Kalvárie českého školství

JIŘÍ WEIGL

Většina české veřejnosti – rodiči počínaje a zaměstnavateli konče – se shoduje v názoru, že přes nekonečné „reformy“ se stav a především výsledky českého školství trvale zhoršují. My v Institutu Václava Klause se touto problematikou trvale zabýváme. Dlouhodobě se účastníme veřejné diskuse o školství, publikujeme na toto téma publicistické texty a organizujeme debaty a semináře.

Naposledy to bylo v dubnu 2024, kdy jsme na toto téma v našem institutu uspořádali odbornou diskusi pod názvem „Kam směřuje české vzdělávání a co s ním dělat,“ jíž se zúčastnili bývalí i současní koaliční i opoziční politici, učitelé a pedagogičtí odborníci i lidé z praxe. Soubor textů z této diskuse jsme pod stejným názvem vydali jako Newsletter plus, což je jedno z periodik našeho institutu. Tón této diskuse byl jednoznačně kritický a výhledy pesimistické.

Závěry této debaty nechci opakovat, ale pokusím se na jejím základě předložit mou reflexi problému.

Je zjevné, že tento vývoj našeho školství odráží zhoršující se celkovou situaci ve společnosti i působení negativních zahraničních vlivů. Sdílíme osud celého Západu s jeho pokračující sebedestrukcí, erozí tradičních hodnot a institucí, návrat starých ideologií v nových převlecích a důsledky toho všeho. Dnes je bohužel školství nejen obětí tohoto vývoje, ale samo k němu výrazně přispívá.

V posledních asi dvou dekádách se začal měnit tradiční obraz českých zemí jako vlasti dobře především technicky kvalifikovaných, pracovitých a schopných lidí, kteří dokáží za atraktivní ceny vyrábět i velmi technicky sofistikované produkty. Tuto komparativní výhodu získala naše země díky dlouhému vývoji vzdělávacího systému od tereziánských reforem a díky školské politice v éře monarchie i za První republiky. Bylo to i díky úsilí tisíců českých vlastenců, kteří cestu k emancipaci a prosperitě národa viděli především v rozvoji jeho vzdělanosti a kvalifikace. Vzniklo odborné školství, profesní výchova se svými vysokými standardy, nejen univerzitní, ale i technické vysoké školství, to vše na velmi dobré úrovni.

Výsledkem tohoto vývoje bylo, že se Češi stali národem zkušených řemeslníků, kvalifikovaných dělníků, úspěšných podnikatelů i národním společenstvím s početnou humanitní i technickou inteligencí. To vše se odrazilo v rozvoji českého podnikání a kapitálu. V důsledku tohoto vývoje byla vzdělanostní úroveň české společnosti zcela srovnatelná se standardy zemí západní Evropy a díky tomu také naše země byla průmyslově nejrozvinutější a nejbohatší částí habsburské monarchie.

Po první světové válce představovala nová republika jednu z vysoce rozvinutých zemí našeho kontinentu plně srovnatelnou se státy západní Evropy. Průmyslová tradice naší země se dále upevnila, stejně jako kulturní a vzdělanostní úroveň obyvatelstva.

Jistý zlom pro školství přinesl nástup komunismu, který vzdělávací systém silně zcentralizoval a podřídil své ideologii, což postihlo především humanitní vzdělávání, ale pokud jde o základní vzdělávání i profesní přípravu a výuku v oblasti řemesel a technických oborů, vytvořil širokou síť relativně kvalitních vzdělávacích institucí, v nichž se připravovali kvalifikovaní pracovníci ve velmi široké škále oborů. Princip jednotné školy zajišťoval univerzální standardy výuky na základních školách, porovnatelnost výsledků vzdělávání a mobilitu žáků a studentů v rámci školského systému.

Již v této době se však začaly objevovat některé negativní jevy, které systém devalvovaly a jež charakterizují i naši současnost. Nemám tím na mysli jenom ideologický diktát a politickou perzekuci nepohodlných, které se staly notorickou charakteristikou tehdejšího totalitního systému. Myslím tím věci obecnější.

