Bylo to především zmíněné album Bratříčku, zavírej vrátka,kterým se Karel Kryl nesmazatelně zapsal do paměti několika generací. Texty jeho písní se v porovnání s písněmi jiných autorů vyznačovaly mimořádně bohatým slovníkem, metaforickým jazykem, přesnou rytmickou skladbou a rovněž sevřenou, mnohdy poměrně složitou veršovou strukturou, jež je na písňové texty neobvyklá. Přesto Krylovy texty, jak písňové, tak básnické, nepůsobí nijak vyumělkovaně, ale naopak velmi přirozeně. A ačkoli je Kryl více ceněn jako literát než jako skladatel, podceňovat nelze ani v mnoha aspektech novátorskou a originální melodickou stránku jeho písní. Jak napsal hudební kritik Jiří Černý, „snad v tomto ohledu přece jen někomu otevřely uši varhany, na které během Krylova pohřbu preludoval melodie jeho písniček Petr Eben.“ Ostatně sám Kryl zdůrazňoval, že „melodie není v písni druhořadá, nýbrž prvořadá či rovnocenná textu“.

To, co však uchvacovalo na Krylovi nejvíce, nebyla ani tak formální textová vybroušenost ani chytlavé melodie, ale jakási těžko definovatelná bojovná přímost, angažovanost v tom nejlepším slova smyslu, nekompromisnost postojů, opravdovost a jasné pojmenování, které nesklouzávalo k banalizaci. Smutek i vztek. Ovšem zdravý, očistný vztek, vztek, který vede ke vzdoru, a smutek, který vede nikoli k truchlení, ale naopak vybízí k tomu se pozvednout, k odmítnutí rezignace.

Krylova kritika není ale jen tzv. „kritikou režimu“ či vlády. Tu kritizoval ostatně kdekdo. Obrací se k nitru člověka. Je kritikou toho, jak pro materiální prospěch opouštíme ideály a sami sebe zrazujeme. Toho, jak intelektuálové či umělci selhávají ve svých rolích, je kritikou autocenzury, kritikou ztráty odvahy, kritikou lhostejnosti. Kritikou, nikoli protestem. Kryl opakovaně říká, že nedělá protestsongy, že neprotestuje, nýbrž konstatuje. Že dělá „písně konstatovací“. Zdůvodňuje to tak, že povinností básníka je především „povinnost vidět“, a „otevřít oči totálně tam, kde je jiní zavírají“, přičemž „hlavním úkolem je pojmenovat, dát věcem jména“.

Dodejme, že toto je ostatně úkol nejen básníka, nýbrž i filozofa či obecně humanitních věd. K čemu by ostatně byl filozof, který by říkal jen to, co si beztak většina již myslí. (Snažil jsem se mít toto memento vždy na paměti i v mé vlastní práci.)

Všechny prvky Krylova myšlení, které jsme zmínili, se projevovaly nejen před rokem 1989, nýbrž i po něm. Kryl sám se v tomto ohledu nijak nezměnil. I po roce 1989 odmítl plavat s proudem – neb, jak citoval české přísloví, „jen mrtvé ryby plavou s proudem“ – a rezignovat na určité maximy, které si v sobě celý život nosil. Nemohl a snad ani neuměl jinak. Vnímal by to jako zradu sebe sama. – A „existuje… tragičtější zrada než zrada sama sebe?“ Nepřestal tedy dělat písně „konstatovací“, snažil se i ve změněných podmínkách otevírat lidem oči, kritizovat nepravosti bez ohledu na to, co ho to bude stát, a neopájet se iluzemi. Paradoxně tyto jeho vlastnosti, pro které ho lidé obdivovali před rokem 1989, staly se i příčinou jeho odmítnutí českou společností v letech devadesátých. Došlo však k určité proměně, byť Kryl sám to zřejmě subjektivně vnímal tak, že pouze dělá to, co dělal celý život. „Vzdor tomu [že jsem se nezměnil – pozn. aut.]jsem dnes prohlašován za bolševika, za šílence nebo za zrádce národa. Pokud vím, kritizuji pitomost už drahně let – a to bez ohledu na to, líbím-li se komu nebo ne. ‚Z krásné lži nám nová naděje nevyroste,‘ napsal hudební redaktor na obal mé první a na dlouhou dobu jediné zde vydané desky. Domnívám se, že to platí i dnes a nadále platit bude“ (K. Kryl, Země lhostejnost).

