Italský fašismus: Sociální politika |

Sdílet článek:

BAWRK.EU

Fašistický režim rozvinul dle P. Milzy mnohem smělejší sociální politiku a zavedl mnohem odvážnější sociální zákonodárství než liberální stát. “Mimo opatření, která se týkala rodiny a měla za cíl zvýšení porodnosti, byla tak přijata v letech 1928 až 1930 opatření na zvýšení dělnických penzí, změnu výše starobního pojištění a invalidního pojištění a k zabezpečení pracujících před pracovními úrazy. Dalšími výnosy byly založeny pojistky proti tuberkulose a proti pracovním nemocem, a všechna tato pojištění byla povinná, financovaná z dělnických příspěvků fašistickým odborům, rozděleným podle odvětví a sdruženým v Národním fondu sociálního pojištění.” Vedle toho existovala i péče o volný čas pracujících a sociální a zdravotní pomoc Opera nazionale dopolavoro, největší organizace lidové zábavy na planetě (biografy, divadla, orchestry, knihovny, profesní a kulturní spolky a sportovní organizace), a to i když vezmeme v úvahu Sovětský svaz (1). Politika Dopolavoro obdoba německé Kraft durch Freude měla vést k racionálnímu využívání volného času. Vznikaly takto také dotované knihovny a čítárny, organizovaly se rozličné kulturní akce, sportovní podniky, rekreace či exkurze (2). Londýnský ekonom Paul Einzig, který Itálii často navštěvoval a hovořil navíc dvakrát i se samotným ducem uváděl roku 1933, že ve srovnání s jeho dřívějšími návštěvami (před 10 lety) jezdily vlaky včas dokonce i na lokálkách, vozy a stanice byly úzkostlivě čisté. Stejně jako ulice, ty byly čisté dokonce i v Neapoli. Existovalo zde výborné telefonické spojení třeba v Římě a Miláně. Hotely nevybíraly od turistů peníze navíc a turisté nebyli již obtěžováni tucty žebráků, hausírníky a průvodci (3). Dozajista jde také o důležité věci, které část lidí zvažuje.

Ovšem i když v letech 1936 až 1940 si celkově dělníci, zejména pracovníci z velkoprůmyslu, své postavení udrželi nebo lehce zlepšili, pro rolnictvo jako celek a obzvláště pro armádu bracciantů byly hospodářské politice přijaté uprostřed třicátých let mussoliniovským režimem velmi ztrátové. Nejspíše tomu tak nebylo ani kvůli přetrvávající nezaměstnanosti a zvyšování životních nákladů, jako spíše kvůli drastickému přídělovému systému nařízenému Ústřední komisí pro soběstačnost, jež přiměla část obyvatelstva odvrátit se od fašismu. Mussolini chtěl mobilizovat společnost v očekávání války, ale domníval se, že je tato ještě vzdálená, ale již měl za nevyhnutelnou. Od roku 1939 dostávala soběstačnost dost šílenou podobu: zákaz pití kávy, zákaz podávání v restauracích více než 50 gramů chleba, zákaz exportu potravinových produktů, zrušení volného prodeje masa, omezení deníků na čtyři stránky každý čtvrtek a pátek, uzavírání kaváren, restaurací i zábavních podniků o půlnoci, omezení dodávek benzinu soukromníkům na třicet litrů měsíčně. Čili Itálie byla v hlubokém míru podrobena imperativům válečného hospodářství. Dojde to tak daleko, že i část středních městských vrstev si stěžuje na následky soběstačnosti: nárůst životních nákladů, nedostatek některých potravin, mizernou kvalitu náhradních produktů a na daňový tlak, zatěžující obzvláště střední kategorie (4).