Ačkoliv se komunistický režim oháněl proletariátem a zájmy dělnické třidy a rolnictva, ve společnosti vznikl postupně pocit, že řemesla a dělnické profese jsou cosi méně hodnotného, že manuální práce je jakýsi trest, že ideálem je pozice byrokrata či bílého límečku kdekoliv jinde než tam, kde bohatství a úspěch naší země doposud vznikaly. Druhým devastujícím fenoménem se stala nadměrná feminizace školství s veškerým negativním dopadem, který to mělo na výchovu mužské části populace a na kvalitu některých oblastí především technického vzdělávání.

Přesto však lze říci, že do éry naší obnovené demokracie po listopadu 1989 vstoupila naše země stále jako domov mimořádně kvalitní pracovní síly s dobrou kvalifikací ve většině oblastí a oborů a s příznivou cenou své práce, což sehrálo roli zásadní komparativní výhody české ekonomiky v éře transformace po pádu starého režimu a rozpadu tradičních východních trhů.

Převrat, který však toto období přineslo do oblasti vzdělávání, byl svými dlouhodobými dopady paradoxně daleko negativnější než zásahy totalitní moci v době komunismu. Nástup obnovené svobody totiž ve školství znamenal rozpad jednotného systému. Ten přešel z extrému rigidní centralizace do stavu chaotické decentralizace chabě řízené chronicky slabým ministerstvem školství, což přetrvává až do dnešních dnů.

Rozpadly se jednotné osnovy a tím pádem i porovnatelnost výsledků vzdělávání. Základní školy přešly do pravomoci obcí, které mají velmi rozdílné podmínky pro ovlivňování provozu škol a kvality výuky. Střední školství bylo trochu z bezradnosti převedeno na kraje, zatímco vysoké školství si ponechal stát.

Pragocentrický přístup ke školským reformám zdůrazňoval svobodu volby školy žákem podle zaměření jejích výukových programů a kvality učitelů. V praxi především na venkově je však možnost volby školy žákem velmi limitovaná v závislosti na dopravní dostupnosti. Pluralita forem a obsahu vzdělávání tudíž většině občanů nepřinesla zvýšení kvality a komfortu ve vzdělávání, ale právě naopak.

Pod vlivem různých, většinou ze Západu importovaných módních trendů se v našem školství postupně rozšířila představa, že školní docházka nemá být přípravou žáků na život ve společnosti a pozdější povolání, ale pokud možno příjemným a hravým trávením dne, které rozvíjí dětskou individualitu a žáky žádnými velkými nároky nezatěžuje. Ze školství se do značné míry vytratila náročnost, disciplína, meritokracie, důraz na práci a výkon, soutěživost v získávání dobrých výsledků, a s tím i znalosti. Na druhé straně neúnavná aktivita různých pedagogických výzkumáků a kvanta neziskových organizací fušujících do výuky došlo k zaplavení vzdělávacího procesu spoustou zbytečné a nestravitelné látky, která děti od skutečného přínosného poznání odrazuje.

Zásadní ránu zasadil kvalitě základního školství import pokrokářské ideologie inkluze, který zničil propracovaný, dobře fungující systém speciálního školství pro handicapované děti a začlenil je do běžné výuky, na níž většinou nemají potřebné schopnosti. Ani mnohamiliardové náklady na armádu asistentů, kteří mají ve třídách pomáhat těmto dětem se zvládáním učiva, nemohou pomoci. Handicapovaní se stávají úrovní, na níž musí snižovat výuka ostatních, nehledě na negativní dopady pro postavení znevýhodněných dětí v dětském kolektivu.

Exploze poptávky po víceletých gymnáziích v posledních letech odráží snahu rodičů vymanit své děti z neuspokojivé úrovně běžných základních škol a dopřát jim – podle jejich názoru – alespoň částečně lepší vzdělání. To však s sebou přináší ještě větší propad kvality těch, kteří na základních školách zbydou, jak studovat, tak často i učit.

Zánik řady tradičních firem z éry komunismu a éra privatizace těžce dolehly na učňovské školství, profesní vzdělávání a řemesla. Odliv zájmu o tyto obory a profese ze strany veřejnosti se oproti komunistickým dobám dále prohloubil, zatímco poptávka zaměstnavatelů roste.