Zbourat vlastní pomník

Pojďme se na polistopadové období Krylova života podívat blíže. Bezprostředně po návratu z německého exilu v roce 1989, vítali lidé Karla Kryla se slzami v očích, a jak napsal Miloš Čermák, „legenda Karel Kryl se tyčila mezi nebem a zemí“. Karel Kryl však netoužil po tom být legendou či jakýmsi „neživoucím pomníkem“. „Pro žijícího autora je to nesmírně svazující a nepohodlné. Dostane se do situace mrtvoly a chce se po něm, aby říkal jen to, co nenarušuje pomník“ (Půlkacíř). Vnímal jako svou povinnost „rozbít pomník“ a dělat to, co dělal vždy: aktivně „reagovat na dobu a komentovat ji“. Rozbití pomníku se mu tím podařilo dokonale. Po roce 1989 se plně projevila Krylova neústupnost a odvaha jít proti proudu i za cenu, že s ním většina nebude souhlasit. Euforická nálada z Krylova návratu tak nepřetrvala dlouho a Karel Kryl se stal jedním z prvních a nejvýraznějších kritiků polistopadového vývoje. Jeho kritika byla v mnoha ohledech nadčasová, mnohé negativní tendence dokázal vytušit dříve než ostatní a zároveň byl schopen je umělecky vyjádřit. A – byť mu to bylo často vyčítáno – jeho kritika nebyla rozhodně samoúčelná. („Jsem kritikem v každé době, nikoli za každou cenu.“)

Teď o kosti se rveme

Jedním z hlavních bodů Krylovy kritiky byla Klausova ekonomická transformace a divoká privatizace. V raných devadesátých letech, kdy Václav Klaus byl miláčkem prakticky všech liberálních i konzervativních médií, předsedou Občanského fóra a platil za nezpochybnitelného (či spíše nezpochybňovaného) ekonomického experta, Kryl poukazoval na to, že v důsledku Klausova způsobu privatizace, k níž dochází, aniž by byl zajištěn adekvátní právní rámec takové transformace (což bylo shrnuto do hesla „ekonomové předběhli právníky“), dochází k tomu, že „jsme na cestě nikoli k demokracii západního typu, ale ke kapitalismu devatenáctého století.“ (Země lhostejnost) V jiném jeho textu zase čteme: „Za první rok se promarnilo udělat z Československa právní stát – a nedbalo se na to, aby se finance udržely v zemi. (…) Peníze tedy po milionech utíkají do zahraničí.“

Onen výprodej československých podniků, kdy takřka všechny fungující podniky skoupil pod cenou zahraniční kapitál, je ostatně jednou z prapříčin současného žalostného stavu naší ekonomiky. Nyní z České republiky odtékají stovky miliard ve formě dividend, další stovky miliard odtékají ve formě vyvádění zisků mezi dceřinými a mateřskými firmami (odborné debaty se vedou jen o tom, kolik stovek miliard to každý rok je). Návratnost zahraničních investic je v ČR jedna z nejvyšších v Evropě a rovněž jednou z nejvyšších je i nepoměr mezi produktivitou práce a výší mezd. V rámci mezinárodní dělby práce má ČR periferní postavení, které poskytuje levnou pracovní sílu, subdodávky s nízkou přidanou hodnotu a vysoký zisk pro zahraniční vlastníky. Svou kritikou Kryl v mnoha ohledech toto polokoloniální postavení země, s jehož následky se potýkáme podnes (a budeme potýkat i v budoucnu), předznamenával, byť jej samozřejmě nijak analyticky nerozebíral. Umělecky vyjádřil svůj pocit z výprodeje národní bohatství v písni Babylon, která vyšla na desce Monology. V rozhovoru s Milošem Černým v knize Půlkacíř, se však vyjádřil méně poeticky: „Vadí mi, že se z Prahy stává Babylon. A že se ta štětka prodává pod cenou. Když je člověk zamilovanej, tak ho mrzí, že se jeho holka prodává za bůraa míň. A je jedno, jestli je to v markách nebo v dolarech.“

