Jsou přijímací zkoušky zločinem na českých dětech?

Zhruba 100 tisíc žáků z celé České republiky má přijímací zkoušky na střední školy za sebou. Snad je bez velké újmy na zdraví přežili jak samotní žáci, tak i jejich rodiče. Případně pak ti učitelé ze základních škol, kteří své svěřence na testy z matematiky a českého jazyka připravovali. Dle názorů některých novinářů nebo vzdělávacích odborníků si totiž prožili snad největší peklo, jaké na světě existuje.

Samozřejmě, že malinko přeháním. Nicméně když člověk vidí v médiích články s titulky jako „Přijímací zkoušky na střední školy jsou zločin na dětech“, „Přijímačky nanečisto žáky vyděsily. Úlohy byly pekelně těžké, tvrdí i učitelé“ nebo „Deváťáky systém nutí stresovat, taktizovat a čekat“, tak by si čtenář ne úplně znalý reality mohl o české deváťáky a jejich rodinné příslušníky vážné starosti dělat.

Jednotné přijímací testy, které u nás od roku 2017 musí povinně absolvovat každý žák, hlásící se na střední školu s maturitou, jsou terčem kritiky vzdělávacích odborníků (ať už těch skutečných nebo těch domnělých) prakticky každý rok. Někdy jsou dle jejich mínění příliš těžké, jindy zase příliš lehké. Obvyklou „zábavou“ těchto lidí je pak hledat v testech otázku, která má dle jejich mínění nejednoznačnou odpovědět. A pokud se žádná taková nepodaří nalézt (Cermat si po některých oprávněných kritikách v minulých letech dává na takové věci pozor), tak aspoň přijdou s kritikou typu, že žáci u testů z matematiky řeší úlohy, které v reálném životě nepotřebují.

Určitě nechci stres, kteří mnozí uchazeči při přijímacích zkouškách mají, zlehčovat. Sám jsem na tom byl v roce 1982, kdy jsem končil základní školu a hlásil se na gympl, podobně. Po přijímačkách a zejména poté, co domů přišlo formou doporučeného dopisu rozhodnutí o mém přijetí, mně spadl pověstný kámen ze srdce. Podobně na tom byli i moji ostatní spolužáci, kteří se hlásili na nějakou střední školu s maturitou. Míst na maturitních oborech tehdy totiž bylo mnohem méně, než je tomu dnes.

Nicméně soudný člověk by měl pochopit, že i když přijímací zkoušky určitý stres či nervozitu mnohým deváťákům způsobují, bez jejich konání by mnohé školy těžko mohly provést spravedlivý výběr uchazečů. Pokud se totiž na některá gymnázia hlasí třeba čtyřnásobný počet uchazečů, než kolik jich škola může přijmout, tak to bez přijímacích testů dost dobře udělat nejde. Pokud by se při přijímání braly v úvahu jen známky ze základní školy, tak by to nebylo příliš objektivní, protože dvojkař či trojkař z jedné školy toho může umět víc než jedničkář z jiné školy. Proto jsou pro vzájemné porovnání uchazečů potřebné i přijímací zkoušky. Přičemž testy z matematiky a češtiny nemohou být lehké natolik, aby je například polovina žáků, hlásících se na gymnázia, napsala na 100 %. Pak by totiž logicky k sestavení pořadí přijímaných žáků nijak nepomohly.

Proto nemohu s názory typu, že přijímací zkoušky jsou „zločinem na dětech“, souhlasit. Spíše je důležité, aby někteří rodiče nestresovali své trémou trpící dítě zbytečně moc a naopak ho uklidňovali poukazem na to, že u přijímacích zkoušek má pokusy dva (počítá se výsledek lepšího z nich) a přihlášky na střední školy dává celkem tři. Organizace Cermat by měla nicméně v budoucnu zapracovat na tom, aby žáci a jejich rodiče nemuseli po přijímacích zkouškách čekat více než měsíc na zprávu o tom, na kterou školu se dostali.