Hoppe: Zdůvodnění pro naprostou privatizaci I.

Mám tři cíle. První, chci objasnit povahu a funkci soukromého vlastnictví. Druhý, ujasnit rozdíl mezi „společnými“ statky a vlastnictvím a „veřejnými“ statky a vlastnictvím, jakožto i vysvětlit konstrukční chybu, vrozenou instituci veřejných statků a vlastnictví. Třetí, chci vysvětlit zdůvodnění a principy privatizace.

Začnu některými abstraktními, avšak zásadními teoretickými úvahami, týkající se zdrojů konfliktů a účelu společenských norem. Pokud by neexistovaly žádné meziosobní konflikty, nebylo by třeba norem. Účelem norem je pomoci vyhnout se jinak nevyhnutelným konfliktům. Norma, jež generuje konflikt, spíše než aby pomáhala se mu vyhnout, je v rozporu s účelem norem, tj. je nefunkční normou či jejím překroucením.

.

Občas vládne přesvědčení, že konflikty vyplývají z pouhého faktu, že odlišní lidé mají odlišné zájmy či myšlenky. Avšak toto není pravdivé, či alespoň velmi neúplné. Ze samotné rozmanitosti jednotlivých zájmů a názorů neplyne, že by musely vzniknout konflikty. Chci, aby pršelo, a soused chce, aby svítilo slunce. Naše zájmy jsou protichůdné. Avšak, ani já, ani soused neovládáme slunce či mraky, nemají naše konfliktní zájmy žádné praktické důsledky. S počasím nic nenaděláme. Rovněž mohu věřit, že A způsobuje B a vy můžete věřit, že B je způsobeno C. Nebo já věřím v Boha a modlím se k němu a vy ne. Ale pokud je toto vše pouhým rozdílem, potom mezi námi není nic s nějakými praktickými následky. Odlišné zájmy a domněnky mohou vést ke konfliktu pouze, pokud se změní v činy – když jsou naše zájmy a myšlenky připojeny k či realizovány ve fyzicky ovládaných předmětech, tj. v ekonomických statcích či prostředích jednání.

.

Přesto, i když jsou naše zájmy a myšlenky připojeny k a realizovány v ekonomických statcích, nenastane žádný konflikt, dokud se naše zájmy a myšlenky týkají výhradně rozdílných – fyzicky oddělených – statků.

.

Konflikt nastává pouze v případě, jsou-li naše zájmy a domněnky připojeny k či investovány v jednom a tom samém statku. V Rajské zahradě, s hojností statků, nemůže nastat žádný konflikt (s výjimkou konfliktů, týkajících se užití našich fyzických těl, jež vyjadřují naše vlastní zájmy a myšlenky). Kolem je dostatek všeho k uspokojení potřeb každého.

.

Aby rozličné zájmy a myšlenky skončily konfliktem, musí být statky vzácné. Pouze vzácnost činí možným, aby byly různé zájmy a myšlenky připojeny k a investovány do jedné a té samé zásoby statků. Konflikty jsou tudíž fyzickými střety, týkajícími se jedné a té samé zásoby statků. Lidé se střetávají, poněvadž chtějí použít ty samé statky rozličnými, neslučitelnými způsoby.

.

Konflikty jsou za podmínek vzácnosti možné, nicméně nejsou nezbytné, či nevyhnutelné. Veškerým konfliktům, týkajících se užívání jakéhokoliv statku, se lze vyhnout, za předpokladu, že je každý statek soukromě vlastněn – tj. výhradně kontrolován některým blíže určeným jednotlivcem (či jednotlivci) a je vždy jasné, která věc je vlastněna a kým, a která není. Zájmy a myšlenky rozličných jednotlivců se potom mohou lišit jak je libo, a přesto žádný konflikt nenastane, dokud se jejich zájmy a myšlenky týkají vždy a výhradně jejich vlastního, odděleného vlastnictví.

.