Nad mozkem poslušnost a nad rozumem víra

Další rovinou Krylovy kritiky, jež se dnes rovněž jeví jako aktuální, byla kritika médií. Ta obviňoval z příliš servilního postoje vůči oficiální hradní politice a z podbízení se Západu. Jeho postoje způsobily nakonec i rozchod s Rádiem Svobodná Evropa, v němž během svého exilu mnoho let pracoval: „Stejné hlasy jako tehdy z monitoringu Radia Svobodná Evropa jsou nadále servilní vůči linii, moderují obdobné bláboly stejně sametovými hlasy.“ Jeho žena, Marlen Krylová, komentovala narůstající napětí mezi ním a vedením Svobodné Evropy takto:

„Na poradě se probíralo, jak se má o některých věcech referovat. Karel jako jediný vstal a řekl, že si nenechá předpisovat. (…) Jeho názory se začaly lišit od názorů, které byly v rádiu určovány. Že byly určovány, říkám vědomě. Karel tvrdil, že za to, co prosazuje americké vedení, nemůže převzít odpovědnost a že s tím nechce mít nic společného“ (M. Čermák, Nanebevzetí Karla Kryla).

Sám Kryl, v již zmiňované knize Půlkacíř, popisoval důvody svého odchodu následovně: „Politika rozhlasu začala být dost jednostranně prohradní a slova na kritiku nezbývalo – takže jsem se posléze rozcházel s… řekněme vysílací linií svých nadřízených. Bylo to znát například na tom, že některé z mých komentářů se nevysílaly, případně se vysílaly mimo politický blok, pro který byly určeny.“

Své komentáře, jak uvádí Krylův životopisec Vojtěch Klimt, měl možnost prezentovat prakticky pouze v hudebním vysílání, kam občas „pašoval“ i komentáře svých kolegů, jimž vedení stanice odmítlo dát prostor v politických relacích. Po odchodu ze Svobodné Evropy, se Karel Kryl pokoušel najít jiné médium, které by mu poskytlo prostor pro jeho publicistiku, ze strany potenciálních partnerů však nebyl o takovouto spolupráci zájem. Rovněž se mu nepodařilo navázat spolupráci s žádným z periodik s celostátní působností (několik nabídek ze strany tendenčně orientovaných deníků naopak odmítl). Jediným periodikem, pokračuje dále Klimt, které v té době Krylovi umožnilo pravidelně uveřejňovat jeho publicistické texty, bylo regionální Znojemsko.

Kdo nejde s námi, jde proti nám!

Kritika ekonomické transformace, Václava Klause, kritika podbízení se Západu, neoliberalismu, který nehledí „na ty nejchudší z nejchudších a nejnuznější z nejnuznějších“, kritika jakéhosi tržního fundamentalismu, či dokonce kritika Václava Havla představovala v devadesátých letech pro většinu lidí něco zcela nepatřičného. A Karel Kryl si již tehdy povšiml, že se opět prosazuje pouze „jedna jediná pravda“, jeden jediný postoj, který je rovněž samozřejmě ten jediný morální. Kdo tuto jedinou pravdu odmítá, či byť jen problematizuje, je stavěn do role poloblázna či rovnou člověka morálně pokleslého. Jako by určitá hlubší struktura způsobu uvažovaní z dob minulého režimu zůstala pevnou součástí i doby po převratu – jen s obráceným znaménkem.

