Když to vyjde …

Tance kolem kandidáta na ústavního soudce R. Fremera mi poněkud připomenuly stařičký vtípek o vyúčtování oběda v restauraci za socialismu:

Číšník rekapituluje snědené a vystavuje účet:
“Tak to máme polívčička dvě korunky padesát, řízeček s brambůrkem dvacet dva korun třicet, kompůtek korunku sedmdesát, pivínko dvě korunky padesát, když to vyjde korunku sedmdesát…”
“Co, co, co?,” zareaguje host.
“Tak to nevyšlo,” kontruje číšník.

Ústavní soud

Je opravdu nechutné, že více než třicet let po “velké sametové” tvoří podstatnou část Ústavního soudu soudci s komunistickou osobní historií. Faktem je, že dnes už dorostla celá generace právníků, kteří tuto historii nemají, protože prostě v době, kdy by na ně mohl být vykonáván nátlak, aby do KSČ vstoupili, byli ještě “věkově podměreční”. A kterým můžeme vytýkat maximálně to, že komunistickou minulost měla část jejich učitelů. A našli by se i tací, kteří vstoupit odmítli a raději strpěli s tím spojenou šikanu.

Z tohoto důvodu je ostudné, že těmto lidem není dávána přednost před zasloužilými “rudými matadory”.kteří ještě krátce před “Velkou Sametovou” sekali politické procesy jako Baťa dřeváky a po ní ještě přidělovali rehabilitovaným disidentům “zbytkové tresty” za to, že se příliš vzpírali komunistické policii, a podobné “zločiny”. Zcela jistě šlo především o to, aby disidenti měli alespoň nějaký zápis v trestním rejstříku, který by bylo možno zneužít proti jejich umístění do pozic ve státě.

Byla to jednoznačně vina Václava Havla, respektive lidí, kteří s ním manipulovali, že na základě onoho naprosto nesmyslného hesla “nejsme jako oni” byli potvrzeni jako soudci i lidé velice “zasloužilí” v nejrůznější politických procesech. Dokonce to vedlo i k roztržce mezi havlisty a částí disentu, pro kterou bylo potvrzení takto “zasloužilých” soudruhů ve funkci příliš silné kafe.

Následky tohoto omylu či spíše zlého záměru poznamenávají naši společnost ještě dnes a přispívají k prohlubování příkopů mezi onou “liberálně demokratickou” (přeloženo z newspeaku do češtiny: fašisticko komunistickou) skupinou a jejími podporovateli na straně jedné a autentickými demokraty, jak v politice tak i mezi voliči, na straně druhé. A zcela jistě přispívají i k tomu, že justice v nejrůznějších průzkumech vychází jako nejméně důvěryhodná složka státu.

Ústavní soudce

Ústavní soudce má, pochopitelně, možnost účelově křivit výklad zákonů tak, aby z této instituce, v rozporu s autentickou demokracií, vznikla jakási “třetí komora” s nulovou demokratickou legitimitou, ale ochotně přiohýbající právo ve prospěch bolševicko fašistických sil. A nestydící se za “neústavní” prohlásit i vlastní výplod, stvořený před pár lety, jak jsme toho byli ostatně nedávno svědky.

Ústavní soud nám v nedávné historii předvedl i to, že může negovat i řádně odhlasované usnesení Parlamentu a vnutit různé zvrácenosti společnosti i jejím demokraticky voleným zástupcům.

Z uvedeného důvodu je tento post velice strategický a může v dohledné době přinejmenším spolurozhodovat o tom, zda společnost půjde směrem k demokracii, nebo pod taktovkou EU do slepé uličky “postdemokracie”, která nemůže skončit jinak než jako bolševismus a fašismus (i s nacismem), tedy horami mrtvol. Jak odpůrců této politiky, tak i obětí “státem řízeného nedostatku”. Za Stalina i Pol – Pota to byly státem řízené hladomory, dnes nám reálně hrozí státem řízený nedostatek energie, který může mít dopady přinejmenším stejné.

