Jde v ohromné německé razii na pravicové extremisty více o show než o věc?

Většina vyšetřování spojených s extremismem byla v letošním roce proti islamistům, ale poslední případ Reichsbürger (Říšských občanů) je v médiích bez ustání z dobrého důvodu.

Německo se předvádí s asi největší policejní razií v historii se zapojením 3 000 policistů, kteří udeřili na 130 budov skoro v celé zemi. Při zatčení 25 podezřelých z hnutí „Reichsbürger“ to obnáší 120 policajtů na jednoho podezřelého. Bylo to docela show s předváděním moci a projevem toho je i skutečnost, že média o nadcházejícím zatýkání věděla dost dopředu, načež byla řada podezřelých včetně německého aristokrata Heinricha XIII a bývalé poslankyně AfD Birgit Malsack-Winkemann fotografována a filmována, když je vyváděli z jejich domovů.

Pro německou levicovou vládu a ministryni vnitra Nancy Faeser, která si za svůj politický cíl vytkla vymazání pravice, to byl skutečný puč.

Za pozornost stojí i to, že dosud nebyl nikdo shledán vinným, ale samozřejmě, i když notoricky levicová německá média tohoto incidentu využívají k šíření strachu z německé pravice, tak leckteří naznačují, že tento případ by nakonec mohl skončit více jako propagandistická akce, než aby z toho vzniklo něco reálného.

Vypadá to podobně, jako to bylo s neblaze proslulou teroristickou skupinou „Nordkreuz“, o které v roce 2017 média vytrubovala, že je to síť pravicových extremistů připravujících „Den X“ – čili den, kdy tato skupina po zhroucení německé vlády začne s vraždami levicových odpůrců – i to vyšlo do ztracena. Politici, žurnalisté a různé protirasistické organizace se tehdy toho případu, v němž bylo zapleteno až 50 lidí, hned chytili jako příkladu toho, jak v Německu roste krajně pravicová scéna.

Nakonec ale úřad generální prokuratury své vyšetřování této skupiny zastavil s tvrzením, že „nemají žádný případ k vyšetřování“, se kterým by pokračovali. Podobě jako tento poslední případ s Říšskými občany „Reichsbürger“ i skupina „Nordkreuz“ zahrnovala řadu lidí s vojenskou a policejní zkušeností.

Jedině údajný vůdce kroužku „Nordkreuz“ dostal podmíněný trest 21 měsíců, kdy soudce v tomto případě řekl, že skoro všechny zbraně a kusy munice, které vlastnil, byly legální a přestože při chatování mezi členy této skupiny pronesl určité „neústavní“ komentáře, neexistují důkazy o jakémkoliv aktivním plánu na svržení vlády nebo vedení nějakých teroristických útoků.

Nakonec tedy, ač někteří členové této skupiny „fantazírovali“ o Dni X, neexistoval žádný náznak, že by měli jakýkoliv konkrétní plán zapojit se do nějaké přímé akce. Na levici mnozí sní o komunistickém svržení německé vlády nebo o společnosti založené na anarchistickém kolektivismu a někteří z nich možná v různých skupinách roztroušených po německých městech také diskutují, jak by taková společnost mohla fungovat, jenže měla by taková diskuse představovat hrozbu německému demokratickému řádu?

Vždy je tu otázka, kdy fantazie začne přecházet do světa reality.

Byl-li ten plán reálný, byl od počátku potrhlý

Podrobnosti o současném případu Reichsburger zůstávají nejasné, jelikož ten případ ještě musí k soudu. Jestli ovšem princi Heinrich XIII, kterého úřady považují za vůdce této skupiny, opravdu plánoval nadcházející útok na Reichstag a uchvácení moci, tak on a jeho kohorty trpěli sebeklamem, potenciálně duševní poruchou a ve skutečnosti neměli ponětí, jak opravdu funguje moc. Moc není hra na uchvácení vlajky, kde můžete vpadnout do vládní budovy a zařvat: „Koukněte, teď vládnu já!“

I kdyby ta skupina plánovala vpadnout do Reischtagu, což je tvrzení, které bychom měli, dokud nevyjdou na světlo světa fakta, brát s rezervou, tak je v moderní době jen nepatrná možnost, že by takový „puč“ uspěl. I kdyby taková skupina zvládla všechny překážka a kontrolu nad Reichstagem by převzala, tak by lidé do toho zapojení byli rychle v poutech strčeni do vězení. Každý úspěšný puč konec konců vyžaduje mocenskou základnu. To znamená podporu od vojáků, části současných elit nebo lidových mas země – kdy ideální je podpora od všech tří – ale ty dva první předpoklady jsou z toho zdaleka nejdůležitější.