„Čtu si v novinách slova premiérova, že každý rozumný člověk myslí jako pan Klaus. Kdo nemyslí jako pan Klaus je pitomec. To už jsem někde slyšel. ‚Kdo nejde s námi – jde proti nám.…‘“. (Země lhostejnost)

Dnes si již v novinách o Václavu Klausovi nic takového zřejmě nepřečteme, spíše se dočteme pravděpodobně opak. Ale ačkoli se nálepky mění, jedna jediná svatá mediální pravda zůstává – byť i ta se také často mění. Oproti dnešku, kdy máme již celé instituce na odhalování a potlačování těch pravd, které mají tu smůlu, že nejsou těmi právě vládnoucími, se v devadesátých letech projevovala tendence k uznání jen jedné jediné pravdy pouze v zárodečném stavu. O to cennější je, že si Kryl této tendence i v tomto zárodečném stavu povšiml, stejně jako tendence dehonestovat ty, kdo se s tou momentálně s vládnoucí pravdou míjejí či jen třeba vidí věci složitěji. Připomeňme si některé Krylovy výroky na toto téma:

„Už dobré dva roky sleduji v denním a týdenním tisku, kterak ze sametových pozůstatků vyhřezává znova karcinom dezinformace, zakázkového sepisování, organizovaného ‚nasazování psích hlav‘ – jednou tomu, podruhé onomu. A to – aniž by měl napadený možnost zaujmout vůči napadení stanovisko, aniž by k otištěné tezi kterýkoli respektovaný list zveřejnil antitezi. Napadenému nezbývá často nic jiného než se obrátit k soudu. (…) Je tedy zvolený ‚nepřítel pokroku‘ osočen, pošpiněn, nařčen z neřestí či společenskopolitické falše: odnětím slova a obhajoby je pak uvržen do mlčení už zmíněným bolševicko-fašistickým způsobem ‚kdo nejde s námi, jde proti nám‘. Mlčení – ať jakkoli inscenované – znamená pak souhlas, veřejné mínění uvedeno do přiměřené nenávistné nálady – a účelu bylo dosaženo. Jedním ze způsobů je – čelními představiteli vládnoucí garnitury zhusta používané entrée: ‚Každý rozumný člověk přece ví, že…‘ Následuje demagogie, odsuzující odpůrce zmíněné teze do role člověka nerozumného, méněcenného, přinejmenším zaostalého duševně i politicky. ‚Demokracie je diskuse,‘ pravil první prezident Republiky československé: potírání diskuze je potíráním demokracie.“ (Země lhostejnost)

Ač se lží ještě nežijem, jsme s pravdou rozvedeni

Poslední větou předchozího odstavce se dostáváme ke Krylovu chápání demokracie. Nejde pouze o masarykovské „demokracie je diskuse“ a o to, že pokud média místo toho, aby kriticky a objektivně informovala o různých přístupech, aktivisticky prosazují jednu jedinou pravdu. Kryl míří spíše k tomu, že demokracie není nějaký fixovaný stav institucí, ale předpokládá aktivitu a kontrolu. „Demokracie předpokládá angažovaného občana, který je občansky neposlušný. Tedy ne spokojené otroky, ale lidi, kteří se zajímají, co se kolem nich děje.“ (K. Kryl, Rozhovory) Podstatou demokracie je tak podle Kryla vlastně neustálý konflikt (a demokrat se vyznačuje tím, že tento konflikt přijímá a angažuje se v něm a vede tento boj, a to nikoli sice „za každou cenu“, ale „v každé době“). A právě tento konflikt či boj je pružinou vývoje, důležitou zpětnou vazbou, která je protilátkou proti degeneraci systému.