Pan kandidát R. Fremr

Bohužel pro něj a naštěstí pro společnost na něj vypadl ze skříně kostlivec jménem “kauza Olšanských hřbitovů”. Ta byla jednoznačně v režii STB a jednoznačně zde padl rozsudek i za skutky, které obžalovaní nikdy neudělali a přiznali se k nim pod nátlakem až mučením. Mnohé v obžalobě i rozsudku jsou s vysokou pravděpodobností jen snůšky lží a nesmyslů. Pan kandidát sice při “grilování” v senátu prohlašoval, že o režii STB nevěděl, ale následně se snesla přímo vichřice svědectví (včetně od občanů poškozených touto kauzou), že o tom vědět musel.

Faktem je, že v roce 1988, kdy se ten proces konal, jsme už mohli prozpěvovat popěvek z pohádky o princezně Slonbidlo: “Juchuchů, juchuchů, něco visí ve vzduchu”, protože kdejaké funkcionářské dítko si tou dobou začínalo hrát na rádoby disidenta, aby se o rok později uplacírovalo v nějakém studentském stávkovém výboru. Prostě, tyhle rodinky to potřebovaly mít kryté na obě strany, ať už politická krize dopadne tak či onak. Asi jako ten smutný hrdina v seriálu “Byl jednou jeden dům”, jehož jeden syn byl jakože v odboji (ovšem velmi opatrně), zatímco druhý získal Svatováclavskou orlici. Kleplo ho, když druhý z jeho synů navrhl, aby se poslední z jeho bratří pro jistotu “dal k Němcům”.

Takže, kdo nebyl úplně blbý (a z něčeho takového pana kandidáta opravdu nepodezírám) tak musel vědět, že gorbačovská pěrestrojka přinese nějaké změny i k nám, a že čím déle budou ti “nejkovanější” soudruzi držet linii “Poučení z krizového vývoje…”, tím radikálnější ta změna bude.

Z tohoto důvodu, kdo jen trochu mohl, ten se z různých nepříjemných (a kompromitujících) úkolů ulil, nebo je alespoň nějak odšvejkoval, “aby se vlk nažral a koza zůstala celá”.

Nepředpokládám, že by se soudce nedokázal z vedení uvedeného procesu vyvléct, kdyby jen trochu chtěl. Určitě měl mnoho známostí, včetně lékařských. Byl tedy tak trochu v pozici mých studentů, když se omlouvají z výuky z důvodu zdraví a ptají se, zda mají donést zdravotní potvrzení. Většinou jim vysvětluji, že studující lékařské fakulty, který si nedokáže kdykoli sehnat potvrzení, že je na smrt nemocný, je naprosto neschopný a v podstatě na fakultě nemá co pohledávat.

Lze důvodně předpokládat, že i pan kandidát měl možnost být přepaden nějakou chorobou, která by ho vyřadila z činnosti. A že by si nejspíš i mohl vybrat “vhodnou” chorobu. Pokud to neudělal, znamená to, že ten proces, i s těmi STBáky, co ho dirigovali, bral za svůj.

Potom na něho vypadla i asi stovka odsouzení za “svévolné opuštění republiky”, spojené se zabavením majetku a šikanou příbuzných, kteří měli tu smůlu, že museli v komunistickém koncentráku zůstat. Přičemž nelze, pochopitelně, pominout ani to, že ono zabavení majetku bylo spojeno s jeho odprodejem za nízkou cenu různým “zasloužilým” papalášům, na kterém profitovala i justice. Netvrdím, že se v tom pan kandidát vezl. Nebude-li prokázán opak, věřme, že patřil k té poctivější menšině soudců těchto kauz, ale rozhodně o tom musel vědět, protože se o tomto obohacování ze zabavených majetků běžně mluvilo i mezi normálními lidmi, takže příslušníci justice o tom museli vědět tím tuplem.

Pana kandidáta dorazil další z kostlivců vypadlých dodatečně z jeho skříně: Informace o odsouzení dělníka, člena KSČ za “protirežimní řeči”, které bylo odvolacím soudem výrazně zmírněno a dotyčný šel z vězení ven. Po tomto vystupňování skandálu na ústavně soudní funkci rezignoval. Je ovšem charakteristické, že rezignoval “aby rodinu uchránil před nátlakem tisku”, nikoli z důvodů reflektování svinstev, na nichž se aktivně podílel.

