Když účel světí prostředky

Před lety vysílal Český rozhlas reportáž o vesnici, kde se obyvatelé nemohli zbavit starosty. Většina obyvatel ho volit nechtěla, jenže starosta před volbami přihlásil k trvalému pobytu v obci své příbuzné a známé a volby opět vyhrál. Při dalších volbách chtěla opozice proti němu využít stejné zbraně, jenže starosta věděl, kolik nových trvalých pobytů se v obci objevilo, takže snadno přihlásil ještě větší počet svých voličů než minule a znovu uspěl.

Zdá se, jako by se nyní pětikoalice pokoušela o něco podobného na celostátní úrovni. Jak jinak si vysvětlit snahu o umožnění korespondenční volby ze zahraničí spolu s plánem rozdat nová státní občanství pravnukům českých emigrantů?

O korespondenční volbě se nyní živě diskutuje. Odpůrci korespondenční volby upozorňují zejména na porušení tajnosti volby. Ve volební místnosti se nemůže stát, že někdo hlasuje za svého rodinného příslušníka. Kdosi to glosoval vtipnou poznámkou, že místo kampaně „Přemluv bábu“ se příště nabízí „Pošli to za bábu“. Příznivci korespondenční volby naopak tvrdí, že pro Čechy v zahraničí je obtížné volit, protože mnohdy bydlí stovky i tisíce kilometrů od konzulárních úřadů.

Osobně si myslím, že první argument je závažnější. Argumentaci pohodlím považuji obecně za málo relevantní, pokud to znamená rozvolnění principů, které jsou podstatou jakéhokoliv systému. V tomto případě je účelovost nového zákona zjevná. Vládní strany mají spočítané, že jejich preference jsou u Čechů žijících v zahraničí mnohem vyšší než doma, přičemž výsledek voleb může být těsný.

Nejde však o první pokus o účelovou změnu volebních zákonů v České republice. Pokus podobného druhu se objevil v době opoziční smlouvy v letech 1998–2002. Změnu tehdy prosazovaly ODS a ČSSD, vedené Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Pokoušely se zbavit konkurence menších politických stran a zvažovaly kvůli tomu zavedení většinového volebního systému. Proti tomu se však zvedl silný odpor veřejnosti, k němuž se přidalo i mnoho voličů ODS a ČSSD, především však novináři a kulturní elity. (V tomto ohledu jsme dnes v úplně jiné situaci, neboť média a téměř všichni voliči vládních stran korespondenční volbu akceptují a jsou ochotni její účelovost popírat.)

Přesto v době opoziční smlouvy ke dvěma významným účelovým změnám došlo. Byla prosazena D’Hondtova metoda přepočtu volebních hlasů na mandáty, což je postup, který zvýhodňuje větší strany. V praxi to znamená, že úspěšnější strany potřebují průměrně méně voličů na zisk jednoho mandátu. Ještě významnější je, že od roku 2000 začala platit vyšší uzavírací klauzule (neboli volební kvórum) pro koalice. Konkrétně bylo stanoveno kvórum 10 % pro dvě strany, 15 % pro tři strany, 20 % pro čtyři a více stran. Do té doby platila čísla 7 %, 9 % a 11 %. To znamená, že do roku 2000 se mohla do parlamentu dostat koalice dvou stran se ziskem alespoň 7 % volebních hlasů, nově by to však na zisk mandátu nestačilo.

Změna uzavírací klauzule byla jasným účelovým opatřením, které mělo potenciál likvidovat některé menší pravostředové strany. Novelu v roce 2001 posvětil i ústavní soud. Zajímavé je, že se tak stalo v době, kdy to vyhovovalo ODS. Naopak v roce 2021, kdy stranám dnešní pětikoalice začalo vyhovovat nižší volební kvórum, Ústavní soud došel najednou k jinému závěru a platný zákon ze své vůle zrušil. Šlo samozřejmě o bohulibý účel porazit Babiše, přičemž změna volebního kvóra bezpochyby výsledek voleb ovlivnila. (Dnes platí kvórum 8 % pro koalici dvou stran a 11 % pro tři a více stran.)

Zdá se, že „ódéeska“ je v českém prostředí skutečným mistrem, protože figuruje u všech volebních triků, které jsem zmínil. (A to nepřipomínám tvrdé vydírání opozičních politiků, kterému vděčí Václav Klaus za zvolení do prezidentského úřadu.)