Osobně vidím v tomto kontextu jako nebezpečné současné snahy mediálně delegitimizovat prakticky veškerou významnější politickou opozici, tedy prakticky všechny strany, které nejsou strany vládní pětikoalice a zároveň mají nějakou významnější společenskou podporu, jako strany populistické, extrémistické apod. Různé politické proudy se samozřejmě mohou lišit svým hodnotovým ukotvením. Pro někoho je nejvýznamnější hodnotou solidarita, pro jiného rovnost, pro dalšího třeba tradice, pro jiného svoboda (pro jedny to navíc může být svoboda pojímána negativně jako svoboda od něčeho, pro jiné naopak svoboda pozitivní – svoboda k něčemu) atd. Tyto různé proudy pak mezi sebou svádí politický boj. Ten by však nikdy neměl být překódován a redukován na jakýsi morální souboj, který pak v extrémní ideologické podobě nabývá černobílé podoby souboje dobra se zlem. Je-li střet politických názorů převeden na souboj těch „morálních a slušných“ s těmi „nemorálními a neslušnými“, těch „dobrých“ s těmi „zlými“, těch „rozumných“ s těmi „nerozumnými“ apod., vede takováto černobílá dichotomie nutně nakonec k postoji, že s těmi „neslušnými“, „zlými“ a „nerozumnými“ „se přece nemluví“. A pak samozřejmě nastává konec diskuse, a tím i konec demokracie. Je-li politický odpůrce překódován na jakési „metafyzické zlo“, vzniká logicky nebezpečná tendence, v níž již nejde pouze o to na základě racionálních argumentů politickou opozici porazit v demokratické soutěži, ale stává se zdánlivě ospravedlnitelným takovéto domnělé „zlo“ rovnou eliminovat z veřejného prostoru či jinak potlačit. [Tento text vznikl ještě před atentátem na Roberta Fica. Tento atentát bohužel ukazuje v plné nahotě, jak tenká je ve skutečnosti hranice mezi označováním politické opozice či člověka s jiným politickým názorem za morální zlo a snahou o jeho fyzickou likvidaci.]

Obecně tak dochází k tomu, že kdo nechce být označen jako extrémista či populista, musí být vlastně v hlavních politických bodech nakonec konformní s vládou a v hlavních bodech se s ní shodovat. Veřejný a mediální prostor se tak homogenizuje a jen ty politické postoje, které odpovídají vládnoucí ideologii jsou prezentovány jako ty legitimní a rozumné („Každý rozumný člověk přece ví, že…“). Ostatní jsou vytlačováni na okraj. To pak ale samozřejmě vyvolává protitlak, celkovou nedůvěru, a racionální debata se tak stává stále méně možnou.

Vraťme se v této souvislosti ke Karlu Krylovi. Ten již v devadesátých letech pozoruje, že namísto věcné diskuse se mnohdy objevuje spíše snaha umlčet a tendence k nasazování již zmíněných psích hlav. Pociťuje to ostatně dost výrazně i sám na sobě: „Mám nasazeno mnoho psích hlav. V tisku se o mně píše tendenčně – a pořadatel si říká: Co já bych toho bolševika zval. Zklamal mě chlapec. Souhlasím – proč by si měl zvát na koncert bolševika? Nebo klerofašistu?“ (Půlkacíř)

Nasazování psích hlav však mělo i jiné důsledky. Kryl se například velmi obtížně potýkal s vydáváním svých básnických sbírek a přisuzoval to do značné míry právě onomu nasazování psích hlav. Přestože mu byla udělena Českým literárním fondem Medaile Vítězslava Nezvala či Cena Jana Zahradníčka, o vydávání Krylových básnických sbírek nebyl zájem. (Sbírka Amoresky, která vyšla v Lyra Pragensis s vročením 1991, ve skutečnosti fyzicky vyšla až po Krylově smrti.) Své sbírky tedy nakonec vydává vlastním nákladem. Vycházejí tak Zbraně pro Erató (které vedle Slovíček patří dle mého názoru k vrcholům jeho básnické tvorby) a Sněhurku v hadřících.