To, co je třeba k vyvarování se veškerých konfliktů, je tedy norma týkající se privatizace vzácných věcí (statků). Přesněji, abychom se vyhnuli veškerým konfliktům od samého počátku lidstva a dále, musí se tato požadovaná norma týkat původní privatizace statků (prvotní přeměna přírodou poskytnutých „věcí“ na „ekonomické statky“ a soukromé vlastnictví). Dále, původní privatizace statků se nemůže odehrát pouhým ústním prohlášením, tj. pouhým pronesením slov, poněvadž takto by to mohlo fungovat a nevést k trvalému a neřešitelnému konfliktu pouze pokud by existovala, v kontrastu k našemu původnímu předpokladu rozdílných zájmů a myšlenek, předem ustálená harmonie zájmů a myšlenek veškerých lidí. (Avšak v tomto případě by především žádné normy nebyly třeba!).

.

Abychom se vyhnuli všem jinak nevyhnutelným konfliktům, musí se původní privatizace statků odehrát za pomocí činů – skrze činy původního přivlastnění toho, co bylo předtím „věcí“. Pouze skrze takové jednání, odehrávající se v čase a prostoru, může být ustanoveno objektivní – meziosobní zjistitelné – spojení mezi konkrétní osobou a konkrétním statkem. A pouze první přivlastnitel dříve nevlastněné věci, může tuto věc získat bez konfliktu. Poněvadž z definice, jakožto první přivlastnitel se nemůže dostat do konfliktu s kýmkoliv jiným při přivlastňování daného statku, protože kdokoliv jiný se na scéně objevil později. Veškeré vlastnictví musí tudíž pocházet, přímo či nepřímo, skrze řetězec vzájemně prospěšných, a tudíž stejně bezkonfliktních převodů majetkových titulů, k původním přivlastnitelům a aktům původního přivlastnění.

.

Ve skutečnosti je tato odpověď apodikticky (tj. nehypoteticky) pravdivá. V nepřítomnosti předem ustanovené harmonie všech individuálních zájmů, dokáže pouze soukromé vlastnictví pomoci vyhnout se – za podmínek vzácnosti – jinak nevyhnutelným konfliktům. A pouze princip získání vlastnictví, užitím původního přivlastnění, či vzájemně prospěšným převodem od dřívějšího k pozdějšímu vlastníkovi, činí možným zcela se konfliktu vyhnout – od samotného počátku lidstva až k jeho konci. Žádné jiné řešení neexistuje. Jakýkoliv jiný verdikt je protikladem k povaze člověka jakožto racionálního jednatele.

.

Závěrem, dokonce i za podmínek všeobecné vzácnosti je možné, aby lidé s rozličnými zájmy a idejemi spolu pokojně – bez konfliktu – koexistovali, za předpokladu, že uznávají existenci soukromého (tj. exkluzivního) vlastnictví a jeho definitivní základ v a skrze činy původního přivlastnění.

.

Přesuňme se nyní od teorie k praxi a praktickému užití. Předpokládejme malou vesnici se soukromě vlastněnými domy, zahradami a poli. V zásadě se lze veškerým konfliktům při užívání těchto statků vyhnout, protože je jasné, kdo vlastní a má exkluzivní kontrolu nad tím kterým domem, zahradou a polem, a kdo ne.

.

Avšak poté se tam táhne „veřejná“ ulice před soukromými domy a „veřejná“ cesta, vedoucí lesem na okraji vesnice k nějakému jezeru. Jaký je status této ulice a této cesty? Nejsou soukromým vlastnictvím. Vskutku předpokládáme, že nikdo netvrdí, že je soukromým vlastníkem oné ulice či cesty. Ulice a cesta jsou spíš částí přirozeného prostředí, v němž každý jedná. Každý používá ulici, ale nikdo ji nevlastní, či nevykonává exkluzivní kontrolu nad jejím užíváním.

.

Je myslitelné, že tento stav věcí s veřejnými ulicemi bez vlastníků může pokračovat donekonečna, bez toho aniž by vedl k jakémukoliv konfliktu. Nicméně to není příliš realistické, protože to vyžaduje předpoklad neměnící se ekonomiky. Avšak s ekonomickými změnami a růstem, a obzvláště s rostoucí populací, budou konflikty, týkající se užívání veřejné ulice, narůstat.

.

