Ekonomie, peníze a Bitcoin |

Sdílet článek:

Kryptoměnami se zabývám už řadu let; ekonomií (a penězi obecně) ještě mnohem déle. Nedávno jsem četl tento hate na Bitcoin; a následně tuto jeho obhajobu. Rád bych zareagoval a podělil se s čtenáři o svůj pohled na problematiku, jíž jsem věnoval tisíce hodin studia (dávno předtím, než „to bylo cool“). Nebudu rozebírat, jak, kde a za kolik nakoupit jakou kryptoměnu, na čem vydělat, případně co je a není letadlo. Pokusím se vysvětlit smysl Bitcoinu z hlediska ekonomie (a potažmo i ekonomiky).

Funkce peněz

Peníze považuji za jeden z nejdůležitějších vynálezů lidstva; systém cen je takový „internet“ ze starověku, jenž je schopen přenášet informace i motivace napříč celou společností. Peníze umožnily masivní rozvoj dělby práce, jelikož díky nim můžeme provádět ekonomickou kalkulaci a efektivně alokovat vzácné zdroje; nemalou měrou jim vděčíme za blahobyt, v němž dnes žijeme.

Ekonomové se shodují, že dobré peníze mají následující tři funkce: Zaprvé jsou všeobecným prostředkem směny; zadruhé slouží jako uchovatel hodnoty; a zatřetí je lze použít coby účetní jednotku. Někteří autoři popisují ještě další funkce; panuje však konsensus, že veškeré další funkce plynou z těch tří jmenovaných. Setkal jsem se i s názorem, že i ta třetí plyne z prvních dvou (tedy co je všeobecným prostředkem směny a zároveň uchovatelem hodnoty, to lze použít i jako účetní jednotku); s tímto závěrem (zatím opatrně) souhlasím.

Aby peníze mohly poskytovat tyto funkce, musejí mít určité vlastnosti. Tak třeba prostředkem směny jen těžko může být něco, co není dobře dělitelné, snadno přenositelné a ověřitelné (zda se nejedná o padělek). Účetní jednotka (a vlastně i prostředek směny) by zas měla být zaměnitelná – tedy bankovky a mince stejné nominální hodnoty by měly být stejně cenné (aby bylo jedno, kterou konkrétní tisícikorunou zaplatím pohledávku). No a konečně uchovatelem hodnoty nemůže být nic, co není trvanlivé a vzácné.

Je důležité si uvědomit, že historické peníze se penězi stávaly právě proto, že měly výše uvedené vlastnosti; tedy nikoliv proto, že by měly nějakou svou „vnitřní hodnotu“ či jiné využití jako komodity (některé takové využití ani neměly).

Hodnota

Takzvaná „vnitřní hodnota“ (nezaměňujme s vnitřní hodnotou akcií) je dávno překonaný a ekonomickou vědou vyvrácený koncept, jenž se nám bohužel neustále vrací jako bumerang lidově tvořivé ekonomie. Nejrůznější myslitelé se celý středověk pokoušeli přijít s teorií hodnoty, která by neodporovala pozorování reality; to se jim příliš nedařilo, neboť nad hodnotou uvažovali jako nad něčím objektivním a měřitelným. Tomáše Akvinského ve třináctém století napadlo, že by hodnota statku mohla být odvozena od vynaložené práce; Adam Smith vycházel v podstatě z téhož, byť měl jisté pochybnosti o platnosti oné teze v (jeho) současnosti osmnáctého století; až David Ricardo na přelomu osmnáctého a devatenáctého století tyto pochybnosti „rozptýlil“ (bohužel chybnou) argumentací, takže je mnohými považován za autora pracovní teorie hodnoty.

V druhé polovině devatenáctého století přišel Carl Menger – jeden ze zakladatelů rakouské ekonomické školy – se subjektivní teorií hodnoty; tu se zatím nikomu nepodařilo vyvrátit, pročež je dodnes široce přijímána ekonomy téměř všech možných směrů. Carl Menger tak již v roce 1870 definitivně vyvrátil pracovní teorii hodnoty, čímž zpochybnil celý komunismus i na čistě teoretické rovině – takže až zas někdy uslyšíte, že komunismus je hezká teorie, co jen nefungovala v praxi, vězte, že i jako teorie byl vyvrácen dávno před svou masivní implementací, což však soudruhům nezabránilo usmrtit stovky milionů lidí, aby si to ověřili v praxi.

