Končí moje svoboda tam, kde začíná tvoje? Nebo je to naopak?

Tenhle antagonismus stojí za zamyšlení.

Mé svobody jsou omezeny zcela evidentně: (i) mám právo na ochranu své lidské důstojnosti, ale nesmím odmítnout zakrytí obličeje respirátorem, (ii) mám právo na ochranu svobody pohybu, ale nesmím jít do divadla, nesmím jít s dítětem do bazénu, (iii) dítě má právo na svobodné vzdělání, ale v době karantény ho ztrácí, (v) mám právo na ochranu integrity svého těla a chci být svobodný v rozhodnutí, jaké látky si nechám vpravit do těla, ale jsem tlačen do toho, být tohoto rozhodnutí zbaven (zejména, pokud jsem dobrovolným hasičem, lékařem nebo vojákem apod.).

Představme si, že bychom tyto mé svobody obnovili: (i) nemusím nosit respirátor, ale můžu, (ii) mohu jít do divadla, (iii) mohu jít s dítětem do bazénu, (iv) moje dítě může chodit do školy, (v) nemusím se nechat očkovat.

Jakou svobodu (či jaké právo) druhého člověka bych ohrozil? Svobodu “nebýt nakažen nemocí”?

A právě v tom je hlavní filozofický problém. Svobodou je právo se rozhodnout. Jistě může být i v demokratickém systému omezena v případě, že by realizace takové svobody zasahovala do svobody druhého (tedy do jeho práva volně něco činit). Jakou svobodu ale představuje “svoboda nebýt nakažen nemocí”?

Neexistuje svoboda “nebýt nakažen nemocí”, protože to prostě ani logicky nedává smysl. Pokud se v diskusi se zastánci onoho zdánlivě zajímavého argumentu o limitech svobody jednoho proti druhému dostanete až sem, nesporně narazíte na další úroveň – právo nebýt nakažen nemocí. A pokračujete-li v diskusi dále, dozvíte se, že to je součástí práva na zdraví, respektive práva na život, coby nejvyššího hodnoty lidství.

Než se dostanu k otázce práva na život, připomeňme si ten posun:

– lidé, kterým nevadí diskriminace neočkovaných lidí, kterým nevadí povinnost nosit respirátory ve školách i jinde, kterým nevadí povinné očkování, argumentují tím, že “tvoje svoboda končí tam, kde začíná moje”

– když je dovedete do fáze, kdy musí uznat, že nemluví o svobodě (protože svoboda “nebýt nakažen nemocí” není svobodou a vlastně sama o sobě nic neznamená), přejdou do argumentace o ochraně práva na zdraví (které samo o sobě vlastně taky nic neznamená), až se dostanou k právu na život

A teprve nyní to začne být zajímavé. A teprve nyní je potřeba začít myslet a cítit sám za sebe.

Opravdu chceme chránit lidský život za každou cenu? Nebo za cenu omezení práv a svobod tak, jak to dnes prožíváme?

Anebo chceme chránit důstojný, svobodný, kvalitní život? A to za každou cenu? A vést diskusi, kdy bojujeme “jen” za život a kdy bojujeme za jeho důstojnost?

Jsem přesvědčen, že smrt je součástí života. A že důstojná smrt je součástí kvalitního života. A že jsme se v diskusích o limitech svobody, které považuji za naprosto bezcenné, naprosto zapomněli věnovat tomu podstatnému. Ochraně práva každého člověka na důstojný, svobodný a kvalitní život. Včetně důstojného, svobodného a kvalitního odchodu.

Na závěr pak připomínám jeden z pilířů demokracie – pravidlo, které by měl každý, kdo si v podobných dilematech není jist, použít: “In dubio pro libertate” – pokud opravdu nevím, zda dát přednost svobodě jednotlivce, nebo jinému, celospolečenskému, zájmu, musím se rozhodnout pro svobodu jednotlivce. To je prostě demokracie.

A kdyby někoho zajímalo, jak je to s argumentem o tom, že “tvoje svoboda končí tam, kde začíná moje”, z právního hlediska, prosím, zkuste si pročíst níže uvedené poznámky.

• Základním pramenem, základním pilířem naší demokracie je Listina základních práv a svobod. Ta zejména garantuje základní lidské právo na svobodný a důstojný život s respektem k ochraně soukromí každého jednotlivce (viz hlava druhá oddíl první Listiny).

• Hlavní hodnotou demokratického zřízení není ochrana života a zdraví, ale ochrana lidské důstojnosti. Viz k tomu např.:
  • „Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu.“ (nález Ústavního soudu č. j. II.ÚS 2268/07)
  • „Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (např. právo na život, zaručení právní subjektivity). V souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mimo jiné vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku České republiky. Stejně tak Listina garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1).“ (nález Ústavního soudu č. j. IV.ÚS 42/04)

• Listina naopak neobsahuje žádné ustanovení o právu na zdraví člověka ani právo na ochranu jakéhosi „veřejného zdraví“. V čl. 31 Listina zaručuje právo na ochranu zdraví, a to ve spojení se zárukou bezplatné zdravotní péče a práva na zdravotní pomůcky pro občany. Právo na ochranu zdraví je výhradním právem jednotlivce, který se tak sám může rozhodnout, jak bude se svým právem na ochranu zdraví nakládat. Tudíž se může i svobodně rozhodnout, zdali podstoupí očkování vakcínou (která se třeba nachází ve stadiu klinického hodnocení), či zda upřednostní ochranu svého zdraví tím, že toto očkování nepodstoupí, a bude se chránit jinak.