Po mnoha neúspěšných jednáních končí také pokus vydat knížku Krylogie (Krylovy komentáře k jeho písním). Jak uvádí Miloš Čermák (Nanebevzetí Karla Kryla), knihu mělo původně vydat Nakladatelství Lidových novin, nakonec ale od smlouvy odstoupilo, prý z obavy z komerčního neúspěchu. Kniha vyšla teprve po Krylově smrti – a stala se bestsellerem.

Teprve po Krylově smrti došlo také k soubornému vydání Krylova básnického díla v nakladatelství Torst, následně zde vyšly kromě Básní (1997) i Texty písní (1998), jako třetí svazek pak Krylogie s Půlkacířem(2000) a po delší časové proluce rovněž Rozhovory (2006).

Revoluce v lidské duši

Jak bylo řečeno, v Krylově chápání demokracie hraje klíčovou roli aktivita. Demokracie je pro něj neustálým a neuzavřeným procesem s otevřeným koncem, konfliktem, bojem, nutností „prát se“ až do konce a nevyklízet pozice, když to není zcela nezbytné. V úvodu tohoto textu jsme řekli, že Krylovy texty vybízely především k aktivitě. Zatímco v dobách minulého režimu bylo vzhledem k hrozícím perzekucím ono stáhnutí se z aktivního ovlivňování věcí veřejných v jistém smyslu pochopitelné a omluvitelné – ne každý byl prostě ochoten se nechat zavřít, vyhodit z práce či odejít do exilu –, Kryl nemá žádné pochopení pro podobné stáhnutí se v dobách po Listopadu. Výmluvná je jeho reakce na jeden z dopisů, který dostal:

„V jednom z dopisů, jimiž jsem obklopen, sděluje mi člověk, cenný a zřejmě dobrý, že on i jeho přátelé se stáhli do ústraní politiky, že už mají své společenství vnitřních emigrantů. Rozčílil jsem se v odpovědi. (…) Co vede člověka, který se konečně domohl svých svobod, k tomu, aby je odložil, opovrhl jimi, spláchl do jímky. A to ne po letech marné námahy, vyčerpán mnohdy zbytečně vypadajícím snažením, unaven intrikami, pomluvami, výslechy a snad ještě hůře. Bez pokusu o čin vzdát se činu.“ (Země lhostejnost)

Ještě horší než „vzdát se činu“, ať již z jakýchkoli objektivních či subjektivních důvodů, je však pro Kryla lhostejnost. Ta není rezignací, tedy vzdáním se činu. Je spíše stavem, kdy člověk ani nedospěl k potřebě činu. Proto Kryl říká: „Lhostejnost je v mých očích ten nejděsnější hřích…, nejzrůdnější a nejodpornější neřest, jíž je člověk schopen.“ Pozoruhodně se v tom shoduje například s filosofem Milanem Machovcem, podle něhož „strašnější než ideál, který se může zvrátit, je lhostejnost.“

Přesto, že je Kryl stále horečnatě aktivní a stále nepřestává psát, tón jeho písní se v polistopadovém období proměňuje. Zatímco písně šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let se vyznačují jakýmsi v jádru optimistickým bojovným vzdorem, písně z let devadesátých jsou poznamenány hlubokou deziluzí, pocitem hluboké melancholie, kterou nelze snadno vykořenit. Jako by si Kryl stále více uvědomoval, že to, co v minulosti kritizoval, nezmizí s pouhou změnou režimu, ale představuje něco mnohem stálejšího a pevnějšího, něco, co má mnohem hlubší kořen, a přetrvává a bude přetrvávat – byť třeba pod jiným znaménkem či značkou – i nadále. Kryl to naznačuje v následujícím výroku: „Je snadné udělat revoluci, je nesnadné dělat permanentní revoluci, a co je nejtěžší, je udělat revoluci v lidské duši.“ (K. Kryl, Rozhovory)

Zdá se, že právě k takovéto „revoluci v lidské duši“, k určitému apelu na vnitřní obrodu člověka vlastně Krylova angažovaná tvorba celou dobu míří. Projevuje se zde ostatně výrazně i křesťanský vliv, jež na Kryla silně působil, a ono Ježíšovo „Proměňte se vnitřně!“ (do češtiny obvykle překládáno nepřesně jako „Čiňte pokání!“), jež tvoří ostatně jeden ze základních imperativů křesťanství.