Subjektivní teorie hodnoty nám říká, že statky nemají žádnou objektivní či „vnitřní“ hodnotu samy o sobě; tu jim totiž přisuzují jen a pouze lidé podle toho, jaký pro ně statky mají význam (což je pochopitelně subjektivní). Ačkoliv tuto teorii většina lidí přímo nerozporuje, její důsledky bývají zhusta nedomýšleny či ignorovány zdaleka nejen komunisty. My si z ní pro tento článek odneseme, že hodnota statku neplyne z jeho objektivních fyzikálních vlastností, nýbrž z toho, jaký má pro lidi význam (bez ohledu na jejich důvody či náš názor na ně).

Samotné peníze jsou důležitým a hodnotným statkem, protože lidem umožňují uchovávat hodnotu, usnadňují směnu a slouží jako účetní jednotka. To je samo o sobě cenné! Není potřeba nic dalšího. Možnost využití některých druhů oběživa (třeba zlata, stříbra, cigaret, diamantů…) coby komodit může být jejich výhodou (třeba cigarety ve vězení), případně potenciálně dokonce i nevýhodou (průmyslová výroba diamantů snižuje jejich cenu); není však podmínkou k tomu, aby peníze plnily svou funkci. K tomu potřebují výše uvedené vlastnosti (vzácnost, trvanlivost, dělitelnost, přenositelnost, ověřitelnost, zaměnitelnost); a jakmile tyto vlastnosti mají, jsou díky nim hodnotné samy o sobě!

Fiat měny

Peníze byly původně kryty zlatem; bankovka znamenala poukázku na uložení zlata (či stříbra) v bance, což znamenalo, že jejich držitel mohl přijít do banky a vyměnit je za zlato ve stanoveném poměru. Tím byla zajištěna jejich vzácnost. Protože se prakticky nikdy nedělo, že by si všichni klienti přišli naráz vybrat své úspory, svádělo to bankéře k podvodům – vydávali bankovky na více zlata, než kolik ho reálně měli. Tohle však nemohli dělat neomezeně, protože když to prasklo, přišli v lepším případě o živnost, v horším o život.

Když však státy potřebovaly peníze (především na vedení válek), jejich vlády přijaly zákony, v důsledku kterých si mohly legálně natisknout více bankovek (respektive spíše už „státovek“), než kolik bylo k dispozici drahých kovů. Ruku v ruce s tím často přicházela další legislativa, jež lidi nutila státní peníze povinně přijímat (někdy až pod hrozbou umučení k smrti). Takové akce byly typicky doprovázeny sliby, že po válce nadbytečné bankovky zase zničí; k tomu však prakticky nedocházelo. To však neznamená, že další bankovky nemohly být kryté – mohly, jen v horším poměru. Například v USA byl tak zlatý standard zrušen a zaveden několikrát – lišilo se jen množství zlata, na které byl dolar navázán (toto nechť promyslí všichni, kdo věří mýtu, že pro zavedení zlatého standardu není na světě dost zlata – samozřejmě je, záleží jen na směnném poměru); naposledy jej bohužel zrušil prezident Nixon v roce 1971.

Běžně používané fiat měny (koruny, dolary, eura…) tedy už dávno nejsou ničím kryté. To vytváří problém s jejich vzácností – existují autority, které mohou jejich objem stále navyšovat (a také to dělají); tím mimo jiné způsobují třeba hospodářské cykly, což však pro tento text není příliš důležité. Podstatné pro nás je, že i když se neděje nic mimořádného, ztrácejí většinu své hodnoty každých několik málo desítek let, takže se v nich de facto nedá rozumně dlouhodobě spořit. Nemluvě o tom, že průměrná životnost fiat měny je výrazně kratší než lidský život (a mnedle není náhoda, že je to něco přes jednu generaci); a jen na území ČR se během dvacátého století vystřídalo sedm měn.

„Soudruzi, naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé,“ řekl prezident Zápotocký den před měnovou reformou, ve které komunisté vzali lidem úspory. Že to bylo za minulého režimu a v dnešním civilizovaném světě nic takového nehrozí? Před pár lety se něco podobného (byť v daleko menším rozsahu) stalo na Kypru. Fakt si myslíte, že je zcela vyloučeno, aby se nějaká budoucí česká (třeba pirátská) vláda rozhodla řešit ty dluhy, co nasekal Babiš, podobným způsobem? Když to navíc udělají nějak šikovně, aby se to příliš nedotklo jejich elektorátu, ještě za to možná sklidí ovace, že zatočili s „těma bohatejma šmejdama“.