Počátkem třicátých let vyvolaly potíže spojené s krisí jisté pobouření v průmyslových oblastech, ale nespokojenost se nikdy neprojevila probuzením bojovného antifašismu. Milza se ptá, jak je to možné? Podle něj nejspíše zapůsobila psychologická masáž. Když lidé slyšeli duceho a jeho hlavní velitele hovořit o antikapitalistické a antiburžoasní tématice a prohlašovat, že budoucnost je v lidu, někteří tomu jistě uvěřili. Ale hlavně tento populistický projev nebyl úplně tak bezobsažný. Ve straně a fašistických odborech existovala činnost směřující k prosazování sociálních změn. Nová fašistická “levice”, zrozená během let těsně před válkou, brala jistým způsobem doslova antiburžoasní rétoriku rozváděnou Mussolinim, a o to více naléhala tímto směrem, a že shromažďovala většinou představitele nové generace, a těšila se z tohoto důvodu jisté shovívavosti ze strany muže, jenž vystavěl svou vizi budoucnosti na mládeži. Později došlo k tomu, že na vedoucí posty v odborech nastoupil jistý počet mladých činovníků pocházejícího z dělnictva, během let 1937 až 1940 tak bylo započato sbližování mezi dělnictvem a fašistickými odbory. Jejich působení skutečně umožnilo získat od zaměstnavatelů některá sociální opatření: “uznání a oficiální opětné přijetí delegátů z továren, přijetí nové legislativy ve věci pomoci, zlepšení invalidních a starobních důchodů, rozšíření sociální bezpečnosti na nové kategorie dělníků, zvýšení rodičovských příspěvků a subvencí na svatbu či narození dítěte atd. Výsledkem toho bylo poměrné oteplení vztahů mezi částí městského proletariátu a režimem, jež vysvětluje, že v okamžiku, kdy režim rozhodl v prosinci 1939 o znovu zahájení přihlášek do PNF pro veterány, přijali stranickou legitimaci četní dělníci…” (5). Mimochodem Mussolini disponoval obrovskou sítí informátorů a usilovně se snažil, jak jen mohl, aniž zásadně změnil pravidla hry, přizpůsobovat svou politiku společenské poptávce: například povolením zvyšování mezd (6). Mussolini tak naslouchal lidu.

V korporační hospodářské soustavě platilo, že se stát měl snažit o zaopatření práce všem svým občanům. Práce zde byla povinností, ale i právem. Dle J. Kaprase stát: “Za tím účelem kontroluje nezaměstnanost a soustřeďuje nezaměstnané v úřadech pro zprostředkování práce, organisovaných v rámci syndikátní organisace na paritním principu rovného zastoupení zaměstnavatelů a zaměstnanců. Zaměstnavatelé jsou pak povinni opatřovati si potřebné síly prostřednictvím těchto zprostředkovatelen práce. Volba určité osoby je jim však ponechána, takže nejsou povinni snad vzíti do práce určitou osobu, kterou jim úřad pošle. Stát se snaží také opatřiti obyvatelstvu pracovní příležitosti rozsáhlými pracemi veřejnými nebo quasi veřejnými. Na prvém místě dlužno jmenovati ‘integrální melioraci’, v jejímž rámci měla býti zlepšena úrodnost půd již obdělávaných, získány nové plochy dosud neobdělávané, provedena vnitřní konsolidace atd. Podle prvních plánů měla celková akce obsáhnout na 3 miliony ha půdy a mělo býti na ni vydáno ze státních peněz na 10 miliard lir. Později však bylo to poněkud omezeno, takže podle zákona z 24. prosince 1928 má být během 14 let býti meliorováno 1 a půl milionu ha celkovým nákladem 7,5 miliardy lir. Stát hradí však jen polovinu nákladů, zbytek musí nésti majitelé půdy. Potřebné peněžní prostředky státu i vlastníkům pozemků půjčuje ‘Národní ústav pro sociální pojištění’. Pro případ, že by vlastníci nebyli ochotni provésti meliorace dobrovolně, vyhradil si stát právo expropriace ve prospěch bývalých vojáků a zemědělských dělníků.” (7). Vyvlastnění se tak mohlo díti nejen kvůli hospodářským účelům, ale ikvli sociálním účelům.

Již mnohokrát zmiňovaný Paul Einzig píše přímo o sociální otázce tento svůj názor, který dle mého vůbec nejlépe odráží to, co se v Itálii za fašismu postupně stalo: “Seňor Mussolini začal svoji kariéru jakožto socialista a ve svém srdci zůstal socialistou, ačkoliv opustil stranu po válce. Před svým příchodem k moci bojoval s komunisty a socialisty a po svém vítězství pronásledoval jejich vůdce, ne protože se obrátil proti pracující třídě, ale protože byl přesvědčen, že jeho způsob pomoci pracujícím je lepší, než ten komunistický a socialistický… Ve skutečnosti jak seňor Mussolini uspěl při konsolidaci režimu, začal využívat svůj vliv pro zlepšení podmínek pracujících tříd v rámci daných možností. Netrvalo moc dlouho, aby zaměstnavatelé zjistili, že nakonec nebyl docela jejich člověkem a jejich nadšení pro podporu fašismu poněkud ochladlo. Trvalo to mnohem déle pracující třídě zjistit, že ve velkém rozsahu je seňor Mussolini jejich člověkem.” Dle Einziga šlo v podstatě o obchod: podnikatelé postoupili větší část svého zisku pracujícím, ale průmyslový mír zajištěný Mussolinim jim to vykompenzoval, bezpečnost jejich života a majetků a kompletní absence destruktivních stávek byla dle Einziga nakonec hodna obětí, které museli podstoupit (8). Nicméně tato ochota podnikatelů měla v čase postupně klesající tendenci. I tak, ale třeba senátor Agnelli, člen bohaté italské rodiny, která vlastnila automobilku Fiat prohlásil při otevření nové továrny Fiatu v Mirafiori dne 15. května 1939, že Mussolini je velkým šlechetným průkopníkem a velkým tvůrcem projektu sociální spravedlnosti pro každého, kdo pracuje (9).

