Jedna záludnost proxy války

Existuje představa, a to u více komentátorů, že by na západě Ukrajiny vznikly jednak u hranic Polska a Slovenska, jednak v jihozápadním cípu mezi Rumunskem a Černým mořem (kde je údajně konfigurace pobřeží silně nepříznivá vyloďovacím akcím) vzniklo území jakési svobodné Ukrajiny, podporované státy NATO, a vedoucí válku s okupanty na zbytku ukrajinského území. Jaká je záludnost této představy?

Proxy války

Proxy války, v nichž se střetávala vojska obou bloků, kdy každý podporoval jednu ze stran konfliktu, existovaly v podstatě po celou dobu studené války. V některých případech, jako válka v Koreji nebo ve Vietnamu byl blok demokratických států dokonce ještě navíc zastoupen svými vojsky, bojujícími po boku spojenců.

Vždy se však jednalo o konflikty vzdálené, které nikdy nebyly v přímém sousedství zemí NATO nebo SSSR. Nikdy tedy nemohlo dojít k tomu, že by se základní vojska obou bloků střetla mezi sebou a ještě s přesahem na území jednoho z nich, nebo dokonce obou. Tomu se oba bloky velice pečlivě vyhýbaly, proto také patrně nedošlo k nějaké proxy válce na Kubě.

V podstatě oba bloky testovaly sílu a odhodlání protivníka (případně účinky své rozkladné propagandy na jeho akceschopnost), nové zbraňové systémy a v některých případech snad i “vyráběli” vojáky, kteří prošli ohněm reálného konfliktu. Pokud ten konflikt neskončil fiaskem, jako Vietnam pro USA a Afghánistán pro SSSR, byli takoví ohněm prošlí vojáci vítáni jako ti, kdo by tvořili páteř vojska v případě přechodu studené války na horkou.

Ukrajina

Pokud si zopakujeme v úvodu předloženou představu – území, které na jedné straně přímo sousedí se státy NATO, na druhé straně s Ruskem (respektive tím, co Rusko za své území považuje a vojensky to stoprocentně ovládá), nastala by situace kvalitativně zcela jiná.

Pohyby vojsk během bojů by nutně musely ohrožovat tu Rusko, tu NATO, a to přímo.

Dokážu si představit, že by nutně dříve nebo později došlo k přímému střetu, ne přes nějaké partyzány, ale vojáků NATO a Ruska.

Dokážu si představit, že by k něčemu takovému mohlo dojít (a při déle trvajícím konfliktu zákonitě muselo dojít) i v případě oboustranných snah velení něčemu podobnému zabránit. Jednoduše by dříve nebo později nastala nějaká mimořádná situace, kdy by buď vojska Ruska přímo napadla vojska NATO či překročila “v zápalu boje a vojenské nutnosti” západní hranice Ukrajiny, nebo by se na území Ukrajiny dostala do stejné situace vojska NATO, poskytující podporu ukrajinskému odboji.

Oba případy by s vysokou pravděpodobností vyústily do střetu NATO versus Rusko, vedeného všemi prostředky, tedy i jadernými zbraněmi, případně dalšími zbraněmi hromadného ničení.

Zdůrazňuji, že pokud se situace na Ukrajině vyvine takto, pak nezní zásadní otázka “Zda”, ale “Kdy”.

Nevidím jako pozitivní i známky nízké bojové připravenosti a morálky ruských jednotek, a to proti, že jejich případné selhání bude o to více pokoušet Putina a spol. k nasazení těžší váhy, tj. zbraní hromadného ničení.

Řešení

Teoreticky by se mohlo stát, že než konflikt dospěje ke konci, předpokládaném v předchozím textu, Putin zemře, nebo bude nějakou chorobou zdravotně zneschopněn natolik, že mu otěže, kterými drží Rusko u huby, vypadnou z ruky. A nové vedení Ruska bude moci z konfliktu vycouvat stylem “my nic, to všechno on”.

Je ovšem otázka, zda na něco takového spoléhat. Moje odpověď na ni je, že byť by byly názory kremlologů a expertízy Džamil Stehlíkových na základě věštění z televizní obrazovky sebepříznivější, je odpovědí jednoznačné ne. Nehledě k tomu, že údajné změny vizáže Putina mohou být vyvolána kortikoidy nebo podobnou terapií, která je často nasazována pacientům s prognózou přežití v desetiletích.

Prostě, musíme reálně počítat s tím, že pokud se legitimní ukrajinská státní moc udrží na území při hranicích NATO a bude tam v permanentní válce s Ruskem, tak ten konflikt prostě jednou přeroste do absolutní války NATO x Rusko.
Jaká by byla řešení, odvracející tuto situaci?

• Řešení na způsob Korea. Tedy jakási hranice tvořená frontou, bojovými liniemi a systémem překážek mezi oběma stranami a oficiálně dlouhodobé příměří, které by umožnilo putinovskému vedení neztratit tvář, jako byl podobným způsobem po této stránce uspokojen Kim Ir Sen.
• Variantou výše uvedeného by bylo dlouhodobé rozdělení Ukrajiny na demokratickou a totalitní část, jak je tomu právě v Koreji
• Řešení na způsob “železná opona” s tím, že by byla západní část Ukrajiny prohlášena za demokratickou a člena EU a na její východní hranici (velice se obávám, že na západ od Kyjeva) by vyrostla podobná konstrukce jakou známe z našich hranic s Rakouskem a Západním Německem s tím, že by byla uzavřena jakási mírová smlouva.
• Variantou předchozího řešení je obnovení statusu západních částí Ukrajiny jako součástí Polska a Československa (s nějakou společnou správou nás a Slováků) s tím, že Putinovi by k “zachování tváře” musel stačit posun na předválečné hranice SSSR. Území na jih od Rumunska by asi skončilo jako nějaká autonomie v rámci tohoto státu.
• Jistěže je pořád ve hře finlandizace Ukrajiny, patrně zbavené východních částí s maximální převahou ruského obyvatelstva (a museli bychom se připravit na to, že z těchto oblastí k nám uteče spousta nejen Ukrajinců, ale i ruskojazyčných obyvatel, ať už poruštěných, ale své ukrajinské kořeny ctících Ukrajinců, případně dtto příslušníci dalších národů, ale i autentických Rusů, nepřátel putinovského režimu.

