Edvard Beneš a odboj

30. listopadu byl 272 hlasy z 312 zvolen novým presidentem Emil Hácha, který o tuto funkci neusiloval. Hácha ještě pár dní před Mnichovem vyzýval Beneše aby přerušil jednání s Londýnem a Paříží a vyjednával přímo z Berlínem. Hácha v odpovědi na Benešův dopis z Velké Británii si stěžuje na své nové povinnosti s nadějí, že jich bude brzo zbaven.

7.listopadu E. Benešovi píše radikálně pravicový vlastenec Ladislav Rašín, který hlasitě vybízel k odporu: “Dnes hledá se viník. Bohužel splňuje se to, co jsem Vám předpověděl: jen Vy máte nésti zodpovědnost za všechno co se stalo, a všichni zbabělci, kteří se schovávali za Vás a vaši autoritu, kteří nechávali Vám rozhodnouti, aby sami nemuseli rozhodovat, nehnou ani prstem, aby Vás vzali v ochranu a přihlásili se také o svůj podíl na odpovědnosti … S bolestí a jistou melancholií vidím, za Vaší abdikací odchází z našeho života ta idealistická generace, která pracovala za války pro osvobození národa doma i za hranicemi, dostávají se ke slovu pováleční materialisté, jejichž osobním prospěchům má republika sloužit. ” (něco mi to připomíná)

8. února 1939 se po šestidenní plavbě se Benešovi dostalo v New Yorku uvítání davu novinářů a pozvání starosty. 15. února dorazil E. Beneš do Chicaga, kde začal přednášet na místní univerzitě. Zde se 15. března dozvěděl o okupaci zbytku Československa. 19. března se rozhlasem obrátil na “americký lid, zvláště na československý emigranty. Kolíbkou odboje jako za I. světové války se stává Chicago.”

19. dubna na sjezdu Českého národního sdružení oznamuje vznik “československého politického direktoria” tvořeného diplomatickými představiteli, kteří odmítli svá velvyslanectví opustit, jak jim přikázal Berlín.

Beneš se obklopil aktivními lidmi, jako byl jeho bratr Vojta, Jan Opočenský, Slovák Svetozár Hurban a další. Připojil se i Jan Masaryk a jeho setra Alice, kteří zajišťovali spojení s Londýnem. Beneše taky podporovali i českoslovenští vojáci v exilu, kteří Beneše považovali za nejlegitimnějšího vůdce potencionálního odboje. Kromě příjmů z přednáškové činnosti, dokázal na své jméno získat fondy, které jeho rivalové nedokázali.

28.května přijímá Edvarda Beneše americký president Roosevelt a hned poté ministr zahraničí Weeles (znáte některého tehdejšího československého politika, kterému by bylo toto setkání dopřáno?). Setkal se i se sovětským velvyslancem a dozvěděl se, že obě strany neakceptují současné uspořádání.

19. června přijíždí Beneš se ženou do Londýna kde ho uvítalo třicet lidí, kteří tvořili tým připravený k boji: Jan Masaryk, Hubert Ripka, Karel Lisecký, Gustav Stern, generál Sergej Ingr, plukovník František Moravec k nimiž se časem přidávali jiní. Jako byli Jaromír Smutný nebo Prokop Drtina, který musel před zatčením utéct z Prahy v únoru 1940 a od května začal pod jménem Pavel Svatý komentovat zprávy pro Čechy. I E. Beneš využívá rozhlasu a ve vysílání opakuje: ” Válka neskončí vítězstvím zla. My budeme zase svobodným národem ve své svobodné Československé republice. Nikoli nacistické nemravné násilí, nýbrž náš národní duch a naše pravda zase zvítězí.”

Dostává i podporu většiny československé kolonie ve Francie, která se rozchází s Štefanem Osuským, i s Hodžou a Prchalem, hlavními nositeli protibenešovské opozice, která s ohledem na Francii byla ochotna souhlasit s Mnichovskou dohodou.