Samozřejmě, že pokud si ta skupina opatřovala ilegální zbraně a měla konkrétní plány na vedení puče, tak mají úřady bezpochyby začít jednat a nejspíš jsou ospravedlnitelné i prohlídky v domech podezřelých, ale i tak je tu otázka, jak daleko jejich plány zašly, kolik z těch zbraní bylo skutečně ilegálních a jak konkrétní ty plány opravdu byly.

Podle mediálních zpráv bylo v Německu asi 25 000 lidí, kteří se identifikovali s hnutím Říšských občanů Reichsbürger, tj. s volně definovaným hnutím, ale takovým, které si obecně myslí, že současná vláda země je nelegitimní a že stará monarchie nebyla nikdy řádným zákonným způsobem zrušena. Ač někteří z nich budou asi doktoři, právníci, bývalí vojáci a inženýři, tak to nepředstavuje základnu podpory pro uvedení nové vlády. Mnoha z nich by se nejspíš i příčilo, aby pár členů zaútočilo na Reichstag a násilně uchvátilo moc.

Můžeme zajít i o krok dále. Pokud by se Reichbürgerům v tomto případě opravdu povedl převzít moc, tak vše, čeho by dosáhli, by byly negativní zprávy z německého veřejného vysílače ARD a celá ta vláda Říšských občanů by hned narazila na rozzuřené davy na Twitteru snažící se o reverzní puč, tentokrát s plnou podporou vší té velice pokrokové části obyvatel a čím dál pokrokovějších bezpečnostních služeb. Jak se v Německu říká, Čína má státem řízená média a Západ má stát řízený médii. Hnutí Reichbürger nemá žádná média, žádnou podporu a tudíž žádnou moc.

Pokud by snad chtěl Heinrich XIII opravdu vládnout, jak média tvrdí, že to plánoval, tak by udělal lépe, kdyby nejdříve začal s Facebookovou reklamou a věc trochu asi dopředu vysvětlil. Věděla vůbec většina Němců, co byli Reichsbürger zač před tímto případem? Nejspíš ne.

Ani ti islamisté, co sní o šaría Německu, a že jich není zrovna málo, se těmi svými teroristickými útoky nesnaží „uchvátit moc“. Spíše většinou uvádí pomstu za Západní akce v muslimských zemích a občas z čiré nenávisti k tomu, co nazývají ateistickou a bezbožnou Západní kulturou. Ohledně těch muslimů, co to myslí vážně se svržením demokracie a se zavedením práva šaría, tak ti otevřeně říkají, že na jejich straně je demografie a čas, a většinou si nedělají iluze o bandě muslimů útočících na vládní budovy, aby uchvátili moc. Jinými slovy vláda islamismu, pokud k ní někdy dojde, má přijít přes znuděnost tou „demokracií“.

Předmostí pro úder proti pravici

Bez ohledu na smysluplnost případu Reichsbürger se využije této poslední razie k ospravedlnění dalšího útlaku proti pravici včetně Alternativy pro Německo (AfD). To znamená více dohledu a ještě více policejních razií. Ani ta notoricky neblaze proslulá levicová teroristická skupina RAF působící v 70. a 80. letech, která spáchala četné vraždy vysoce profilovaných osob, si nikdy nevysloužila takovou policejní reakci jako zatýkání Reichsbürge, jenže když AfD rychle roste popularita, tak je pro veřejnost třeba velké představení.

