Práva dětí mají mít přednost

Ustanovení o páru u homosexuálního soužití nemá žádný právní ani faktický význam a lze očekávat, že v další sérií stále vznášených požadavků, bude vyslovena snaha o jeho zrušení. Pak oněm postavení dětí v takovém soužití, nebo dokonce v případném zákonném uznaném manželství, by bylo právně ještě obtížnější.

V Lidových novinách 19. července se Václav Budinský v článku pod názvem: „Stejná práva ano. Tedy až na tu adopci dětí“ zamýšlí nad některými problémy, které jsou spojeny s úvahami o „sňatcích“ homosexuálních párů. O stejných právech pro všechny asi nikdo zvlášť nepochybuje, ale s tou adopcí je to složitější. Pod tímto zjednodušeným a často vznášeným požadavkem zájemců o homosexuální manželství se totiž, podle mého názoru, skrývají tři odlišné právní i lidské vztahy.

Především jde o právo podílet se na výchově dítěte svého partnera. V tom právně není u homo i heterosexuálních párů žádný problém, když se o bezpochyby existující „otcovskou“ či „mateřskou“ rolí v rodině zde nechci zabývat. Manžel, registrovaný či sezdaný partner nemá žádné právo na dítě svého partnera, ale podílet se přiměřeným způsobem na jeho výchově je bezpochyby jeho lidskou povinností.

S adopcemi je to trochu složitější. Homosexuální partneři totiž nemají v naprosté většině zájmem o adopci dítěte, k němuž se již prakticky od narození nevztahují něčí rodičovská práva (tzv. děti z ústavu). Ale mají zájem o adopci dítěte, na jehož existenci se podílel jeho současný partner ve svém předchozím heterosexuálním vztahu. Pak ovšem, pokud taková adopce bude umožněna, vzniknou dospívajícímu dítěti, kromě ostatních problémů o kterých se zmiňuje Václav Budinský ( otázka „zda je normální rodina se dvěma matkami či otci, nebo rodina s otcem a matkou, jakou mají ostatní děti ve třídě“) ještě zájem o otázku který z vychovávajících „rodičů“ byl oním kdo se jen „podílel“ (ač adoptoval), když na rozdíl od heterosexuálních rodičů, mohl být „otcem“ nebo „matkou“ kterýkoliv z nich a dokonce nemusel existovat vůbec

Největší problém totiž vzniká pokud někteří členové LGBT komunity deklarují „právo na dítě“i tam, se na jeho existenci nikdo z komunity nebo i partnerů nemohl, z povahy věci, podílet. Pak ovšem vznikají konflikty i s mezinárodními ustanoveními zajištujících zcela přednostně práva dítěte. Nemyslím, že by problém byl vyhrocen tak, že buď „manželství pro všechny“ nebo respektování Deklarace práv dítěte. Ale právní problémy by zde bezpochyby nastat mohly. Deklarace práv dítěte v čl. 6 stanoví, že „dítě .má vyrůstat v péči svých rodičů.“ Deklarace práv dítěte (zák. č. 104/91Sb.) v článku 7 stanoví, že dítě má „právo znát své rodiče“. A tím ani nositelka plodu, nebo anonymní oplodňovatel být nemůže. O jejich existenci se dítě nikdy ve svém životě nemá žádnou možnost nic dozvědět. Toto právo je v obou dokumentech sice podmíněno slovy „pokud je to možné“, ale pochybuji, že zákonodárce měl na mysli stav, kdy by se rodily anonymní děti, jejichž jeden z „rodičů“ vůbec ve skutečnosti právně neexistoval. Samozřejmě se tak může dít i u heterosexuálních párů, ale jde o výjimku, nikoliv již předem zákonem předpokládaný systém.

Já samozřejmě vím, že podobná partnerství jsou umožněna v celé řadě zemí, kde asi řešili podobné problémy. To nás však nezbavuje povinnosti zamyslet se nad nimi znovu. Nejde samozřejmě o to jak a s kým mají lidé žít. Ať si žije každý po svém, ale jde o to, čemu náš zákon poskytne ochranu. A ta je v případě práv dětí prioritní.. Upozorňuji, že ustanovení o páru v našem právním řádu má význam jen pokud jde o pár muže a ženy. Ustanovení o páru u homosexuálního soužití nemá žádný právní ani faktický význam a lze očekávat, že v další sérií stále vznášených požadavků, bude vyslovena snaha o jeho zrušení. Pak oněm postavení dětí v takovém soužití, nebo dokonce v případném zákonném uznaném manželství, by bylo právně ještě obtížnější…