Jedovaté surogáty |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

V Evropské unii mocenská centra mají dnes monopol na klíčová politická i finanční rozhodnutí, která velmi zužují mantinely národní politiky. Existenční substance politických stran se pomalu odpařila, politické strany, aby si vůbec dodaly nějaký smysl, musí hledat jinou náplň, která nemůže nahradit noblesní důvod jejich původního poslání. Druhořadé poslání potřebuje druhořadé lidi, což je patrné, když srovnáme lidi politických stran v devadesátých letech s dnešními partajními kádry. Doba se posunula od demokracie k postdemokracii, od prostoru svobody k poddanství, ty politické strany, které se v devadesátých letech v Česku jevily zárukou politické alternativy a byly úhelným kamenem demokracie se pomalu proměnily v nejservilnější elementy unijní fašizoidní struktury.

V osmačtyřicátém musela komunistická strana policejně obrodit národní frontu a politické strany, aby je dovedla k povolnosti, dnes mainstreamové partaje obsahově vyprázdnily konzumní svody a velkou měrou k tomu přispěly i trpasličí kvality dnešních kádrů politických stran ve srovnání s poválečnými lídry.

Co má společného Jurečka s lidovcem mons. Šrámkem nebo nedejbože Adamová s Horákovou? V ústavě je zakotvena fráze o tom, že všichni občané mají právo se svobodně asociovat v politických stranách a v demokratickém procesu soupeřit o moc ve státě. Česká ústava jaksi nepředpokládá, že moc ve státě znamená parlamentní debaty o typu záchodů ve školách apod., ale chápe moc v podobných termínech jako ji chápal už Pompeus. Pravděpodobně se zde skrývá největší podvod vládnoucího klanu na lidu země, fikce o moci, která není, kterou prodali do bruselských center a do natovských štábů. Ústava by se měla buď zrušit nebo přepsat v reálném smyslu: parlament rozhoduje o tom, co nějaký bruselský referent povolí, prezident se volí proto, aby dělal poskoka ve štábu NATO.

Politický boj se vždycky chápal jako zhmotnění sociálních konfliktů nebo zájmů sociálních skupin a tříd, tak se to tvarovalo i v devadesátých letech, sociální demokracie a komunisté artikulovaly zájmy pracujících, odéeska nastupujících podnikatelů a středního stavu atd., dnes se sociální konflikt přetavil v kulturní válku. Odéeska dobře spolupracuje s piráty, protože jsou na jedné kulturní lodi, se stranami, které jsou ještě schopny artikulovat sociální podstaty vede nelítostný kulturní boj. V západní Evropě se nastolila polarizace mezi elitními liberály a progresisty na jedné straně a tradicionalisty a konzervativci na druhé straně. V Česku jde o přenesenou polarizaci, mainstreamové režimní strany jsou přímým nebo nepřímým apendixem unijního mainstreamu.

Demokracie, jak jsme ji pozorovali v západním Německu a která se začala v devadesátých letech obnovovat v Česku, úspěšně zprostředkovávala v sociálních konfliktech, mírnila požadavky všech stran a potencovala ekonomický rozvoj. Demokracie byla schopna zabránit extrémním vývojovým směrům a právě tento aspekt parlamentní demokracie se vydával za její hlavní přednost oproti přímé demokracii. V současnosti extrémním způsobem degenerovaly samotné principy parlamentní demokracie, přímá demokracie nebo její prvky by mohly obnovit demokratickou cestu.

Zastupitelný politický konflikt nad banalitami, který nahradil přirozený konflikt o podstatných záležitostech v národní politice, i když je zcela zbytečný, nevede do nějaké letargie, jak by se předpokládalo, ale do traumatizujících společenských střetů a ke ztrátě posledních zbytků racionality rozhodování.

Podvodem bruselského centra a jejich apendixu v mainstreamových stranách a médiích se nahradila politická debata nad klíčovými problémy kulturní emoční debatou nad antropologickými záležitostmi, nastoupila vyšší fáze nečisté mocenské hry. Reálné rozdělení ve společnosti a v politice jde mezi postdemokracií s jejími oporami a těmi, jejichž vizí stále zůstává reálná demokracie, kteří odmítají všeobjímající globalismus a nadvládu velkých financí a diktátorské minority, která má tendence dominovat nad světem.