Média rovněž uvítala odvedení pozornosti od brutální běžné vraždy 14leté německé dívky eritrejským migrantem v Illekirchbergu, která v té době začala na národní úrovni vyvolávat otázky o masové imigraci a vedla město Ulm k suspendování příjmu všech uprchlíků.

Ta samá média, která převážně ignorovala, že z 226 vyšetřování vedených Spolkovou veřejnou prokuraturou do 30. června letošního roku jich 131 bylo proti radikálním islamistům, 68 proti zahraničním extremistům a jen devět proti pravicovým extremistům.

Nic však nemůže zpochybňovat vládní povídačku, že „největší hrozbou“ je pravice a kdyby při každém teroristickém vyšetřování vyváděli i islamisty z domova před kamerami, tak by média, co každý večer hučí do hlavy, těžko tuhle povídačku udržovala při životě.

Ta samá média také dlouhodobě přezírají skutečnost, že pravicová AfD je častým terčem útoků, vypalování aut, mediální a kybernetické šikany a čelí v německé liberální demokracii oslavovaným hrozbám úplného zákazu politické strany. Ve skutečnosti jde podle vládních dat v Německu o nejvíce útokům vystavenou stranu.

Ve skutečnosti je tento případ Reichsbürgerů bez ohledu na to, jak se ty domněnky o nich mohou ukázat být třebas i platné, jen potřebný pro levicovou vládu, aby mohla formovat veřejné mínění o AfD, která je z politického hlediska hlavním cílem tohoto vyšetřování, ač s tím případem má sotva co společného. Konec konců ještě není dost „pravicových extremistů“ připravených používat násilí, aby to ospravedlnilo vládní tvrzení o tom, že pravice je hrozbou. Proto byla také média o těchto raziích informována dost dopředu, aby nahrávky z toho mohla ve správný čas pustit do večerních zpráv.

V moderní době jsou puče velice těžké

Jako poznámku na okraj uvádím, že revoluce a puče, které bylo vždy těžké vyvolat, jdou zvláště obtížné v moderní době a bezpochyby je tomu tak i v Německu, kde se má většina lidí – i přes inflaci a upadající ekonomiku – relativně dobře a žijí v hrozném strachu před tím, co média označí za extrémní pravici nebo i jen pravici. Většina revolucí, k nimž v moderní době došlo, potřebovala financování od neziskovek, podporu od CIA, internetových společností a neustálé mediální vytrubování, jako barevné revoluce probíhající v posledních dvou dekádách ve Východní Evropě a na Středním východě.

I za „starých časů“ byly puče zřídka úspěšné a i v případech jako komunistický převrat na Kubě vedený Castrem a Chem, zvítězili až po hrozných neúspěších. Když loď s Castrem a s Chem dorazila s 81 ozbrojenými revolucionáři na Kubu, tak už na ně Batistova armáda čekala. Přežilo jen 19 mužů včetně Castra a Cheho, kteří utekli do horského pásma Sierra Maestra, odkud vedli kampaň gerilového válčení, kterou se jim nakonec celou vládu svrhnout podařilo.

I pro ty, kterým se politika Cheho a Castra hnusí, správně vstoupilo to, co předvedli z vojenského a propagandistického hlediska, do análů historie. Většina lidí by poté, co bylo 85 procent jejich kamarádů v prvních minutách „revoluce“ zabito, hodila ručník do ringu.

Skutečnost, že Batista o tom, že Catro připlouvá, věděl, ukazuje, že v té skupině už byli informátoři nebo Západní zpravodajství či Batistovi vlastní agenti použili jiných prostředků, aby se kompletně dověděli, co tahle skupina plánuje. A takovéto zpravodajské úniky probíhaly ještě před érou špehování chytrých telefonů a internetu.

Německé domácí zpravodajství je naproti tomu uvnitř zašifrovaných chatů, slídí lidem v počítačích a otevřeně sleduje jak členy jedné politické strany, tak i širokou škálu různých politických skupin. Pro ty, co „plánují“ puč, ať už jsou na levici, pravici či vyznávají nějakou jinou politickou či náboženskou ideologii, nebyly obtíže nikdy tak neproniknutelné.

JOHN CODY

(10 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...