2. října je Francii podepsána dohoda o vytvoření československé armády ve Francii. Po porážce Francie se armáda přesunula do Velké Británie a Britové konečně Benešovu prozatímní vládu uznali.

28. října došlo v protektorátu k demonstracím během níž byl zastřelen dělník Václav Sedláček a student Jan Opletal. 8.listopadu došlo k dalším demonstracím a 17.listopadu bylo zatčeno na 120 studentů, devět jich bylo popraveno a ostatní odvezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen.

Domácí odboj se začal organizovat velmi brzy. Od března 1939 do října 1941 bylo vyměněno na 20 000 vzkazů s Benešem. Obrana národa sdružovala vojáky, Politické sdružení Benešovy příznivce, Patiční výbor “Věrni zůstaneme” sociální demokraty a národní socialisty. Všechny počátkem roku 1940 zastřešilo Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD).Komunisté svým lpěním na loajalitě vůči SSSR zůstali málo aktivní až do června 1941.

Mezi Háchou a Benešem panovala v prvních měsících války nevyřčená dohoda nenapadat se a hranice mezi kolaborací a odbojem zůstávala až do roku 1941 nejasná. Ale už na jaře 1940 si Beneš stěžoval u domácího odboje na nevhodná Háchova prohlášení, například na jeho gratulaci Hitlerovi k vítězství nad Francií nebo na zmínky o budoucnosti Čechů v rámci Říše. Od té doby se začali od sebe vzdalovat. V té době neexistovalo, až do roku 1944, spojení se Slováky a spojení na Podkarpatskou Rus neexistovalo žádné.

Je také pravdou, že Beneš souhlasil se snížením politických stran po válce. Nejspíš ho k tomu vedla skutečnost s jakým problémy se skládaly předválečné vlády a taky skutečnost, že v odboji působily jen některé strany. Exilová vláda se v létě 1941 začala rozcházet s protektorátní vládou. Rozpory se zostřily v září, když do funkce říšského protektora byl dosazen Reinhard Heydrich, který okamžitě zahájil mohutné represe, které skoro ochromili domácí odboj. Po zatčení a popravě předsedy vlády generála Eliáše, a zatčení a popravě pražského primátora Klapky a zvýšení výkonu českého průmyslu díky politice cukru a biče měla londýnská vláda strach, že se Heydrichovi podařilo získat obyvatelstvo. Proto vznikl plán na atentát na Heydricha.

Atentát se vydařil a exilová vláda získala značné renomé. Po krutých obětech, včetně Lidic a Ležáků, bylo jasné, že poválečné soužití Němců a Čechu v jednom státě nebude možné. Je třeba připomenout, že v Heydrichových plánech měli být Češi hromadně asimilováni nebo deportování na Sibiř.

Kolaboranti pořádali manifestace na kterých před statisíci účastníky měl projevy Emanuele Moravec, který zdůrazňoval, že atentátníci pocházejí mimo českou společnost a president Hácha, který byl už podruhé exilovou vládou vyzván k abdikaci (poprvé byl vyzván po příchodu Heydricha) se zúčastnil pohřbu Heydricha, při kterém hajluje a zdraví se s Adolfem Hitlerem.

Represe po atentátu byli značné. Ale atentát dokázal něco s čím málokdo počítal a za co Beneš celou dobu od Mnichova bojoval. 5. srpna 1942 Velká Británie oficiálně oznámila, že se necítí vázána Mnichovskou dohodou. Francie odvolal podpis 29. září 1942, podpisem generála Charlese de Gaulla. A Itálie svůj podpis odvolala 26. září 1944.

Je nutné se poklonit všem, kteří se jakýmkoliv způsobem zúčastnili na přípravě atentátu a všem obětem v souvislosti s atentátem. Dokázali víc než si možná tehdy uvědomovali. Dokonce víc, než všichni naši vojáci na obou frontách.

Čest jejich památce.