Zatímco původně mohly být „pouliční konflikty“ tak málo časté a snadno vyhnutelné, aniž by to někomu dělalo starosti, nyní jsou všudypřítomné a netolerovatelné.  Ulice je věčně ucpaná a v trvalém havarijním stavu. Toto vyžaduje řešení. Ulice musí být vyjmuta ze stavu prostředí – externích „věcí“ či společného (obecního) majetku – a přenesena do stavu „ekonomických statků“. Toto, tedy narůstající ekonomizace věcí, jež byly předtím považovány a bylo s nimi nakládáno jakožto s „volnými statky“, je cesta civilizace a pokroku.

.

Byla navržena a vyzkoušena dvě řešení problému se stále hůře tolerovatelnými konflikty, týkající se užívání „společného majetku“. Prvním – a správným – řešení je privatizovat ulici. Druhým – nesprávným – řešením je proměnit ulici na to, co je dnes nazýváno „veřejným majetkem“, a které se velmi liší od dřívějšího, nevlastněného „společného“ majetku a statků. Proč je ono druhé řešení nesprávné či dysfunkční může být nejlépe pochopeno srovnáním s alternativní privatizační možností.

.

Jak je možné, aby dříve nevlastněné společné ulice mohly být privatizovány, aniž by byl generován konflikt s ostatními? Krátká odpověď zní, že toto lze provést pouze za předpokladu, když přivlastnění této ulice nenarušuje dříve ustanovená práva – „the easements“ (1) – vlastníků soukromého majetku k používání takových ulic „zdarma“.

.

Každému musí zůstat právo přístupu na ulici od domu k tomu, na cestu skrze les a k jezeru, stejně jako předtím. Každý si zachovává vstupní právo, a tudíž nemůžu nikdo tvrdit, že si privatizací ulice pohoršil.

.

Aby vyjádřil a potvrdil své tvrzení, že dříve společná ulice je nyní soukromou, a že on (a nikdo jiný) je vlastníkem, musí přivlastnitel (ať již jím je kdokoliv) provést nějakou viditelnou údržbu a opravy na ulici a podél ní. Poté, jakožto vlastník, smí on a nikdo jiný, dále budovat a vylepšovat ulice, jak uzná za vhodné. To on určuje pravidla a předpisy, týkající se užívání jeho ulice, tak aby došlo k vyhnutí se veškerým pouličním konfliktům. Může si například postavit u cesty stánek s hot dogy a zabránit ostatním, aby udělali to samé, či může zakázat zevlování na své ulici (loitering) a může vybírat poplatek za odvoz odpadu. Vis-à-vis cizincům, může vlastník ulice určit pravidla vstupu, týkající se nepozvaných cizinců.  V neposlední řadě může, jakožto soukromý vlastník, prodat ulici někomu jinému, se všemi dříve ustanovenými věcnými břemeny/právy průchodu (rights-of-way) netknutými.

.

V tomto všem je důležitější, že se privatizace uskuteční, než jakou specifickou formu na sebe vezme. Na jednom konci spektra možných privatizací si můžeme představit jednoho vlastníka. Bohatý vesničan, například, vezme na sebe starost s údržbou a opravou ulice a stane se tak jejím vlastníkem. Na druhém konci spektra si můžeme představit, že původní údržba či oprava ulice je výsledkem skutečně komunitní snahy. V tom případě neexistuje pouze jeden vlastník ulice, ale každý člen komunity je (zpočátku) její rovným spoluvlastníkem.  Při absenci harmonie všech zájmů a ideí, vyžaduje takovéto spoluvlastnictví rozhodovací mechanismus, týkající se další výstavby ulice. Předpokládejme, že (jako v akciové společnosti) je to většina vlastníků ulice, která určuje, co s ní dělat či nedělat. Toto, tedy vláda většiny, hrozí konfliktem, ale tak to v tomto případě není. Každý vlastník, jenž je nespokojený s rozhodnutími, učiněnými většinou vlastníků, a který má za to, že břemena uložena na něj většinou, jsou větší, než výhody, které může získat ze svého (částečného) vlastnictví ulice, může vždy zvolit „exit“.  Může svůj vlastnický podíl prodat někomu jinému, a tím otevřít možnost pro koncentraci vlastnických titulů, klidně u jedné osoby, přičemž si zachovat své původní „právo průchodu“ (right-of-way).