Je-li ale základem Krylova étosu skutečně toto, tedy jakýsi apel na vnitřní proměnu, a snaha, aby z lidí, vrátíme-li se k politické rovině, byli – v podmínkách, které potenciálně umožňují svobodný a demokratický rozvoj – morálně pevní, racionálně uvažující a angažovaní občané, není divu, že prožíval po revoluci deziluzi a zklamání.

A zatímco před převratem mohl doufat, že stažení se z aktivního občanského života a rezignace na společenskou aktivitu bylo dáno vnějšími společenskými podmínkami, a že po převratu se lidé začnou angažovat, zajímat se o věci, kontrolovat vládnoucí, vezmou správu věcí svých opět do svých rukou, že nastane demokracie v původním významu toho slova, vláda lidu apod., tak to, co naopak po převratu viděl, bylo, že lidé si opět nechají vládnout, místo, aby si vládli: „Zaujímáme postoje, místo abychom stáli,“ (Demokracie) a že přetrvává ono „do cizích věcí nevměšujeme se a ještě méně vlastně do těch vlastních“ (Září).

Místo demokracie, tak podle něj nastala „demokratura“, pojem, který pravděpodobně převzal od Vilhelma Moberga a který označuje systém, který sice zachovává vnější znaky demokracie, ale ve skutečnosti vládnou elity bez ohledu na zájmy občanů, přičemž veřejné mínění je manipulováno médii tak, aby lidé věřili, že žijí v demokracii. Sám pojem je neologismus, který vznikl spojením slov demokracie a diktatura. Samu revoluci lidem ale podle Kryla nikdo neukradl. Podle Kryla „oni si ji nechali ukrást.“ A právě toto dává nakonec vskutku hluboce pochmurný ráz jeho písním z devadesátých let.

Nicméně, ač je Kryl ke konci života velmi skeptický, až zahořklý, a nechybí ani pocity beznaděje („Co zbývá moji páni? Pokorně přečíst si, tiše a bez reptání rozsudek mlčení“), jsou tyto pocity vždy spíše dočasné a určitou míru naděje si přese všechno uchovává: „Z takové té deprese, co jsem tehdy měl, vzrostlo přesvědčení, že se musím prát dál.“ Ona naděje je koneckonců to jediné, co mu zbývá: „Věřím ve vítězství mozku, normálního. Kdybych tomu nevěřil, co lidé v té hlavě mají, pak nemá cenu žít, zapíchnu to rovnou a hodím si mašli“.

Určitou oklikou se tak vlastně vracíme na začátek tohoto textu. Jak bylo řečeno v úvodu, Kryl ve svých písních neútočil primárně na režim, ale obrací se především k nitru člověka. Jeho písně tak obsahují jakýsi hlubší existenciální prvek, který není striktně vázán na tu či onu dobu, na to či ono zřízení. To ostatně způsobuje, že i jeho staré texty, psané ve zcela jiném společenském kontextu, oslovují mnohdy i ty posluchače, kteří jsou narozeni po roce 1989.