Bitcoin

Řešením je pochopitelně spořit v něčem jiném; zlato a stříbro jsou tisícileté stálice, které nikomu nevymlouvám – jejich vzácnosti lze rozhodně věřit víc než slovu a schopnostem vlády (leč to lze i Horstu Fuchsovi). Spousta lidí poslední dobou ukládá hodnotu i do nemovitostí (což nejspíš zvyšuje tržní cenu bydlení a provokuje progresivní levici k různým akcím; ale samozřejmě nic proti takovému spoření). Někdo kupuje akcie. Bitcoin či jiné kryptoměny jsou prostě další alternativou. Rozhodně se nejedná o něco, co by nemělo žádnou hodnotu, či dokonce bylo „ničím“, jak psal můj předřečník, který dokonce úsměvně nazval Bitcoin „komunistickou měnou“.

Bitcoin má všechny vlastnosti dobrých peněz: vzácnost, trvanlivost, dělitelnost, přenositelnost, ověřitelnost, zaměnitelnost – byť poslední z nich zatím ne úplně ideální; fiat měny mají oproti tomu velký problém se vzácností. Co se týče funkcí peněz, Bitcoin se ukazuje jako skvělý uchovatel hodnoty, ale zatím ne dost dobrý všeobecný prostředek směny a účetní jednotka; fiat je oproti tomu všeobecně přijímaný (dokonce ze zákona) a skvělá účetní jednotka, nicméně mizerný uchovatel hodnoty. Na druhou stranu se Bitcoin časem stává stále přijímanějším prostředkem směny (a tedy i použitelnější účetní jednotkou), zatímco fiat lepším uchovatelem hodnoty nejspíš nebude.

Tvrdit, že Bitcoin nemá žádný užitek, případně že není „ničím“, odporuje realitě; řada lidí si v něm spoří, takže minimálně pro ně nějaký užitek a hodnotu má. Peníze jako takové jsou důležité, mají pro lidstvo naprosto zásadní význam; a má-li něco vlastnosti dobrých peněz, může to být cenné už jen z toho důvodu. Blockchain je decentralizovaná databáze reprezentující účetní knihu, do které se zapisují (především) transakce; říci, že něco takového je „totálně na hovno“, jak napsal předřečník, by pak v podstatě znamenalo, že i databáze bank a naše bankovní účty jsou „totálně na hovno“.

Dotyčný si též stěžuje, že se jedná o „komunistickou měnu“, jelikož vytváří peníze z ničeho; něco takového však bohužel dělají právě státy a banky, když neustále navyšují peněžní zásobu svých fiat měn. Bitcoin je oproti tomu limitován; nebude víc než 21 milionů mincí. Že se někomu podaří systém „hacknout“ a počet mincí navýšit? Inu, spousta lidí se o to snaží už řadu let; a zatím nic (nemluvě o tom, že riziko kybernetického útoku hrozí i státním měnám). I kdyby k tomu náhodou došlo, není to konečná; Ethereum (jež tedy nemám zrovna v oblibě) si už s úspěšným kybernetickým útokem gigantického rozsahu poradilo v roce 2016 – při dostatečně silném konsensu lze stav celé sítě „vrátit zpět“ (respektive lze síť naklonovat do předchozího stavu, existovat budou i nadále obě – a uživatelé si vyberou, kde chtějí dál fungovat).

Že je možno tímto způsobem vytvořit libovolný počet kryptoměn? Samozřejmě; každý může mít svou kryptoměnu – nebo třeba deset. Ale její hodnota bude záviset jen na tom, jak ji ocení ostatní lidé. V kryptokomunitě se pohybuji už řadu let a vidím, že obecná důvěra v nové kryptoměny stále klesá. Kdyby někdo přišel s revolučním nápadem, samozřejmě by mohl na trhu kryptoměn uspět; většina jich je však odsouzena k neúspěchu. Každý může okopírovat Bitcoin a zkusit ho provozovat (a spousta lidí to také udělala); každý si může „natisknout“ nové kryptomince – jenže dokud je nikdo nebude brát vážně, je to asi jako tisknout si hrací peníze do Monopolů, za které také nic nenakoupíte. Monetární politika Bitcoinu je extrémně předvídatelná – počet mincí nepřesáhne 21 milionů, což zajišťuje jejich vzácnost, a dělá z této kryptoměny skvělého uchovatele hodnoty.