.

Naproti tomu je vytvořen velmi rozdílný druh vlastnictví ulice, pokud možnost „exitu“ neexistuje. Tedy pokud není člověku dovoleno prodat svůj podíl, či pokud je zbaven svého dřívějšího práva průchodu. Toto je však přesně to, co definuje a charakterizuje druhou možnost tzv. „veřejného“ vlastnictví. Veřejná ulice, v moderním smyslu slova „veřejná“, není nevlastněnou, tak jak kdysi byla. Existuje vlastník ulice, – ať již je to určitý jednotlivec, král cesty, či demokraticky zvolená vláda ulice – který má výhradní právo při nastavení dopravních pravidel a určení budoucí výstavby. Avšak vláda ulice nedovoluje svým voličům, tedy lidu, kteří jsou údajně rovnými spoluvlastníky ulice, aby svůj vlastnický podíl prodali, čímž z nich dělá nuceně vlastníky něčeho, čeho by se raději zbavili. A ani vláda, ani král, nedovolují obyvatelům vesnice neomezený přístup k a vstup na dříve volnou ulici, ale její další užití podmiňují nějakým uživatelským poplatek či příspěvkem, čímž nutí obyvatele vesnice k vlastnictví ulice, přičemž oni pouze chtějí ji používat jako předtím.

.

Výsledky tohoto uspořádání jsou předvídatelné. Odepřením možnosti „exitu“, získal vlastník „veřejné“ ulice kontrolu nad obyvateli vesnice. Z toho důvodu budou poplatky a další podmínky, uvalená na obyvatele vesnice pro další používání dříve „volné/zdarma“ ulice, mít tendenci stále narůstat. Konfliktům nebude možno se vyhnout, právě naopak. Konflikty se stávají institucializovanými. Poněvadž je možnost „exitu“ uzavřena, tedy protože uživatelé ulice ve veřejném vlastnictví musí nyní platit za to, co měli dříve zdarma, a co nemůže žádný usedlík prodat, ani se jinak zbavit svého údajného vlastnického podílu na ulici, ale co zůstává stále vázáno rozhodnutími přijatými vládou či králem, tak nejenže jsou konflikty, týkající se dalšího užívání, údržby a výstavby ulice trvalé a všudypřítomné. Ale navíc je s „veřejnými“ ulicemi konflikt zaveden do oblastí, kde předtím neexistoval.

.

Poněvadž, pokud soukromí vlastníci domů, zahrad a polí podél ulice musí platit vlastníkovi ulice, aby mohli pokračovat v tom, co dělali předím, tj. pokud musejí platit daně vlastníkovi ulice, pak tím pádem získal vlastník ulice kontrolu nad jejich soukromými majetky. Kontrola soukromého vlastníka nad jeho vlastním domem již pak není výhradní. Vlastník přilehlé ulice může zasahovat do rozhodnutí vlastníka domu, týkajících se právě onoho domu. Může tak vlastníkovi domu nařídit co se svým domem dělat či nedělat, pokud z něj chce odejít či do něj vstupovat jako předtím. Vlastník veřejné ulice je tudíž v pozici, kdy může omezit a nakonec zcela eliminovat (tj. vyvlastnit) veškerá vlastnická práva a veškerý soukromý majetek, čímž učiní konflikt nevyhnutelným a všeobecným.

.

Nyní by mělo být jasné, proč je instituce veřejného vlastnictví dysfunkční. Normy a instituce, které na nich staví, mají pomoci vyhnout se konfliktu. Ale instituce „veřejného“ vlastnictví – „veřejné“ ulice“ – vytváří a prohlubuje konflikt. Aby došlo k vyhnutí se konfliktu (a tudíž k mírumilovné lidské spolupráci), je nutné, aby veřejné vlastnictví zmizelo. Veškerý veřejný majetek se musí stát soukromým majetkem.

.