Školská politika státu bere na potřeby ekonomiky ohled jen minimálně. A tak kvetou desítky humanitně orientovaných soukromých škol produkujících těžko uplatnitelné absolventy v pochybných specializacích, zatímco firmy – přes neustálé fráze o nastupující informační revoluci a budoucím zániku velké části průmyslových profesí – zoufale poptávají odborníky prakticky všech řemesel a technické kvalifikace.

Ve společnosti existuje silná poptávka po vzdělání, která však má v mnoha případech pouze podobu snahy získat doklad o absolvování studia, pokud možno tou nejsnazší cestou. Znalosti v této fázi nikoho nezajímají, právě naopak, jsou prý na překážku duchu doby. Průnikem těchto tendencí do oficiální školské politiky je tlak na permanentní snižování náročnosti vzdělávání, odklon od známkování, rušení domácích úkolů, diplomových prací, ústního zkoušení atd.

Ve veřejných debatách se neustále hovoří o zbytečném přetěžování žáků nepotřebnými znalostmi, jako kdyby ti nějaké takové znalosti opravdu vykazovali. Opak je pravdou, všeobecná vzdělanost a orientace mladých lidí ve světě přes záplavu informačních zdrojů klesá. Potvrzuje se, že bez primárních znalostí a hodnotového základu vštípených školní výchovou nejsou moderní informační zdroje mladým lidem k ničemu. Ti se bez nich stávají pouze bezbranným objektem mediální a informační manipulace.

Neschopnost státu koncepčně přistupovat k oblasti vzdělávání se projevuje všude – od periodicky se opakujícího nedostatku kapacit na jednotlivých úrovních vzdělávacích zařízení, po nadbytek soukromých škol všech typů poskytujících vzdělávání typu či v oborech, které nejsou potřeba.

Zúžení problémů našeho školství na otázku odměňování vyústilo do druhého extrému, že z platů učitelů na prvním a druhém stupni se stal z hlediska státního rozpočtu mandatorní výdaj, který není v souladu s odměňováním jiných profesí ve školství, ani neodpovídá možnostem státního rozpočtu a relacím s jinými oblastmi. Je absurdní, aby vysoce kvalitní odborníci z vysokých škol odcházeli na školy střední a základní, které mají ze zákona vyšší platovou úroveň.

Praxe potvrdila, že snižování kvality našeho vzdělávacího procesu není pouze otázka platů jedné skupiny pracovníků v oboru. Problém je komplexní a celospolečenský. Dotýká se ho jak všeobecný tlak na oslabování a rozpad rodiny a faktická neexistence prorodinné politiky státu, stejně jako trvalé a záměrné ničení hodnot, na nichž západní kapitalistická společnost vyrostla a rozkvetla. Velmi negativní úlohu hrají pokrokářské neziskové organizací, které se přisály na vzdělávací proces a státní instituce za něj zodpovědné, převzaly v mnoha oblastech jejich kompetence a prosazují kontaminaci výuky a vzdělávání nastupujících generací svou zmatenou ideologií.

Výsledky jsou zničující. Jsme svědky zániku řemesel a totální závislosti celých oborů na dovezené zahraniční pracovní síle, neustále expandujícího veřejného sektoru jako houba nasávajícího zbytečné absolventy zbytečných studijních oborů, klesající úrovně českých studentů v mezinárodním srovnání, každoročního chaosu u maturitních zkoušek a martyria přijímacích řízení na vysoké školy, chronického nesouladu poptávky a nabídky na všech úrovních vzdělávacího procesu od mateřských škol po vysoké, neuvěřitelného plýtvání zdroji, nefunkční mezinárodní spolupráce, chabých výsledků vědeckého výzkumu na vysokých školách. Alarmující je oslabování přímého kontaktu učitel žák a jeho nahrazování nefunkčními online procedurami na všech úrovních vzdělávacího procesu atd. atd.

Ministerstvo školství chce na tuto situaci reagovat příznačně – zásadním osekání látky, kterou by si měli žáci a studenti osvojit. Může být tedy jenom hůře. Google odborníky pro budoucnost vychovat nemůže.

Jiří Weigl, IVK

(13 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...