Obávám se, že pokusy nějak osvobozovat Ukrajinu by nutně dříve nebo později vedly ke konfliktu, přerůstajícího do konfliktu jaderného. Dokonce i kdybychom byli plně připraveni “zařadit zpátečku” při prvních známkách, že překračujeme meze, po nichž Rusko sáhne po jaderných zbraních, nemuseli bychom tento manévr provést dostatečně rychle a pro Rusko věrohodně.
V případě území, kterých se Rusko napevno zmocní, bude platit, obávám se, ono pohádkové “co peklo schvátí, to už nenavrátí”. Minimálně do nějakého zhroucení stávajícího režimu. Bude ale třeba počítat s tím, že pokud bude ruská okupace východu Ukrajiny dlouhá, budou i po pádu tohoto režimu tato území silně rusifikovaná, a že např. plebiscit na nich by vyzněl pro setrvání v Rusku.

Jistěže nevolám proti tomu, abychom Ukrajinu nějak podrazili a umožnili Putinovi hladké vítězství (jako jsme byli podraženi v letech 1938 a 1948). A to nejen z důvodů morálních, ale i proto, že v takovém případě by Západ (včetně, bohužel, i nás) ztratil ty poslední zbytky věrohodnosti, které ještě po úprku z Afghánistánu má, a byl by následně brán jakýmikoli místními usurpátory jako cosi, co mohou použít místo onuce či toaletního papíru. Nicméně je nutno si uvědomovat, že jsme v situaci lidí, co hasí požár krámu na benzínové pumpě a musejí svou činnost přizpůsobit tomu, že v jiných situacích zcela konformní postup může zde odpálit stojany a po nich i nádrže. Nicméně uhasit se to musí, jinak ty nádrže bouchnou taky, to je jasné.

Dva průšvihové momenty

Prvním z nich je půhon Putina před mezinárodní soud, který se silně zdiskreditoval v souvislosti se souzením válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. Včetně smrti Miloševiče během procesu, která mu v podstatě zabránila přednést obhajobu.
Především šlo o značné nadržování jedné straně konfliktu a totální ignorování zločinů, kterých se dopouštěly bosensko muslimské jednotky (často posílené mezinárodními islámskými teroristy), jednotky kosovskomuslimské (dtto) i jednotky chorvatské (vytahující z temných děr ty “nejlepší” ustašovské tradice). V bývalé Jugoslávii neměla čisté ruce ani jedna strana, ale vina byla tímto tribunálem přisouzena prakticky výlučně Srbům. Potud mohou být obavy Putina i oprávněné.

Putin se tímto půhonem dostal do situace krysy zahnané do kouta, a patrně raději použije jaderné zbraně, pokud by mu hrozila porážka a odvlečení před tento tribunál. Rusko je fyzicky schopno to udělat a s Putinem v čele to taky udělá.

Rusko by muselo být poraženo tak, jako maličké Srbsko nebo nacistické Německo. Obě varianty takové porážky nepadají v úvahu. Teoreticky by mohlo v Rusku dojít k nějakému protiputinovskému puči, nicméně ruští generálové a další vysocí činitelé mají na paměti osud svých srbských a jugoslávských protějšků a takovýto puč, i třeba po případném úspěšném atentátu na Putina, potlačí všemi prostředky, obávám se, že i s použitím jaderných zbraní proti pučistům.

Jsem toho názoru, že ono sebevědomé vytrubování mezinárodního tribunálu o přípravě podobného osudu pro Putina, jaký postihl Miloševiče, a o kriminalizaci ruských vojenských velitelů byla prostě strategická chyba, kterou zaplatí Ukrajina horami mrtvol. A že tyto akty povedou k daleko drsnějšímu zacházení s protiputinovskou opozicí v Rusku. Může zabránit i nějakému stavu ozbrojeného příměří.

Tohle prostě, řečeno s hrabětem Talleyrandem, bylo něco horšího než zločin, byla to chyba.

Druhým průšvihem, zatím potenciálním, je problematika neruského obyvatelstva na západě Ukrajiny. Žijí tam Rusíni, Poláci a další národnosti, které sice za éry SSSR na tom nebyly úplně dobře, ale za éry samostatné Ukrajiny se jejich postavení silně zhoršilo a byly vystaveny velice silné ukrajinizaci. Ukrajina bude muset vůči těmto národnostním menšinám otočit svůj přístup o sto osmdesát stupňů a poskytnout jim alespoň taková práva (jazyková a kulturní), jaká měly za první Československé republiky. Jinak se může stát, že na tom území budou bojovat jednak ukrajinští partyzáni, ale navíc i partyzáni z řad místního obyvatelstva, bojující proti nim.

Takže, válku na Ukrajině asi těžko půjde přeměnit v klasickou proxyválku, jakou spolu vedly oba bloky za studené války. Naopak, tento konflikt při delším udržování, může odpálit válku horkou, “vyhřívanou” výbuchy jaderných bomb.