Ale jak privatizovat ve „skutečném světě“, který se vyvinul dalece za onen jednoduchý vesnický model, o kterém jsem dosud uvažoval? V tomto „skutečném světě“ nemáme pouze veřejné ulice, ale též veřejné parky, půdu, řeky, jezera, pobřeží, bydlení, školy, univerzity, nemocnice, kasárna, letiště, přístavy, knihovny, muzea, památníky, a tak dále, a tak dále. Navíc, kromě místních vlád máme hierarchii „nadřazených“ provinčních a nakonec „nejvyšší“ národní, či centrální vlády, jakožto vlastníky podobných statků. Navíc, jak se dá předpokládat, paralelně k územní expanzi sféry veřejných statků, do níž byli vlastníci soukromého majetku zataženi bez jakékoliv „cesty pryč“, byl rozsah rozhodnutí, ponechaných lidem ohledně jejich soukromého vlastnictví stále omezován a zužován. Pouze malá a stále se zmenšující oblast je ponechána vlastníkům soukromého majetku pro jejich svobodné rozhodování, tj. bez možného obtěžování, či zasahování nějaké veřejné moci. Ani uvnitř čtyř zdí vlastního domu není člověk ponechán svobodný a nemůže vykonávat výhradní kontrolu nad svým vlastním majetkem. Dnes, ve jménu veřejnosti, a jakožto vlastník veškerých „veřejných statků“, mohou vlády vtrhnout do vašeho domu, zabavit cokoliv z vašeho majetku a dokonce vám unést vaše děti.

.

Očividně je otázka, jak privatizovat v „reálném světě“ obtížnější, než v jednoduchém vesnickém modelu. Ale onen vesnický model a základní společenská teorie nám mohou pomoci rozpoznat princip (když už ne všechny komplikující detaily), jenž bude aplikován při tomto úkolu.  Privatizace „veřejných“ statků se musí odehrát takovým způsobem, který nezasáhne do dříve stanovených práv vlastníků soukromého majetku (stejným způsobem jako první přivlastnitel dříve nevlastněné společné ulice nenarušil ničí práva, pokud uznal neomezené právo průchodu každého obyvatele).

.

Poněvadž byly „veřejné“ ulice odrazovým můstkem, od nějž pochází veškeré další „veřejné statky“, měl by proces privatizace začít právě u ulic. S proměnou dříve společných ulic na ulice „veřejné“, započala expanze oblasti veřejných statků a nárůstu vládní moci. A právě zde by měl člověk začít s řešením.

.

Privatizace „veřejných“ ulic má dvojí výsledek. Na jednu stranu není žádný z obyvatel nucen platit jakoukoliv daň na údržbu či výstavu jakékoliv místní, provinční, či federální ulice. Budoucí financování veškerých ulic je čistě starostí jejich nových soukromých vlastníků (ať již jimi je kdokoliv). Na druhou stranu, co se týká průchozích práv obyvatel, privatizace nesmí nikoho zanechat v horší situaci, než v jaké byl původně (a zároveň nemůže nikoho zanechat v lepší situaci). Původně mohl každý obyvatel vesnice volně cestovat po místní ulici, podél svého majetku a mohl se stejně svobodně pohybovat, dokud věci kolem něj byly nikým nevlastněné. Nicméně, pokud na svých cestách narazil na něco, co bylo očividně vlastněno, ať již to byl dům, pole, či ulice, tak jeho vstup byl podmíněn vlastníkovým svolením či pozváním.

.

Podobně, pokud nerezident prošel místní ulicí, tak vstup do této ulice byl povolen (domácím) majitelem. Cizinec musel být pozván některým z rezidentů na jeho majetek. Tedy lidé se mohli pohybovat sem a tam, ale nikdo neměl zcela neomezené právo průchodu. Nikdo se nemohl jen tak pohybovat bez povolení či pozvání. Privatizace ulic nemůžu změnit tento fakt a ani odstranit takové původní, přirozená omezení „svobody pohybu“.

.

Aplikováno na svět místních, provinčních a federálních ulic, toto znamená, že jakožto výsledek privatizace ulic, musí být každému rezidentovi dovoleno cestovat svobodně na každé místní, provinční a federální ulici či dálnici jako předtím. Vstup na ulice jiných států či provincií a obzvláště jiných lokalit však není stejně volný, ale podmíněný povolením či pozváním vlastníků takovýchto ulic. Místní ulice vždy – praxeologicky – předchází jakékoliv spojovací a sousední ulice, a tudíž vstup do jiných lokalit nebyl nikdy svobodný, ale vždy a všude podmíněn nějakým místním souhlasem či pozváním. Původní nastavení je privatizací ulic obnoveno a posíleno.

.

V dnešní době se na „veřejných“ ulicích, kde je každému v podstatě dovoleno jít kamkoliv, bez jakýchkoliv „diskriminačních“ omezení přístupu, stal konflikt ve formě „nucené integrace“ (tj. muset přijmout nezvané cizince mezi sebe a na svůj majetek) všudypřítomným.

.

Na rozdíl od toho, s privatizací každé ulice a zejména každé místní ulice, čtvrti a komunity znovu získávají své původní právo na vyloučení, které je určujícím prvkem soukromého vlastnictví (stejně jako právo na začlenění, tj. právo pozvat někoho na vlastní majetek). Majitelé čtvrtí a komunitních ulic, aniž by porušovali právo přístupu či právo zvát žádného z obyvatel, mohou stanovit vstupní požadavek pro nezvané cizince (cizince bez dokladů) do jejich ulic a zabránit tak fenoménu nucené integrace.

.

KDO jsou však majitelé ulic? Kdo může tvrdit a potvrdit své tvrzení, že vlastní místní, provinční nebo federální ulice? Tyto ulice nejsou výsledkem nějakého komunitního úsilí, ani nejsou výsledkem nějaké jasné identifikovatelné osoby nebo skupiny osob.

.

Pravda, striktně vzato, stavitelé a dělníci vystavěli ulice. Ale to z nich nedělá vlastníky těchto ulic, protože tito museli být za svou práci placeni. Bez financování by žádná ulice nebyla. Prostředky, vyplácené těmto pracovníkům, jsou však výsledkem daňových plateb různých daňových poplatníků. Ulice by tedy měly být považovány za majetek těchto daňových poplatníků. Bývalí daňoví poplatníci by v souladu s výší zaplacených místních, státních a federálních daní měli získat vlastnické tituly k obchodovatelnému majetku v místních, státních a federálních ulicích. Tyto tituly si pak mohou buď ponechat jako investici, nebo se mohou těchto podílů zbavit a prodat je, přičemž si ponechají neomezené právo průchodu.

.

Totéž v podstatě platí pro privatizaci všech ostatních veřejných statků, jako jsou školy, nemocnice atd.  V důsledku toho se zastaví veškeré daňové platby za údržbu a provoz těchto statků. Financování a rozvoj škol, nemocnic atd. je nadále pouze na jejich nových, soukromých vlastnících. Stejně tak novými vlastníky takových dříve „veřejných“ statků jsou ti obyvatelé, kteří jej skutečně financovali.

.

Těm by v souladu s výší jimi zaplacených daní, měly být přiznány majetkové podíly ve školách, nemocnicích apod., které lze následně prodat.

.

Na rozdíl od ulic nejsou však noví majitelé škol a nemocnic omezeni žádnými věcnými břemeny či vstupními právy, při budoucím využití jejich majetku. Školy a nemocnice, na rozdíl od ulic, nebyly společným statkem předtím, než byly změněny na „veřejné“ statky. Školy a nemocnice jednoduše předtím jako statky vůbec neexistovaly, tj. dokud nebyly poprvé vyrobeny; a tudíž nikdo (kromě výrobců) nemůže nabýt předchozí věcné břemeno nebo právo vstupu, týkající se jejich užívání. V souladu s tím mohou noví soukromí vlastníci škol, nemocnic atd. svobodně stanovit vstupní požadavky pro své nemovitosti a určit, zda chtějí tyto nemovitosti nadále provozovat jako školy a nemocnice, nebo je raději využít k jinému účelu.

.

(1) Nejsem právník, ale z kontextu mi daný výraz nejvíce připomíná tzv. „věcné břemeno“ a dále v textu je tento výraz tak překládán, pozn. překl.

.