Pan president

Pan president byl provolen onou “liberálně demokratickou” částí politického spektra, bez ohledu na to, že má osobní historii za dob socialismu snad ještě temnější než pan kandidát na ústavního soudce. Byť měl podstatně méně času k realizaci toho, k čemu se hlásil a na co byl cvičen. To, že se na “jeho kandidáta” provalily věci, které ho diskreditují, diskredituje jak pana presidenta coby navrhovatele, tak i lidi, kteří ho volili. Opravdu nevím, proč byla taková osoba do Ústavního soudu navržena, a to, že měl tolik podpůrných hlasů jak z oblasti justice tak i z právnické akademické sféry, jen svědčí o (přinejmenším) značném nedostatku elementární morálky v těchto kruzích. Ostatně to, že byl údajně “mezinárodně uznávaným odborníkem” dává prostřednictvím této kauzy negativní vysvědčení i těm mezinárodním institucím, v nichž působil.

Dokážu si představit i to, a o tom je ona vzpomínka v perexu, že se jedná o jakousi pokusnou sondu na téma, jakou politickou a morální zrůdnost naše společnost ještě snese. Faktem je, že pokud by o tom mohli rozhodovat občané, pan kandidát by se ústavním soudcem nestal, protože kritika na něj jde i z liberálně demokratických kruhů. To, že tito lidé hystericky podporovali pana presidenta, který je za 18 a stejně hystericky nyní šílí z jím navrženého kandidáta, který je v reálu za 20-2, jen svědčí o hlouposti a nedostatku charakteru této skupiny voličů.

Důsledek

Tahle nechutná tahanice má dva pozitivní výstupy. Jedním z nich je diskreditace bolševicko fašistické scény v naší politice, která může být zúročena v příštím roce ve volbách do parlamentu EU (asi posledních, schopných změnit politiku EU z přehlídky hnusu a nesmyslů k něčemu blízkému reálné ochraně zájmů obyvatel tohoto soustátí), případně za dva roky při volbách do parlamentu tuzemského. Druhým je fenomén vzniku tak silného odporu běžných občanů, že exsoudruh soudce byl dotlačen ke stažení své kandidatury. Tím ovšem znemožnil panu presidentovi ukázat se před občany v dobrém světle a jeho kandidaturu nepotvrdit. Zdá se, že v tom druhém případě trochu zahaprovala režie, protože pan president by v případě zrušení kandidatury soudce Fremra vyšel z celé kauzy v očích veřejnosti o něco lépe.

Jistě je otázka, zda jedním z cílů jmenovat jedince s takovouto historií není snaha o prosazení (počty bolševiků v Ústavním soudu to přinejmenším připouští) masového zfalšování voleb korespondenčním či elektronickým hlasováním, protože ani jedno z nich není s to zajistit ani tajnost ani autenticitu hlasu, a, vzhledem ke způsobu sčítání, ani to, že vyhlášené výsledky odpovídají tomu, jak lidé hlasovali (tedy se nejedná o demokratické volby). A v této souvislosti můžeme i předpokládat, že snaha dostat “zasloužilého komunistu” na tuto pozici mohla být součástí palebné přípravy boje za zrušení autentických a demokratických voleb.

Antidemokratickými silami (s “liberálními demokraty” v čele) navrhované korespondenční či elektronické volby je nutno chápat pouze za určitou obdobu “jednotné kandidátky Národní Fronty”, jakou zavedli komunisté hned po únorovém puči, protože v demokratických volbách by s vysokou pravděpodobností neměli šanci.

Kauza soudce Fremr jasně ukázala, že na naší politické scéně působí síly, které jednoznačně jsou proti demokracii a jsou ochotny se v tomto boji spojit i s prominenty minulého režimu. Zatím jejich záměr těmto silám neprošel, ale je naprosto jisté, že to budou zkoušet znova a znova, zejména v situaci, kdy mají “na krku” dvoje volby, které jim mohou v případě vítězství demokraticky orientovaných stran velice silně ublížit. Nezbývá než připomenout ono heslo spíše druhou stranou používané, ale pro naši dnešní situaci se perfektně hodící i demokratům: “Lidé, bděte!”.