Existuje ještě kapitalismus? |

Sdílet článek:

První část analýzy, která pojednává o tom, jestli kapitalismus vůbec ještě existuje? Podle autora a ekonoma Petra Kostky dávno skončil…

Německý sociolog Wolfgang Streeck vydal soubor studií pod názvem How Will Capitalism End? (Jak skončí kapitalismus?) Položená otázka je však dnes už bezpředmětná, protože skutečný kapitalismus dávno skončil.

V užším pojetí je kapitalismus nejrozvinutější fází tržního hospodářství. Rozhodujícím výrobním faktorem se stává kapitál, přičemž váha tradičních faktorů, to je půdy a práce, stále relativně klesá. K permanentní změně dochází i ve vnitřní kapitálové struktuře, kde nepřetržitě roste význam lidského kapitálu.

Formativním principem kapitalismu je nepodmíněné soukromé vlastnictví kapitálových statků. Právní jistota dispozice majetkem je atributem svobodného tržního hospodářství. Existuje kauzální souvislost: ekonomická svoboda, která je nezbytným předpokladem osobní nezávislosti, je zároveň i nutným předpokladem pro svobodu intelektuální a kulturní. Přitom platí, že ekonomická svoboda může fungovat i při potlačení ostatních svobod. Opačně toto pravidlo ale neplatí. Individuální svoboda, vymezená negativně formulovanými abstraktně formálními pravidly, je konstitutivní hodnotou liberální společnosti, tedy civilizace.

Liberální společnost, jejímž imanentním projevem je svobodný trh, charakterizuje John Locke přirozeným právem člověka na život, svobodu a majetek. David Hume dále definuje tři přirozené zákony liberalismu: zákon stability vlastnictví, svobodného převodu majetku a dodržování slibů. Tak funguje trh a kapitalismus. Adam Smith k tomu dodává, že sledování vlastního zájmu v konkurenčním prostředí, které je regulováno neutrálními pravidly, vede vedle vytvoření harmonického řádu i k neustálému růstu produktivity a kumulaci bohatství. Role vlády v liberálním státu je omezená na úkol střežit dodržování těchto neosobních pravidel. Tržně kapitalistické instituce jsou stabilní, nestabilní jsou naopak pozice tržních konkurentů.

Posttržní doba se vyznačuje hypertrofovaným sociálním státem. Státní paternalismus vytváří klientskou závislost na veřejných prostředcích a způsobuje rozpad osobní odpovědnosti. Společnost se infantilizuje.

Kapitalismus vznikal ve středověkých městech, kde vlastnictví kapitálových statků nebylo na rozdíl od půdy spojeno s politickou mocí. Toto vlastnictví není hierarchické, charakterizuje jej i tekutá diferenciace. Není rodové, nýbrž meritokratické. Respektovanou elitu tvoří ti úspěšní. Původními kapitalistickými ctnostmi jsou šetrnost (jako zdroj kapitálu) a askeze (nadbytečná spotřeba a okázalost jsou třeba pro kalvinistu hříchem).

Nejrozvinutější tržní společností se stal anglosaský svět. Obdobím vrcholného rozkvětu liberalismu je poslední třetina osmnáctého století a první dvě třetiny devatenáctého století, potom začíná postupná destrukce. Kulminačním bodem její počáteční fáze je konec první světové války, dalším pokračováním hospodářská politika po velké krizi a dále poválečný keynesiánský etatismus a socialistické přerozdělování majetků a příjmů, jehož nezadržitelná expanze se datuje od konce sedmdesátých let minulého století.

Destrukční dopad anti-civilizačních institucí

Sociální stát, založený na daňovém tlaku, paralyzuje hospodářský růst. Tak přichází doba masivního zadlužování. Záchranou má být skoro hysterické tištění peněz započaté po krizi roku 2008, které vládám výrazně zlevňuje financování dluhu, a proto se tyto vlády nemusejí snažit o nějaké reformy a utrácet a rozdávat mohou dál. Nic ale nemůže trvat věčně. I emitování nekrytých papírů musí jednou skončit. Navíc stojí přede dveřmi hrozba propadu důchodů stárnoucí populace.

Proti soukromému vlastnictví a ekonomické svobodě nesystematičtěji vystupuje marxismus, včetně jeho revizionismů. Marxisté všech modifikací považují volný trh za morálně defektní a tržní rozdělování bohatství za sociálně nespravedlivé. Trh však jako řád právní rovnosti a komutativní spravedlnosti řídící se abstraktními pravidly nic nerozděluje, každý zlomek majetku má v každém okamžiku svého zákonného majitele a jeho převod může být uskutečněn pouze dobrovolnou směnou. Jakákoliv arbitrární omezení a zásahy do majetkových práv jsou jenom různými formami a stupni konfiskací.

Rozklad kapitalismu je charakterizován růstem etatismu, intervencionismu, právního pozitivismu, korporativismu a rovnostářství. Destrukční dopad těchto anti-civilizačních institucí, paralyzujících individuální svobodu, se patrně, při nepravděpodobnosti změny paradigmatu, blíží k bodu nezvratnosti.

Univerzitní život je zpolitizován neomarxistickými idejemi progresivistického liberalismu, autonomní myšlení, pokud ještě existuje, je potlačováno. Kde chybí zdravý rozum, tam chybí odolnost proti manipulaci.

