Dvě minuty moudrých slov v Evropském parlamentu

V úterý 22. listopadu Evropský parlament slavil s mírným zpožděním 70 let od prvního zasedání svého předchůdce, totiž Společného shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli (k němuž došlo 10. září 1952).

Na slavnostním zasedání ve Štrasburku zaznělo mnoho pochvalných projevů. Například předsedkyně EP Roberta Metsolaová uvedla, že „dnes více než kdy jindy tento Parlament prosazuje demokratický hlas občanů a demokratické evropské hodnoty“. Podobně vyzněla řada dalších vystoupení.

A potom se stal malý zázrak. K řečnickému pultíku přišel polský europoslanec prof. Ryszard Legutko a spustil kanonádu tvrdých slov, kterou většina v sále rozhodně slyšet nechtěla:

Paní předsedkyně, předsedové vlád! Dvě minuty pravdy, hořké pravdy. A pravda je taková, že Evropský parlament napáchal v Evropě mnoho škod.

Vysílá falešnou zprávu, že zastupuje „evropský démos“. Žádný „evropský démos“ neexistuje a existovat nebude.

Parlament nakazil evropský prostor nestydatou zaujatostí a tato infekce se stala tak nakažlivou, že se rozšířila i do dalších institucí, jako je Evropská komise.

Parlament opustil svou základní funkci zastupovat lid. Místo toho se stal strojem pro realizaci tzv. „evropského projektu“, čímž se odcizil milionům voličů.

Parlament se stal politickým nástrojem levice k vnucování jejího monopolu s její zuřivou nesnášenlivostí vůči jakémukoli odlišnému názoru. Bez ohledu na to, jak často opakujete slovo „rozmanitost“, rozmanitost se stává v Evropské unii vyhynulým druhem, a zvláště v této sněmovně.

Parlament je kvaziparlament, protože odmítá základní princip parlamentarismu, totiž odpovědnost. Poslanec, připomínám, je volen voliči a musí se jim zodpovídat. V Unii tomu tak není. Myšlenka, že řekněme španělští, němečtí, francouzští a další poslanci odpovědní vlastnímu národnímu elektorátu mohou společně něco diktovat například maďarské společnosti nebo jakékoli jiné společnosti, vůči které se nemohou zodpovídat, je prostě nesmyslná. Říkejte si tomu jak chcete, ale demokracie to není.

Shrnul bych tak, že parlament zastupuje „démos“, který neexistuje, pracuje pro projekt, který ignoruje realitu a právo, vyhýbá se odpovědnosti, otáčí se zády k milionům lidí a slouží zájmům jedné politické orientace. A to je jen špička ledovce.

Tímto, dámy a pánové, jsem řekl vše a končím.

Nestává se často, že by v Evropském parlamentu zněla moudrá slova, před nimiž by posluchač zůstal v úžasu stát. Z posledních let si vzpomínám na tři projevy: jeden pronesl Václav Klaus 19. února 2009, druhý Viktor Orbán 11. září 2018 a třetí polský premiér Mateusz Morawiecki 19. října 2021. Legutkova řeč vyniká tím, že jej přednesl europoslanec a že v minimálním časovém prostoru dokázal vystihnout základní problém této instituce, respektive snah vybudovat demokracii v EU na jejím základě.

Evropský parlament je integrální součástí jedné vize evropské integrace, té, která směřuje k postupnému přebudování Unie na stát. Je ze stejného těsta jako koncept unijního občanství, unijního „prezidenta“, „ministra zahraničí“, hymny apod. a jako tyto jiné kvazistátní prvky se nezbaví přídechu umělosti. Chybí mu lid, který by zastupoval, zůstává vzdálený, stranou zájmu svých voličů, spoutaný vlastní těžkopádností. Představa, že demokracii lze v prostoru EU budovat na jeho základě je iluzí.

Cesta k demokratické legitimitě rozhodování o věcech veřejných v prostoru Evropské unie nevede skrze mezinárodní parlament, nýbrž skrze parlamenty vnitrostátní. Jinak řečeno, těžiště politického rozhodování musí zůstat na národní úrovni, respektive dnes už bychom měli hovořit o tom, že by se mělo vrátit na národní úroveň.