Možnost rozhodovat o své budoucnosti prostřednictvím volených zástupců, kteří se zodpovídají lidem, je podstatou demokracie. Lehkost, s jakou někteří navrhují tyto principy opustit, by měla varovat. Katastrofická zpráva několika expertů by neměla stačit. Přesto Římský klub navrhoval přesně tohle.
Římský klub byl založen v roce 1968 v Itálii. Jeho členy byli a jsou bývalí politici, členové OSN, diplomaté, vědci a podnikatelé z celého světa. Do povědomí světové veřejnosti se dostal v roce 1972, kdy publikoval svoji vizi budoucnosti s názvem „Limity růstu”. V ní tvrdí, že pokud nezačnou státy cíleně omezovat technologický rozvoj, hrozí světu v dohledné době apokalypsa. Řadu předpovědí je dnes možné lehce konfrontovat s realitou.
Římský klub je ztělesněním vnímání světa, které ve svých knihách nazývá americký ekonom Thomas Sowell vize pomazaných hlav. Tato vize vychází ze zásadní nedůvěry v tvořivou sílu nikým neorganizovaného systému svobodných lidí známého pod názvem trh. Po většinu času chtějí nositelé této vize řídit ostatní na základě expertních názorů.
Dlouhodobý proces přesunu rozhodovacích pravomocí od lidí k nikým nevoleným expertním komisím lze ilustrovat na představách Římského klubu.
Fáze první: vyvolejte strach a paniku
Generální tajemník OSN pronesl v roce 1969 na půdě OSN projev, ve kterém řekl:
„Nechci znít příliš dramaticky, ale z informací, které jsou mi jako generálnímu tajemníkovi OSN dostupné, mohu dovodit jedině to, že členové OSN mají možná deset let na to, aby omezili své dávné rozepře a ustanovili globální partnerství k zastavení závodů ve zbrojení, zlepšení podmínek pro lidstvo, zmírnění populační exploze a a nastavení požadovaného impulsu k rozvojovému úsilí. Pokud takové partnerství nebude zformováno v příští dekádě, problémy se dostanou za hranici našich schopností je zvládat.”
Fáze druhá: zadejte to expertům
Podle nositelů vize pomazaných hlav je vyloučené, aby lidé, kteří nejsou izolováni od problémů každodenního života politickými nebo jinými výsadami, a proto draze zaplatí za svá chybná rozhodnutí, rozhodovali sami za sebe. Je nutné povolat někoho dalšího, kdo je většinou díky svým výsadám izolován od důsledků svých doporučení, ale má na rozdíl od prostého občana rozhled a přesah do budoucnosti.
Podle publikace Římského klubu používají lidé k rozhodování pouze takzvané mentální modely. „Tyto mentální modely jsou, protože musí, v porovnání s realitou velmi jednoduché. Pro mnoho lidí je život složitý, neboť musí věnovat téměř veškeré své úsilí zaopatřením sebe a své rodiny den za dnem. Jiní lidé přemýšlejí o problémech, které jsou dále v budoucnosti.”
O budoucnosti pro své děti tedy nemohou rozhodovat rodiče, protože jsou příliš zaneprázdněni starostí o ně a nemohou mít přesah do budoucnosti. O jejich budoucnosti tak mají rozhodovat ti, kteří prosti starostí o ní mohou přemýšlet. Mentální modely nejsou dostatečné.
„Protože náš model je formální, tedy matematický, má dvě velké výhody oproti mentálním modelům. Každý předpoklad, který jsme učinili, je sepsán v exaktní podobě a je tedy možné jej zkoumat a kritizovat. Poté, co byly předpoklady revidovány, aby byly v souladu s našimi současnými vědomostmi, mohou být jejich důsledky pro budoucí chování systému světa bezchybně spočítány počítačem bez ohledu na jejich složitost. Myslíme si, že tyto výhody činí náš model unikátní.”
Fáze třetí: experti potvrdí apokalypsu
Použitý matematický model spočítal vývoj světa na desítky let dopředu a potvrdil, že se blíží katastrofa.
„Chování modelu jasně ukazuje na přestřelení a kolaps”, říká zpráva o příštím století. „Ke kolapsu dojde v důsledku vyčerpání neobnovitelných zdrojů. Úmrtnost náhle stoupne v důsledku znečištění a nedostatku jídla.
V krátkodobém horizontu se „zdá, že množství platiny, zlata, zinku a olova nejsou dostatečné k uspokojení poptávky a při současné spotřebě bude do konce století nedostatek stříbra, cínu a uranu i s přihlédnutím k vyšším cenám .”
Fáze čtvrtá: důkazní břemeno je na odpíračích
K důkazu, že tvrzení pravdivé, je nutné získat dostatečný počet osob, které s daným tvrzením souhlasí. „Expertní názor spoléhá na exaktní matematický model, který při své výpočtu používá řadu měřitelných parameterů. Většina z těch, kteří četli tuto zprávu, souhlasí s jejím závěrem.”
Model je správně, pokud někdo neprokáže opak. „V případě, že se předpokládaný výsledek liší od toho, který je zobrazen ve zprávě, musí být specifikováno, který z námi použitých faktorů se změní, o kolik a kdy.”
Fáze pátá: socialistická opatření na úkor svobody
Řešením je vždy ztráta svobody. Bez výjimky. Lidé prostě nemohou rozhodovat sami za sebe, protože nemají dostatečný přesah do budoucnosti. Proto publikace navrhuje přesun pravomocí od lidí k expertům a administrativně nalinkovaná rozhodnutí.
Jejich doporučení: „Ekonomický systém usiluje o udržení průměrné průmyslové produkce na osobu na úrovni roku 1975. Nadbytečná průmyslová kapacita je využita k výrobě spotřebního zboží na úkor investic do průmyslu.” Tedy žádné nové investice a stop novým technologiím.
„Považujeme za nutné strávit hodně času analýzou technologií, protože jsme zjistili, že technologický optimismus je nejčastější a nejnebezpečnější reakcí na naše závěry z modelu světa. Technologie může zmírnit symptomy problému, aniž by ovlivnila jeho základní příčiny. Opatření jako je odklánění kapitálu od výroby materiálního zboží jakýmikoli způsoby se zdají nepředstavitelná, protože ještě nebyly vyzkoušeny nebo alespoň vážně navrženy.”
Na závěr představuje publikace standardní, dobře znějící, ale nikdy nedefinovanou spravedlivou společnost. „Společnost založená na rovnosti a spravedlnosti se s daleko větší pravděpodobností dostane do stadia globální rovnováhy než růstový model, ve kterém se nacházíme dnes.”
Její podstatou je, že o tom, co je spravedlivé, nebudou rozhodovat lidé sami, ale někdo třetí.
Autor to poněkud popletl. Přesun rozhodovacích pravomocí od lidí (svobodných jedinců) k nikým nevoleným expertním komisím (a jiným zájmovým skupinám) je podstatou demokracie. Nebo snad nemáme demokracii? Nemáme snad svobodné volby? A kdo rozhoduje? Když se Babiše zeptají na „boj s pandemií“, odkáže na rozhodnutí „expertů“. O grýndýlu a „boji“ proti kysličníku uhličitému snad rozhodují svobodně lidi? Nejsou to právě ty autorovy „expertní komise“? Který z volených zástupců se skutečně zodpovídá svým voličům? Kdo se zodpovídá těm, kteří žádného zástupce nemají, protože se nedostal do sněmovny, nebo těm, co o žádného zástupce nestojí?