Pravdou je, že některé kryptoměny spotřebují ke svému provozu dost elektrické energie. Četl jsem o jakémsi srovnání energetické náročnosti Bitcoinu s Visou; to považuji za nesmyslné, jelikož Bitcoin je celá síť, která zajišťuje všechny výše uvedené vlastnosti dobrých peněz (vzácnost, trvanlivost, dělitelnost, přenositelnost, ověřitelnost a do nějaké míry zaměnitelnost), zatímco Visa poskytuje „jen“ placení kreditkami, takže by bylo třeba započítat do té energetické náročnosti ještě celý bankovní systém (nemluvě o státních metodách vynucování přijímání měny). Ať už by to dopadlo jakkoliv, vyčítat Bitcoinu jeho energetickou náročnost je asi jako vyčítat myčkám a automatickým pračkám vyšší spotřebu energie oproti mytí a praní v ruce – nové technologie, které lidem přinášejí nějaký užitek (což Bitcoin bezesporu přináší), prostě často spotřebovávají hodně energie. Těžení má navíc do budoucna tu obrovskou výhodu, že nemusí probíhat neustále všude; může snadno využívat energii z obnovitelných zdrojů (těžičky mohou pracovat, když je den nebo fouká vítr), což je výhoda oproti bankovnímu systému, který spotřebovává energii rovnoměrněji.

Častou námitkou proti Bitcoinu bývá, že není ničím krytý; a to je skutečně pravda. Častou (a mylnou) odpovědí na to bývá, že je krytý právě tím výpočetním výkonem; jenže není, protože neexistuje žádný fixní poměr, ve kterém by jej bylo možné za výpočetní výkon zpětně vyměnit. Ale proč tohle (na rozdíl od fiatu) není problém? Protože krytí není cílem; je to prostředkem k dosažení vzácnosti. Aby bylo možné v penězích uchovávat hodnotu, musejí být vzácné; a této vzácnosti lze dosáhnout jejich navázáním třeba na drahý kov (což není cílem, ale prostředkem k dosažení vzácnosti). Vzácnost Bitcoinu je dána jeho algoritmem daleko lépe, než kdyby byl krytý třeba zlatem.

Jak cena bitcoinu roste, stává se stále méně volatilním; na druhou stranu jsou jeho cenové výkyvy stále značné. To samozřejmě láká spoustu lidí ke spekulacím (a nic proti tomu, byť já se toho neúčastním); volatilita však není na překážku těm, kdo chtějí v této kryptoměně spořit dlouhodobě – stačí prostě pravidelně nakupovat po malých kouskách (většinou má smysl nakupovat i po stovkách), čímž pak člověka negativně neovlivní ty neustálé výkyvy (vlastně si je „zprůměruje“). Když jsem před lety nakupoval své první bitcoiny, nemyslel jsem, že někdy bude jejich hodnota taková; spíš jsem to bral jako zbytné peníze, kterými jsem chtěl podpořit konkurenci státní měny. Od té doby jsem zažil už spoustu ATH, na kterých lidé lamentovali, že měli nakoupit dřív, ale teď už to nemá cenu (přesto ve většině těch ATH stál bitcoin zlomek toho, co teď); i spoustu následných pádů a panických prodejů spojených s proklínáním a konstatováním, že Bitcoin „je mrtvý“ (tohle slýchám snad každoročně; a teď to přichází zas, i když je na několikanásobku toho, co před půl rokem).

Závěr

Naprosto chápu každého, komu se Bitcoin z jakéhokoliv důvodu nelíbí, nechce ho kupovat a raději ukládá svou hodnotu jinam; ostatně na světě je řada věcí, ve kterých lze spořit. Neoddiskutovatelným faktem však je, že pro spoustu lidí představuje Bitcoin díky svým vlastnostem dobrý prostředek pro dlouhodobou úschovu úspor; pro tyto lidi má Bitcoin skutečnou hodnotu právě proto, že je vzácný, trvanlivý, dělitelný, přenositelný, ověřitelný a do nějaké míry zaměnitelný. Že to není fyzický statek, na věci absolutně nic nemění; má předpoklady stát se plnohodnotnými penězi (a i kdyby se nestal, dlouhodobým uchovatelem hodnoty je už dnes).