobodné myšlení a co propaguje jako svobodu – je bělošská svoboda, svoboda bez důsledků, svoboda bez kritiky a především svoboda hrdého ignorantství.“ Jak to vyjádřil titulek: „Já nejsem černoch – jsem Kanye: Kanye požaduje svobodu – bělošskou svobodu.“
West zakopl o stejnou nastraženou past jako Thiel. V určitém bodě se politické křivdy menšin změnily v politický aktivismus a posléze se staly pouhou politikou. Tvrdit, že existují voličské bloky, je pro některé politiky výhodné a je to také výhodné pro profesionální zprostředkovatele, kteří jim snadno namluví, že právě oni názor menšin reprezentují. Je to velice nebezpečná křižovatka, na níž se ocitá každé téma práv.
To ovšem znamená, že člověk je členem uznávané menšiny, dokud souhlasí se všemi křivdami a celou politickou volební platformou, kterou vymysleli samozvaní funkcionáři. Stačí se jen trochu odchýlit od předepsané normy a vyloučí vás ze skupiny, a dokonce ztratíte své původní rysy. Takže Thiel poté, co podpořil Trumpa, přestal být gayem a Kanye West už ze stejného důvodu není černoch. Černá přestala být barvou kůže nebo rasy a – stejně jako homosexualita – se stala politickou ideologií. Málokdo se o tom zmiňuje, zakořenilo se to však natolik hluboko, že si to mnozí lidé ani neuvědomují. Londýnská univerzita ekonomických a politických věd (The London School of Economics, LSE) se chlubí, že v oboru sociálních věd patří mezi nejvlivnější na světě. „Na univerzitě studuje mnoho studentů z celého světa a škola tak má globální dosah. Mezinárodní vztahy se světem považujeme za svou misi.“ V květnu 2012 se v jejím periodiku Review of Books (Přehled knih) objevila recenze knihy amerického profesora Thomase Sowella Intellectuals and Society (Intelektuálové a společnost), která vyšla už o dva roky dříve, ale v akademickém světě není na intelektuální přestřelky nikdy pozdě.
Znepokojivé odkazy?
Recenzent knihy docent Aidan Byrne přednáší angličtinu a mediální a kulturní studia na Univerzitě ve Woolver hamptonu a – jak nás informuje podtitulek – „specializuje se na maskulinitu v meziválečném Walesu a na politickou beletrii“. Nepochybně dokonalá odbornost na hodnocení Sowellovy knihy.
Hned zkraje Byrne poznamenává, že na něj autorova zaujatost a nepoctivé argumenty, s nimiž krizuje své politické nepřátele, neudělaly dobrý dojem, a přestože kniha obsahuje mnoho dávno překonaných názorů, po dvou letech se rozhodl, že se s ní vypořádá. Byrneovi připadá, že nalezl větu, jež by mohla zrcadlit zájmy amerických fiskálních konzervativců hnutí Tea Party a představovat „špatně ukrývaný útok na rasovou integraci“.
Je víc než podivné obviňovat Sowella z „chaotických a poněkud znepokojivých“ odkazů na rasu a tvrdit, že jeho argumenty o dědictví minulosti jsou jakési zvláštní „zakódované signály“. Recenzentovi nejvíc vadilo, že Sowell nepovažuje dědictví otrokářství za morální problém a nežádá nápravu. Jak se ale ve svém morálním odsudku rozohnil, napsal něco, čím v akademickém světě utržil neuvěřitelnou ostudu a poškodil si svou akademickou reputaci.
Je třeba ocenit, že univerzita na svých webových stránkách pod recenzí uvedla, že bylo nutné jeden řádek z textu vyškrtnout, a ten zněl „jak snadné tvrzení pro bohatého bělocha“. „Za chybu se omlouváme.“ Aby ne. Ačkoli nemáme ponětí o stavu profesorova konta, jedno víme jistě: Sowell je černoch a navíc velmi slavný. Recenzent jeho knihy jej za jeho konzervativní politické názory považoval za bělocha a nikdo se tomu ani nediví, spojení politického postoje s rasou se stalo běžným.
Tahle absurdita se někdy objevuje i na opačné straně politiky, jak ukazuje reakce na podivný a poněkud žalostný případ Rachel Dolezalové, která se téměř světově proslavila v roce 2015, kdy ji National Association for the Advancement of Colored People (Národní společnost pro podporu barevných) vyhodila z pozice oblastní ředitelky za bílou barvu pleti. Když v televizním rozhovoru dostala onu památnou otázku, jestli se považuje za černošku, zatvářila se, že nerozumí. Když ji předložili důkazy, že její rodiče pocházeli z Německa a Československa, a měli tedy původ značně vzdálený od typických Afroameričanů, Dolezalová namítla, že ona si černošskou identitu adoptovala. A tak přestože uznává, že její rodiče byli opravdu jejími rodiči, sama se považuje za černošku, protože má úzké vztahy se svými adoptovanými sourozenci z černošské komunity.
Nicméně jak poznamenal její adoptivní bratr, „vyrostla přece v Montaně jako bílá, privilegovaná osoba“. Absurdita případu spočívala v její úspěšné „adaptaci“ na černošku úpravou svého vzhledu, stačila pečlivá aplikace bronzeru na pleť a nakadeřit vlasy na černošský způsob a nikdo nic netušil. A našel-li se někdo podezíravý, neodvážil se pochybovat nebo neměl odvahu se jí přímo zeptat: „Nejste náhodou běloška?“ A tak se stala ředitelkou oblastního sdružení organizace založené na pomoc černochům.
Případ Dolezalové vyvolal téměř nekonečnou sérii otázek i postojů a vrhl světlo na některé problémy současné kultury. Největší rozkol se objevil mezi prominenty, zástupci a aktivisty černošské komunity.
A proč by nemohla…?
V pořadu televizní stanice ABC The View (Úhel pohledu) se Whoopi Goldbergová Dolezalové zastala: „Proč by nemohla být černoškou, když se jí to zamlouvá? S „načerňováním“ pleti zřejmě problém neměla. Zajímavější byla ideologická podpora Dolezalové ze strany Michaela Erica Dysona v relaci kabelové televize MSNBC: „Jestliže přijala názory, identitu a boj komunity, tak se s ní ztotožnila. Vsadím se, že má větší podporu černochů než, řekněme, soudce Clarence Thomas.“ To ovšem ukazuje, že být černochem je především politický postoj a s barvou pleti a rasou nemusí mít nic společného. Nabarvená běloška se „správnými“ názory je podstatně černější než konzervativní černoch a soudce amerického Nejvyššího soudu.
(5 votes, average: 4,60 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář