Írán: Za vaši i naši svobodu?

Mahsa Amini byla dvaadvacetiletá íránská občanka kurdské národnosti. Šestnáctého září ji v Teheránu zadržela hlídka náboženské policie kvůli nedbale nasazenému hidžábu (nošení šátku je pro ženy v Íránu zákonná povinnost). Sedmnáctého už byla mrtvá. Režim tvrdí, že šlo přirozenou smrt, ale uniklé snímky z nemocničního CT ukazují zlomeniny lebky. Lékařským žargonem masivní trauma, po lidsku řečeno: strážci islámské cudnosti ji umlátili k smrti.

Bezprostředním důsledkem této nesmyslné vraždy byla vlna nepokojů v íránských městech, která podle všeho stále ještě trvá a možná dokonce roste. Mrtvých už jsou nejméně desítky, neboť ajatolláhové zareagovali s obvyklou brutalitou a nasadili k potlačení demonstrantů své věrné milice Basídž.

Je těžké se dopídit nějakých kvalitních informací, protože režim přiškrtil internetové připojení do světa a “ven” se dostanou jen šikovní jedinci s nadstandardní znalostí sítí. Na programátorských fórech se řeší otázka, jak blokaci obejít; rozhodně to není triviální, drtivá většina VPN spojení selhává. Elon Musk přislíbil, že se u amerických úřadů zasadí o sankční výjimku pro vesmírnou internetovou síť Starlink. Tato služba samozřejmě není v Íránu povolená, ale co se pašování kontrabandu přes hranice týče, málokde najdete takové odborníky, jako právě v Íránu, a základní vybavení pro Starlink unese i běžný člověk.

Následující fotky jsou vesměs posbírány ze sociálních sítí, bez možnosti zjistit autora. (Hodně těch autorů asi ani známo být nechce.)

Írán má bohatou tradici protirežimních nepokojů, které byly zatím vždycky potlačeny hrubou silou. Na případný úspěch demonstrantů tedy moc nevěřím. Pokud by se jim ovšem přece jen zadařilo, oslavil bych to velmi důkladně. Abych si totiž vypůjčil a mírně parafrázoval Švejkova slova: “Tak blbej stát jako islámská republika by snad ani neměl na světě bejt.”

Íránská islámská republika je intelektuálně-politický unikát: jediný stát založený na utopické myšlence Ruholláha Chomejního, že vysocí klerici coby mravní a čestní lidé jsou nejlépe předurčeni řídit zemi a že Alláh jejich úsilí nepochybně požehná. Tedy nikoliv navždy, ale pouze do návratu skrytého imáma, který, pravda, zmizel roku 874, ale určitě se jednoho dne vrátí a převezme si to zpátky.

Chomejní sám byl prý neúplatný fanatik, který až do své smrti žil velmi prostým způsobem života. Po jeho odchodu do pekel se ale poměry mezi ajatolláhy definitivně zvrhly a současné vedení státu je zkorumpované přesně tím způsobem, jaký naši dávní předkové nenáviděli u klerikálních států raně moderní Evropy. Zahraniční sankce se vrší, několik milionů převážně vzdělaných Íránců uteklo do ciziny (zejména pak do formálně znepřátelených západních zemí). Ani s arabskými sousedy Írán moc nevychází, samozřejmě opět z nábožensko-ideologických důvodů. Obavy z posilování vlivu Íránu vedly dokonce v regionu k něčemu dříve nemyslitelnému, totiž k tichému smiřování a normalizaci vztahů mezi různými arabskými státy a Izraelem. Společný pocit ohrožení dělá s lidmi divy.

Íránský režim má mezi populací nepochybně řadu příznivců, ale odpůrců je také hodně. Některé konkrétní politické prvky, například zrovna povinné nošení šátku, narážejí na velký odpor napříč obyvatelstvem – z průzkumu uskutečněného roku 2020 vyplývá, že skoro tři čtvrtiny Íránců by povinnost nošení šátku zrušily a jasně se za ni staví jen asi jedna sedmina(!) populace.

“Normální” stát, včetně autoritářského, by možná v takové situaci zareagoval drobným povolením otěží, aby trochu upustil napětí v kotli. Teokracie ale v takových věcech bývají rigidní už z principu. Co Alláh nařídil, o tom se nediskutuje, to se vynucuje silou.

Coby klerikální režim má Írán problém také s tím, že v nejvyšších úřadech státu (těch, které vykonávají skutečnou moc, a které vesměs musí zastávat vysoký náboženský činitel) se hromadí plesniví dědci, protože na včasný odchod do důchodu se v takových organizacích hraje jen málokdy. Tak například současný tajemník Rady dohlížitelů Ahmad Džanátí má krásných 95 let a nejvyšší ajatolláh Chameneí, křepelka mladičká, pouhých 83 (svoji funkci drží od roku 1989). Tito lidé řídí poměrně mladou zemi, jejíž průměrný věk je necelých 32 let, aniž by je šlo jakýmkoliv mírovým prostředkem vyměnit; jediným prvkem, který se stará o občasnou rotaci kádrů, je kmotřička smrt. Celkové zkostnatělosti systému, který už je tak dost rigidní kvůli svému nábožensky dogmatickému základu, taková gerontokracie rozhodně nepomáhá.

(V nějakém dalším článku se zastavím u obecného stárnutí elit. Není to zdaleka jen íránský problém, ale v náboženských kruzích panuje historická tendence zastávat své funkce až do smrti, což samozřejmě situaci zhoršuje.)

Z našeho hlediska je Írán zajímavý hlavně tím, že dění v populaci jde výrazně proti trendu jiných islámských států. Ve většině muslimských států během 21. století politický islám spíš posiloval a náboženské strany se přitom rády prezentovaly jako čistější a mravnější alternativa starých sekulárních diktátorů, často zděděných ještě z dob studené války. Kdežto v Íránu, zemi, která odstartovala svůj experiment s politickým islámem už před více než čtyřiceti lety, mezitím vznikla početná vrstva obyvatelstva, která ten náboženský režim nesnáší do té míry, že je ochotna při nepokojích riskovat i policejní kulku do zad. U téhle odvahy by se někteří evropští politici – takoví ti, kteří mají problém vůbec to slovo na “i” v nějakém kritickém kontextu vyslovit – mohli aspoň malinko inspirovat, že?

Držím palce Íráncům, i když si myslím, že i tu současnou vlnu nepokojů jejich vláda zase jednou přemůže čirou brutalitou. Jednoho krásného dne jim ale ta těžce zkostnatělá struktura praskne pod rukama a výsledkem bude úplně jiný Írán. Kéž bych se toho dožil. Ona se totiž v tom krvavém vězení řízeném Chomejního vousatými pohrobky nachází také prastará a vznešená civilizace, která by věděla, jak zacházet se svobodou. A kterou by byla radost navštívit.