Součástí nového strategického plánu pětikoalice je i připravená novela zákona o státním občanství. Ta umožňuje nabytí občanství České republiky pravnukům emigrantů. Do této doby se mohli prohlásit českými občany pouze vnuci. (Příslušný návrh zákona je zde). Vliv navrhovaného opatření na výsledky voleb nelze pochopitelně odhadnout. Na jednu stranu se tu nárok na české občanství rozšiřuje na skutečně velkou skupinu osob. Na druhé straně jsou to lidé, kteří nemusí mít až tak velkou motivaci si občanství zařizovat. Z hlediska volební kalkulace to může být kapka v moři, ale každý hlas je konec konců dobrý.

Spíše kuriozitou je argumentace důvodové zprávy, která o navržených změnách hovoří jako o odstranění diskriminace. Doslova se zde píše: „Navrhovaná právní úprava bude mít s ohledem na důvody uvedené výše pozitivní dopady ve vztahu k zákazu diskriminace – diskriminaci vzniklou pozbytím účinnosti § 33 a omezením využitelnosti § 31 zákona toliko do generace vnuků přímo odstraňuje.“

Když jde o to rozmělnit nějakou zavedenou hranici, vždy se vytáhne diskriminace. Podobné zdůvodnění je (nevím, jak to jinak nazvat) „hovadné“. Nikdy totiž není jasné, proč se má domnělé odstraňování diskriminace zastavit zrovna tady a ne někde jinde: proč pravnuci a pravnučky, a ne prapravnuci a prapravnučky? Proč ne Sudetští Němci vysídlení podle tzv. Benešových dekretů? Proč potomci bývalých občanů Československa, a ne bývalých občanů Rakouska-Uherska? Proč ne potomci pobělohorských exulantů? Navíc mnohem závažnější diskriminace tu vzniká, protože institut dvojího občanství umožňuje lidem volit ve dvou zemích zároveň, což znamená, že jejich voličský hlas má dvojnásobnou váhu v porovnání s většinovou populací. Je to tak flagrantní porušení rovného volebního práva, že nezájem o toto téma ve společnosti doslova posedlé rovnosti je až udivující. Každopádně se nyní muže stát českým občanem někdo, kdo v této zemi v životě nebyl a je s ní spojen třeba jen osobou prapradědečka, kterého nepoznal. Měl by takový člověk rozhodovat o tom, kdo má v České republice vládnout?

Přiznejme si ovšem, že v tom nejsme sami a že na západě jsou v „odstraňování diskriminace“ mnohem dál. Levicově liberální strany se snaží získat voliče tím, že přivážejí migranty a dávají jim občanství. Například v Německu odpůrci AfD nyní požadují, aby se usnadnilo a urychlilo udílení občanství Afgháncům, a navíc žádají přijímání dalších afghánských migrantů. Neargumentují ani tak tím, že by migranti byli ve své vlasti vystaveni pronásledování, mnohem důležitější je pro ně, že AfD má příliš velké preference a že za žádnou cenu nesmí zvítězit.

Tyto účelové změny reálně destabilizují politický systém. O změnách, které jsou spojeny s udílením občanství, to platí dvojnásob. V souladu s liberální ideologií je společnost těmito opatřeními degradována na množinu osob, jejíž hranice je možné libovolně měnit. Zatím spíše rozšiřovat, protože v takovém případě se dá argumentovat odstraněním diskriminace nebo inkluzí – „právo pro cizince“, „právo pro mladší 18 let“… Opačné návrhy, např. zbavit volebního práva seniory, zaznívají sice občas jako „výkřiky“ jednotlivců převážně z řad tzv. liberálně-demokratického tábora, ale v praxi (zatím) nejsou akceptovatelné.

Pokud by pětikoalice vyhrála příští volby a zároveň by o tom rozhodly korespondenční hlasy, pak na výsledku voleb navždy ulpí podezření, že se pětikoalice udržela u moci díky „podfuku“. Podstatnou část společnosti to ještě víc odcizí stávajícímu politickému systému. Můžeme také tipovat, že pro další volební období by měly současné vládní strany k dispozici ještě další divokou kartu – občanství pro ukrajinské uprchlíky.