Zahraniční politika je složitá záležitost a sféry vlivu nejsou v historii ničím neobvyklým. Monroeova doktrína byla formulována před dvěma sty lety. Od té doby je jedním ze základních pilířů americké zahraniční politiky.
Monroeovu doktrínu definoval americký prezident James Monroe ve svém projevu na půdě Kongresu v roce 1823. Monroeova doktrína říká, že západní polokoule, tedy Severní a Jižní Amerika, je sférou vlivu Spojených států a že snahy evropských mocností kontrolovat nebo ovlivňovat státy v regionu budou vnímány jako ohrožení amerických bezpečnostních zájmů.
V době, kdy prezident Monroe svoji doktrínu formuloval, byly všechny státy Jižní Ameriky již nezávislé a hlavním důvodem pro její formulaci byla snaha oddělit Nový svět od Evropy po konci koloniální doby. Proto již v úvodním odstavci říká, že oba americké kontinenty „nemohou být cílem budoucí kolonizace evropskými mocnostmi”.
Západní polokoule je americká
Celý text doktríny je poměrně dlouhý a je psán diplomatickým jazykem. Přes diplomatický jazyk vyjadřuje klíčový odstavec jasný záměr, když stanoví, že Spojené státy „nemohou vnímat žádnou intervenci jakékoli evropské mocnosti s cílem utlačovat nezávislé státy nebo kontrolovat v nějaké podobě jejich osud jinak, než jako projev nepřátelského postoje vůči USA”.
Na počátku 19. století nedisponovaly Spojené státy takovou vojenskou silou, aby mohly Monroeovu doktrínu striktně uplatňovat. Proto mohla v roce 1833 ziskat Velká Británie kontrolu na Falklandskými ostrovy. Ale již o pár let později varovaly USA Velkou Británii, aby se nepokoušela uplatňovat svůj vliv na ostrově Havaj, který se později stal státem Unie.
V roce 1845 oznámil americký prezident J. Polk, že principy Monroeovy doktríny musí být striktně vymáhány a potvrdil její interpretaci jako odmítnutí vměšování Evropy do záležitostí západní polokoule.
USA proti Španělsku
V souladu s principy doktríny se USA zapojily do kubánské války za nezávislost proti španělským kolonizátorům. Americko-španělská válka skončila v roce 1898 vyhlášením kubánské nezávislosti a předáním původně španělských kolonií Filipín, Portorika a ostrova Guam pod americkou nadvládu výměnou za 20 milionů dolarů.
Venezuelská krize na počátku minulého století evropským mocnostem jednoznačně potvrdila, že USA to s uplatňováním Monroeovy doktríny myslí vážně. Krize vypukla poté, co tehdejší venezuelský prezident odmítl zaplatit evropským mocnostem dluhy a náhrady škod, které utrpěli její občané v občanské válce ve Venezuele. Evropské mocnosti, jmenovitě Velká Británie, Itálie a Německo, následně vyhlásily námořní blokádu venezuelských přístavů.
Spojené státy vedené prezidentem Rooseveltem se zpočátku stavěly ke krizi neutrálně, aby si posléze svým zákulisním tlakem zejména na Německo vynutily ukončení blokády a smírné řešení, podle kterého se Venezuela zavázala, že část svých příjmů ze cla použije na úhradu dluhu.
Rooseveltův dodatek
Události ve Venezuele vedly k takzvanému Rooseveltovu dodatku Monroeovy doktríny, podle kterého mají Spojené státy právo intervenovat v Latinské Americe v případech vážného narušení pořádku a pokud země neplní své závazky.
Monroeova doktrína se v průběhu let dále vyvíjela, ale zůstávala klíčovým prvkem americké zahraniční politiky. V padesátých letech se na ni odvolal americký ministr zahraničí R. Dulles, když na panamerické konferenci odsoudil sovětskou intervenci v Guatemale. V šedesátých letech citoval doktrínu prezident Kennedy jako důvod pro konfrontaci se Sovětským svazem, který hodlal umístit balistické střely na Kubě.
Za vlády B. Obamy oznámila americká vláda, že éra Monroeovy doktríny je v podstatě u konce, ale prezident Trump se k jejímu odkazu přihlásil v projevu na půdě OSN, když řekl že, „je formální politikou této země od doby prezidenta Monroea, že odmítáme zasahování cizích národů na území této polokoule”.
(2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář