Již osmdesátý pátý 15. březen

Co je dnes shodné s rokem 1939, je chování velkých světových hráčů, kteří – tehdy, stejně jako nyní – k velkému zklamání některých našich, poněkud naivních spoluobčanů – usilují jen a jedině o své vlastní zájmy. Slovy samozřejmě říkají něco úplně jiného. My u nás často mluvíme o údajné zradě Anglie a Francie, ale tyto země v září 1938 nezradily. Jim šlo o něco jiného než nám. Myslely, nebo si to tak namlouvaly, že zajišťují v Evropě mír.

Jeden z nejtragičtějších okamžiků našich novodobých dějin, den 15. března 1939, jsem sice neprožil, ale narodil jsem se poměrně brzy poté. Narodil jsem se v době, kdy naše země prožívala důsledky toho, co tento den přinesl a čeho byl produktem a vyvrcholením. Bezprostředním důsledkem tohoto dne byla okupace naší země, vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a první rozdělení Československa. Dobře víme, že Slovensko vyhlásilo už o den dříve samostatnost. Nečekalo na cestu prezidenta Háchy do Berlína.

Nebudu předstírat, že si z té doby něco důležitého pamatuji. Jako malé dítě jsem přesto vnímal hrůzu rodičů, když jednou – v době heydrichiády – někdo v noci zuřivě zvonil na dveře našeho bytu v 5. patře vinohradského činžáku. Zůstalo mi v očích i tehdejší povinné – pro dítě podivné – zatemnění oken (aby ani jedno světlo v Praze nesvítilo). Vybavuji si sirény oznamující nálety a nervózní „běh“ naší rodiny do velmi ponurného sklepa našeho domu. Vzpomínám si i na stavění barikády v naší ulici v květnových dnech 1945 a na tanky Rudé armády jezdící naší ulicí 9. května. Není to tedy pro mne úplná prehistorie, kterou bych znal pouze z učebnic.

Je evidentní, že 15. březen 1939 nebyl nečekanou, předchozím vývojem nepřipravenou událostí. Cítím povinnost dodat, že stejně tak nebyly nečekanými momenty ani 24. únor 2022 nebo 7. říjen 2023. Vždy jde o to, co tomu předcházelo. Tato tři data byla vyvrcholením předcházejících, dobře viditelných trendů a tendencí. Kdo je neviděl, nebo nevidí ještě teď, prozrazuje něco důležitého o sobě samém.

Zůstanu-li u března 1939 (ale jsem přesvědčen, že to platí i o obou dalších zmíněných výročích), je nesporné, že události tohoto dne odrážely nikoli jednu konkrétní předcházející událost, ale dvě desetiletí trvající realitu, kterou byla nesamozřejmost existence českého státu jako samostatné entity v hranicích, které vznikly v roce 1918 (a zůstaly dodnes). Teď budu abstrahovat od našeho časově omezeného, ale také nesamozřejmého spolužití se Slovenskem.

Obrat nesamozřejmost existence našeho státu neslyšíme rádi. Opakuje se nám bohužel stále totéž. Jakékoli ohrožení našeho státu vysvětlujeme jako důsledek zlého chování nějakého našeho souseda. Vždy si namlouváme, že to udělali oni, že nás někdo zradil. Jsem poslední, kdo by hledal jakákoli ospravedlnění pro tehdejší šílené jednání Hitlera a jemu podléhajících miliónů Němců. Na to se s odstupem 85 let útočí snadno, ale celou historickou pravdu to nevyjadřuje.

Před několika dny jsem četl pozoruhodnou úvahu svého přítele Rogera Köppela (šéfredaktora švýcarského týdeníku Die Weltwoche), který – ve zcela jiné souvislosti – napsal, že „démonizace“ (on použil slovo Verteuflung) nepřítele či protivníka dává člověku pocit, jako by mu „narůstala andělská křídla“. Takovýchto novodobých andělů máme teď v Evropě, i u nás, více než dost. Proto si nechci ulehčovat argumentaci sváděním všeho na jednu osobu.

Přiznejme si, že vznik českého státu v podobě, v jaké vznikl, samozřejmostí nebyl a že měl v sobě – existencí dvoumiliónové německé menšiny – zabudováno ohnisko budoucího problému. Bylo zásluhou (nevím, nemám-li pro některé dát slovo zásluhou radši do uvozovek) Hitlera, že byl tento náš „problém“ (opět uvozovky) po skončení II. světové války vyřešen, respektive spíše odsunut do budoucna. Jako někdo, kdo s Helmutem Kohlem dojednával česko-německou deklaraci z ledna 1996, o tom něco vím.

Ubránit stát před vnější hrozbou vyžaduje buď dostatečnou sílu nebo silnou vůli, nejlépe obojí. To první nemáme, a neměli jsme ani v roce 1938 a 1939, ale ani v roce 1968. To druhé nemáme také. Beneš ale nebyl Zelenskyj. Nedopustil masové vraždění a rozbombardování země. Já mu to nikdy nevyčítal. Hrát si ze vzdálenosti tisíců kilometrů na hrdiny a na Churchilly je snadné. V již zmíněním článku píše Roger Köppel o „generálech u psacích stolů“ (německy je to lepší, „Schreibtischgeneräle“), kteří „rádi citují Churchilla“. Zcela kongeniálně Daniel Kaiser v Echu ve stejný týden psal o jednom našem „gaučovém Churchillovi“. Já si na takového gaučového generála nehraju.

Je třeba posunout se od tehdejšího k dnešnímu ohrožení České republiky. Tehdy byla ohrožována naše skoro „fyzická“ podstata. Tehdy nás chtěli vysídlit kamsi na východ. Podle svých studentů mohu soudit, že dnešní mladé generace už nevědí, že německý režim zamýšlel z našeho území vystěhovat Židy, cikány a Slovany.

Teď nás nikdo nevysídluje, teď nás naopak osídluje. Osídluje nás degradací slova národ, přijímáním ideologie multikulturalismu a s tím spojené normálnosti (pro některé dokonce potřebnosti) masové migrace. Osídluje nás postojem, který preferováním ukrajinské války před jednáním o míru vede k masové migraci Ukrajinců k nám, což je fenomén, který jsme v minulosti nikdy nezažili. Uvědomují si to naši válkychtiví? A všichni ti, kterým nevadí naše rozpouštění se jako kostka cukru v EUovském biočaji?

Naše státnost a suverenita dnes nejsou ohrožovány mašírujícími vojenskými jednotkami. Je evidentní, že o nic takového Rusku ve vztahu k nám nejde, i když nám někteří naši vládní politikové tvrdí opak.  Jsme ohrožováni přeměnou Evropské unie v evropský superstát, v němž mají být kdysi suverénní státy pouhými kraji, regiony, provinciemi. Jsme ohrožováni naší vlastní „sebedestrukcí Západu“ (s tímto názvem jsme v našem institutu vydali nedávno dvě knížky). Snaha vnutit nám konfrontaci na Východě je nebezpečnou snahou odvést pozornost veřejnosti někam jinam.

Nemluvme proto při dnešním výročí jen o Henleinovi, Heydrichovi, Frankovi nebo naopak o výsadkářích, kteří tehdy přiletěli z Anglie. Dnes to jsou a zejména budou jména jiná. A už dávno není jasné, zda je ještě někde ve světě nějaké místo, odkud mohou nějací budoucí výsadkáři přiletět. Před dvaceti lety jsem v okamžiku vstupu do Evropské unie šel o půlnoci na horu Blaník a vyjádřil tam naději, že nám ve chvíli nouze pomohou tam schovaní blaničtí rytíři.

Teď už na pohádky nevěřím. Musíme si pomoci sami. A přesně o tom je pro dnešní generace poselství výročí 15. března 1939, resp. by o tom být mělo.