Opustím-li, zahynu

Během posledních let svého života ztrácel Karel Kryl popularitu a podporu, zejména lidí, kteří se ideologicky hlásali k vládnoucí vrstvě – a naopak přitahoval lidi z krajních částí politického spektra: „Opouštějí mě kamarádi z klausovské nebo hradní strany – a naopak se ke mně hlásí levičáci i hodně pravicoví lidé. Nejde to dohromady? Interview se mnou vyšlo v Rudém právu i v Necenzurovaných novinách. A nevadí mi to.“ (Půlkacíř)

Ačkoli z různých vyjádření víme, že mu zmíněná ztráta popularity jistě nebyla lhostejná, přeci jen si udržoval moudrý nadhled. Na poznámku redaktora, který s ním dělal rozhovor, že se „písničky Karla Kryla v rozhlase nehrají“, odpovídá s klidem: „Možná na písně, které píšu dneska, přijde až budoucí generace. Nerad bych, ale podle toho, jak se situace vyvíjí, tomu tak asi bude.“ (K. Kryl, Rozhovory)

Už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá

Po Krylově smrti si jej budou přivlastňovat různé názorové skupiny a ideové proudy. V devadesátých letech na svých mítincích hrála Krylovu Demokracii sociální demokracie. Jeho písně také budou znít na protestech anarchistické a marxistické levice proti ekonomické globalizaci (Global Street Party). Verše z Podivné rulety: „V studené parádě kožených křesel, sešli se k poradě výrobci hesel,“ rovněž podivuhodně přesně zapadaly do atmosféry tehdejších protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze a jeho píseň Ve jménu humanity či sloky písně Král a klaun zase jasně vyjadřovaly pocity protestujících proti „humanitárnímu“ bombardování Srbska v roce 1999. Jak uvádí Miloš Čermák, za svého oblíbeného autora jej ale také označovali komunisté jako Miroslav Grebeníček či Miloslav Ransdorf.

Ke Krylovi se však po jeho smrti také hlásila extremistická pravice, jako například Miroslav Sládek či později zpěvák dnes již zaniklé fašistické skupiny Orlík, Daniel Landa.

V Krylovi však viděli svého mluvčího rovněž liberálové – Milion chvilek pro demokracii či sdružení Dekomunizace (jež stálo například za kontroverzním videem Přemluv bábu), a řada dalších liberálních skupin a organizací.

Jeho příznivci tak pokrývají prakticky celé politické spektrum zleva doprava, přičemž každý si do Kryla projektuje něco trochu jiného a čte jeho dílo odlišně. Ačkoli je obtížné Kryla zařadit, můžeme snad přeci jen říci, čím nebyl. Rozhodně by bylo absurdní řadit jej někam ke krajní pravici a neméně absurdní by bylo radit jej k radikální levici – k anarchistickým či marxistickým proudům. Stejně tak je zřejmé, že neinklinoval k neoliberálnímu modelu. V neoliberalismu a nespoutaném volném trhu naopak viděl návrat do 19. století.

Kam ale Kryla zařadit? V politické rovině je zřejmé, že byl bytostný demokrat. V ekonomické rovině měl blízko k levici a k sociálnědemokratickému přístupu. V listopadu 1991 například říká, že „tady chybí strana, která by byla sociálně demokratická. Nikoli bolševická. Která by dbala na to, aby se taky koukalo na ty nejchudší z nejchudších a nejnuznější z nejnuznějších.“ Podle svých přátel prý měl politicky blízko například k tehdejší rakouské sociální demokracii. Určitou podporu ostatně vyjádřil i sociální demokracii české, byť rozhodně ne bezpodmínečnou. (V jednom ze svých posledních rozhovorů z ledna 1994 říká: „Se sociální demokracií jsem nikdy nemašíroval.“ Známý je ostatně i jeho bonmot, že „sociální demokracie je předkožkou dělnické třídy. Když jde do tuhého, stáhne se“.) Hodnotově pak byl jakožto hluboce věřící křesťan spíše konzervativní člověk. Jeho víra však rozhodně nebyla nijak bigotní.

Těžko však Kryla vměstnávat do Prokrustova lože nějaké ideologické škatulky. A k čemu by to vlastně bylo? Vše skutečně živé obsahuje v sobě jakousi vnitřní negativitu, která všechna fixní a pevná určení přesahuje a vymyká se jim. Kryl byl zkrátka nezařaditelný. – Byl nezařaditelný, protože byl prostě Krylem.