Kde je vina Marine Le Penové?

Francouzská politická třída se okamžitě rozdělila na ty, kteří vyřazení favorita prezidentské volby z klání uvítali, a na ty, kteří ho odsuzovali. Nikdo se samozřejmě neodvážil vyjádřit přímo, ale všichni potvrzovali, že podporují „právní stát“, nebo odsuzovali „tyranii soudců“.

Za touto reakcí na historické rozhodnutí tří soudců nezávislých na politické moci, kteří však jasně pochopili požadavky obžaloby, se nikdo neodvážil zabývat základní otázkou sporu mezi Francií a předsednictvím Evropského parlamentu. Všechny stíhané skutečnosti pocházejí z doby před rokem 2015. Přesto nelze pochopit, proč byli zvolení členové Národního shromáždění odsouzeni, ačkoli byli přesvědčeni, že zákon neporušili, aniž by o tomto sporu věděli. Zde je vysvětlení:

Na konci druhé světové války vypracoval britský premiér Winston Churchill plán na uklidnění evropských rozdílů prostřednictvím vytvoření společných institucí mezi státy. Nejednalo se ještě o Evropskou unii, ale spíše o orgán umožňující evropským vládám trvale se scházet a jednat nebo o organizaci sdružující poslance evropských států ke společným debatám. Nakonec deset států oba projekty spojilo a vytvořilo Radu Evropy. Dnes jich je 46. Sídlo této politické instituce bylo zřízeno ve Štrasburku.

V praxi byla Rada Evropy koncipována jako civilní složka NATO. Štrasburk byl vybrán jako její sídlo, protože je z kulturního hlediska francouzsko-německým městem.

Nezávisle na Radě Evropy se zrodil další projekt, tentokrát hospodářský, a to Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), které se stalo Evropským hospodářským společenstvím a dnes Evropskou unií. Ve Štrasburku se samozřejmě nacházelo i sídlo Evropského parlamentu, v němž sídlilo Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Vzhledem k rivalitě mezi členskými státy však různé instituce této hospodářské unie sídlily v Bruselu a Lucemburku (generální sekretariát Parlamentu se nachází v budově Roberta Schumanna). Poslanci Evropského parlamentu přijížděli do Štrasburku na jeden týden v měsíci a poté se vraceli do svých zemí. Protože nebyli zvoleni za sebe, ale za svou stranu, a to v jediném národním volebním obvodu (s výjimkou let 2003-2018, kdy existovalo osm regionálních volebních obvodů), věnovali zbytek času svému politickému vzdělávání.

V roce 1993 získal Evropský parlament sál v Bruselu, v budově Paul-Henri Spaak. O šest let později otevřel vlastní komoru ve Štrasburku, v budově Louise Weissové. V té době byla parlamentní zasedání rozdělena mezi obě města. Dvakrát měsíčně stěhovala všechny poslanecké kanceláře obrovská karavana nákladních aut. Nyní měli evropští poslanci vlastní kancelář v Bruselu a byli vyzváni, aby tam bydleli a do Štrasburku jezdili pouze na zasedání, která se tam konala. Do svých zemí se vraceli pouze na setkání se svými voliči a na stranické schůze.-

Administrativa Evropského hospodářského společenství, která sídlí především v Bruselu, se hodlala jednak distancovat od Rady Evropy, jednak se přiblížit Evropskému parlamentu. Udělala proto všechno pro to, aby ten přestal fungovat tam a zpět a trvale zasedal v Bruselu. To si přálo i NATO, jehož hlavní sídlo se rovněž nacházelo v Bruselu (přesněji v Monsu). NATO vydalo normy, které Komise navrhla Parlamentu a ten je schválil. Postupem času však Parlament hrál stále nezávislejší roli a NATO jej muselo neustále sledovat, aby zajistilo, že žádná z jeho norem nebude zrušena.

Tehdy začal spor: Francouzi odmítli opustit Štrasburk, aby se nedostali příliš viditelně pod vliv Anglosasů. Předsednictvo Parlamentu proto požadovalo, aby se zvolení zástupci napříště věnovali výhradně své činnosti v Bruselu a nezabývali se již svými stranami ve svých zemích.

Chcete-li si stáhnout rozsudek, klikněte na obrázek.

Od té doby jsou všechny francouzské politické strany, které se zasazují o nezávislost své země – nejen Národní shromáždění – v rozporu s předsednictvím Evropského parlamentu. Soud, který Marine Le Penovou odsoudil, proto zvolil teorii předsednictví EP, zatímco Národní shromáždění trvalo na tom, že nezpronevěřilo ani cent veřejných peněz a na tom, že jednalo jako mnoho jiných politických stran.

Během soudního procesu se Marine Le Penová rozhodla hájit tvrzením, že neměla na výběr, že byla nucena zvolit staré pojetí práce europoslanců místo nového, protože její kolegové jí odmítli umožnit být plnohodnotnou poslankyní EP (politika „cordon sanitaire“). Protože pro ni nebylo v Bruselu místo, rozhodla se pro to ve své zemi.

„Tento systém obrany představuje podle soudu teoretickou konstrukci, která nebere v potaz pravidla Evropského parlamentu, zákony republiky a soudní rozhodnutí vydaných zejména během probíhajícího soudního vyšetřování, neboť se zaměřuje pouze na na své vlastní zásady,“ napsali soudci.

Je důležité si uvědomit, že pro Evropský parlament neexistují žádná pravidla; jediným referenčním textem je Konsolidovaná smlouva EU, která stále stanovuje sídlo Evropského parlamentu ve Štrasburku, a nikoliv v Bruselu.-

Je důležité pochopit, že jediným referenčním textem je Konsolidovaná smlouva EU, která stále stanovuje sídlo Evropského parlamentu ve Štrasburku, a nikoli v Bruselu. Postoj francouzských poslanců Evropského parlamentu je tedy jediný, který je v souladu s těmito texty. Ve věci samé soudci nerozhodli po právu a pokud jde o prezidentovu favoritku, nemohli přijmout předběžné opatření, protože Marine Le Penová již není poslankyní Evropského parlamentu, a proto podle jejich výkladu skutkového stavu nemůže „opakovat trestný čin“.

Tím, že soud Marine Le Penovou odsoudil, ji nejen zbavil práva kandidovat na prezidentku, ale také zbavil francouzské volené představitele práva zpochybnit podřízení parlamentu NATO.