Posttržní doba se vyznačuje hypertrofovaným sociálním státem. Státní paternalismus vytváří klientskou závislost na veřejných prostředcích a způsobuje rozpad osobní odpovědnosti. Společnost se infantilizuje. Úroveň společenskovědního vzdělání se permanentně snižuje. Univerzitní obory, některé značně bizarní, se míjejí s požadavky trhu, systém generuje zaměstnance státní a veřejné správy, včetně neziskových organizací, zcela závislé společně s důchodci na přerozdělování zdrojů vytvořených soukromou sférou. Kreativitu, hnací ústrojí kapitalistické konkurence, nikdo nepostrádá. Univerzitní život, kam se navrací duch trockistické agresivity, je zpolitizován neomarxistickými idejemi progresivistického liberalismu, autonomní myšlení, pokud ještě existuje, je potlačováno. Kde chybí zdravý rozum, tam chybí odolnost proti manipulaci. Společnost hloupne.

Míra přerozdělování představuje zhruba polovinu vytvořeného bohatství, ekonomika je intervencionisticky regulována. Redistribuce a regulace je politicky motivována a konkrétně prováděna mocným byrokratickým aparátem. Wolfgang Streeck jako jednu z hlavních nemocí současného kapitalismu uvádí korupci. V prostředí autentického tržního hospodářství, tedy nepodmíněného soukromého vlastnictví výrobních faktorů a jejich svobodné směny, nemá korupce žádné zdroje. Ta je funkcí pozitivistické vládní moci, kde politik a úředník ze své pozice rozhodují o cizích penězích. Existuje přímá úměra: čím mocnější, větší a aktivističtější stát, tím větší míra korupce. Ta je pak korigována úrovní politické a správní kultury.

Mizí autentická, na státu nezávislá střední vrstva. Korporativistické struktury potlačují tržní konkurenci. Prohlubuje se symbiotický vztah státní moci a významných korporací, politika vrůstá do ekonomiky a postupně ji ovládá. V tržním hospodářství je ekonomická moc vykonstruovaný pojem, síla tržních subjektů vychází ze schopnosti uplatnění na konkurenčním trhu. Moc je politickou kategorií, projevuje se institucionalizovaným násilím. Tržní aktéři žádným jejím nástrojem nedisponují.

Cesta k bankovnímu korporativismu

Poválečný korporativismus prochází vývojovými stádii. V počátečním období po válce se formuje struktura státně průmyslového korporativismu, kterou tvoří aliance státu, velkých zaměstnavatelů a odborů. Korporace v součinnosti s odbory zajišťují úroveň mezd a zaměstnanosti, stát regulacemi poskytuje zpracovatelským koncernům výhody. Tlak levné konkurence globalizovaného světa, automatizace, růst významu lidského kapitálu a činnosti s vysokou přidanou hodnotou však postupně oslabují sektor masové průmyslové produkce a tím i vliv zaměstnanců zpracovatelských odvětví. Zároveň nepřetržitě narůstá zadlužení přebujelého sociálního státu. Veřejné dluhy jsou dnes prakticky už nesplatitelné. Dochází k nutné změně korporativistického schématu. Státně-průmyslový korporativismus se transformuje na státně-bankovní, s dominantní rolí centrálních bank jako plánovačů výroby peněz ex nihilo.

Centrální banky se stávají vrcholným úřadem hospodářskopolitické moci. Ambicí centrálních bankéřů, často původně matematiků, je vtlačení nekonečné variability individuálních jednání a preferencí do rámce makroekonomických modelů. Plánují, pod názvem inflační cílování, přesouvání majetku od občanů ke státu a umazávání státního dluhu. Věřitelé se vůči dlužníkům dostávají do inferiorního postavení. Šetřit nemá cenu, lepší je všechno utratit. A vůbec nejlepší je si na utrácení půjčit. Hory natištěných peněz nafukují ceny akcií, což je i jednou z příčin obrovských nárůstů některých majetků. To je také jeden z důvodů onoho pověstného rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. Hodnota takovéhoto vlastnictví ale bývá iluzorní, může se rychle rozplynout.

Existuje přímá úměra: čím mocnější, větší a aktivističtější stát, tím větší míra korupce. Ta je pak korigována úrovní politické a správní kultury.

V systému korporativistického modelu komerční banky vykupují státní dluh a úvěrují politicky motivované projekty, stát jim zase na oplátku umožňuje velkorysé obchodování bez rizika pádu. Nechat zbankrotovat Lehman Brothers byl pak nepochopitelný lapsus. Morální hazard je analogií rozkladu osobní odpovědnosti klientů sociálního státu. Kdyby se nákup nebonitních vládních dluhopisů přece jenom komplikoval, tak centrální banky, tedy de facto vládní orgán, jsou připraveny převzít dluh do svých nafukovacích bilancí a fiskální expanze může nerušeně pokračovat. Vlády obchodují samy se sebou. Banky jsou při tom zavaleny likviditou, která je jim k ničemu. Peníze, jako papíry či elektronické záznamy, už nejsou funkcí měřítka reálných hodnot.

Jestliže Max Weber považuje peníze za politickoekonomickou instituci, která je nástrojem vládní organizace, činí tak na přelomu devatenáctého a dvacátého století, to je doby, kdy bylo svobodné tržní hospodářství již narušeno. Bylo to zhruba i padesát let po tom, co britské soudy zlegalizovaly už letitou bankovní praxi částečných rezerv. Adam Smith, klasik liberalismu, považuje v osmnáctém století peníze ještě za neutrální směnnou veličinu.

Jako mocný stimul zadlužování dříve kapitalistického Západu působily a působí Keynesovy etatistické ideje. Keynesiánské preferování fiskální expanze, která je spojena s růstem moci politiků, hédonistické adorování přítomnosti, tudíž rovněž i nezájem o budoucí generace, zahrnující i přetržení spojení mezi mrtvými, živými a dosud nenarozenými, a ignorování instituce úspor, ač právě ty jsou principem kapitalismu, mají společně výrazný podíl na degeneraci západní civilizace.