Jak již bylo uvedeno dříve šlo tu i vedle řešení sociální otázky i o zvýšení míry soběstačnosti italského zemědělství. Samozřejmě to vše něco stálo a daně tak rostly v Itálii závratnou měrou. V druhé polovině 30. let 20. století dosahovaly daně asi 30 % celého národního důchodu. Narostl i státní dluh z 15 miliard lir předválečných na 110 miliard v roce 1934 a okupace Etiopie (tehdy se ovšem říkalo Habeš) jej ještě zvýšila (10). Ten růst dluhu bude ještě dramatičtější, když si uvědomíme, že za Giuseppe Volpiho ve dvacátých letech byl dluh jen kolem 6 miliad lir! Fašistická Itálie vydávala také značné částky na zbrojení. V letech 1929 až 1937 překonala většinu ostatních velmocí, co se týkalo podílu těchto výdajů na Hrubém národním příjmu, a to i včetně Německa (s výjimkou roku 1935) a Sovětského svazu (s výjimkou let 1934 až 1935) (11)!

Podle Kaprase z hlediska italského dělnictva, které žilo před 1. světovou válkou v poměrech mnohem horších, vykonal fašismus pro ně velmi mnoho. Kulturně i sociálně. Dělnictvu se zlepšilo jeho hmotné postavení a dostalo se mu nebývalých sociálních opatření. Ovšem ve srovnání s československým sociálním pojištěním vykazovala italská úprava ještě mnoho nedostatků. Národní fašistická sociální pojišťovna zřízená roku 1935 zabezpečovala dělníky pouze proti tuberkulose, nemoci z povolání, úrazu a stáří. Chybělo všeobecné pojištění nemocenské. Uvedenému pojištění podléhal každý pracující muž a žena od 15 do 65 let věku. Bylo zde i pojištění proti nedobrovolné nezaměstnanosti, z něhož však byla velká část dělnictva v době sepsání citovaného zdroje ještě vyloučena. Podle Kaprase měli být také italští dělníci prý mnohem hůře placeni než českoslovenští dělníci. Průměrná mzda v průmyslu činila asi 350 lir (12).

Jak bylo výše uvedeno Itálie zažila poměrně výrazný hospodářský růst v prvních několika letech vlády fašistů, kteří se tehdy ovšem opírali i o klasické liberály a některé jiné politické skupiny. A za situace kdy na ministerstvu financí seděli poměrně hospodářsky liberálně orientovaní politici jako byl G. Volpi a Al. De Stefani. Hospodářský růst vyvolaný sledováním liberálně orientované hospodářské politiky musel přispět k materiálnímu vzestupu italských dělníků. Fašismus tento růst z počátku umožnil, protože se vypořádal s násilnostmi a neklidem počátku 20. let 20. století.

(1) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 574-575.
(2) Rákosník, J. a Noha, J. Kapitalismus na kolenou: Dopad velké hospodářské krize na evropskou společnost v letech 1929-1934. Praha: Audotorium 2012, str. 296.
(3) Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 29.
(4) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 692-693.
(5) Tamtéž, str. 694-695.
(6) Tamtéž, str. 696.
(7) Kapras, J. ml. Národohospodářská soustava korporační a některé její problémy. Praha: Naše doba 1936, str. 477-478.
(8) Einzig, P. The Economic Foundations of Fascism. American Third Position 2021 (původně 1933), str. 60-61.
(9) Film Mussoliniho kariéra: Vzestup a pád.
(10) Kapras, J. ml. Benito Mussolini, Praha: nákladem vlastním 1937, str. 81.
(11) Žídek, L. Dějiny světového hospodářství. 2. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009, str. 96.
(12) Kapras, J. ml. Benito Mussolini, Praha: nákladem vlastním 1937, str. 80.