• Listina umožňuje omezit některá konkrétně vyjmenování základní práva a svobody s ohledem na zdraví. Lidskou důstojnost, právo na nedotknutelnost osoby a některá další lidská práva a svobody ale nelze omezit ani v tomto případě.

• Pojem „veřejné zdraví“ obsahuje zákon o ochraně veřejného zdraví. Zcela zásadní jsou následující principy:
  • veřejné zdraví nemůže být nadřazeno základním právům a svobodám zaručeným Listinou
  • koncept „veřejného zdraví“ představuje souhrn zdraví každého jednotlivce; nejde tedy o jakousi novou hodnotu, ale o souhrn zdraví každého člověka
  • pojem „veřejné zdraví“ v sobě zahrnuje nejen zdraví fyzické – dle § 2 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví: „Veřejným zdravím je zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Tento zdravotní stav je určován souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života.“
  • I podle čl. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně jsou zájmy a blaho lidské bytosti nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy

• Pro omezení individuálních svobod (tedy pro uplatnění dnes populární zásady „tvoje svoboda končí tam…“) platí následující pravidla:
  • „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ (čl. 1 Listiny)
  • „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ (čl. 2 odst. 2 Listiny) – tzn. že stát smí zasahovat do individuálních práv a svobod pouze při splnění dvou podmínek – zákon mu to výslovně umožňuje a zákon stanoví meze a způsob, jímž lze do těchto práv zasáhnout
  • „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ (čl. 2 odst. 3 Listiny) – tzn. na rozdíl od státní moci, občan (člověk) smí činit vše, co mu zákon (který je v souladu s Listinou) neukládá.
  • „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ (čl. 4 odst. 1 Listiny) – tzn. že povinnost, stanovená například opatřením obecné povahy (mimořádným opatřením MZ), musí být alespoň obecně vymezena zákonem, musí respektovat omezení, která musí být v zákoně stanovena a současně musí zachovávat základní práva a svobody
  • „Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen “Listina”) upraveny pouze zákonem.“ (čl. 4 odst. 2 Listiny) – omezit základní práva a svobody lze jen zákonem a jen tam, kde to Listina výslovně umožňuje
  • „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ (čl. 4 odst. 4 Listiny) – tzn. jakékoliv omezení základních práv a svobod musí být vždy minimální možné, musí chránit jiné základní právo či svobodu a v žádném případě nesmí být směřováno k jinému účelu, než pro který je stanoveno
  • Jak podle čl. 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, tak podle čl. 8 Evropské úmluvy může státní orgán do výkonu práva na respektování soukromého života zasahovat za účelem ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv jiných jen zákonem a jen tehdy, je-li to nezbytné. „Nezbytné“ v tomto kontextu nemá flexibilitu výrazů jako „užitečné“, „rozumné“, nebo „žádoucí“, ale implikuje existenci „naléhavé společenské potřeby“ pro daný zásah. (rozsudek ESLP z 22.10.1981 ve stížnosti 4525/76 Dudgeon proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska)

Co to v praxi znamená?

1. Omezit svobodu člověka pro účely ochrany veřejného zdraví ústavní pořádek nepřipouští. Rovněž tak pro tyto účely nepřipouští zásah do důstojnosti člověka a do práva na nedotknutelnost osoby.
2. K takovému omezení může dojít pouze v případě, že jde o ochranu jiného základního práva – typicky práva na život. Právo na život však musí být chráněno přímo, tj. musí zde existovat hrozba, která je bezprostřední, a to i ve vztahu mezi konkrétními osobami.
3. Pokud už je nezbytné do základních práv a svobod jednotlivce zasáhnout, musí jít o zásah co nejmenší a státní moc musí vždy zcela jasně a smysluplně odůvodnit takový zásah ochranou jiného základního práva a svobody. Odůvodnění ochranou veřejného zdraví tak v tomto kontextu nemůže obstát, neboť veřejné zdraví není právem chráněným Listinou základních práv a svobod.
4. Zásah do základních práv a svobod pro účely ochrany zdraví jednotlivce lze realizovat pouze tam, kde to Listina výslovně umožňuje, a pouze v mezích, které Listina stanoví.
5. Pokud existuje pochybnost o tom, zda je třeba omezit základní právo k ochraně jiného základního práva, nelze takové omezení uplatnit (zásada „In dubio pro libertate“)
6. Pojem „kolektivního zdraví“, „kolektivního zájmu“ apod. je pojmem matoucím. Je třeba jej vždy vykládat jako souhrn zdraví či zájmů skupiny jednotlivců, nikoliv jako institut sám o sobě. Jakákoliv ideologie, která upřednostňuje koncept kolektivního zájmu před zájmem individuálním, je ideologií, tíhnoucí k diktatuře, k potlačení občanských práv a svobod. Je totiž zřejmé, že objektivně nelze porovnat význam abstraktního pojmu „kolektivní zájem“ s významem individuálního zájmu člověka. A protože jsou tyto dva pojmy vzájemně neporovnatelné, může upřednostňování „kolektivního zájmu“ ospravedlnit v zásadě jakékoliv omezení základních práv a svobod jednotlivce. I proto v demokratické právním státu platí vláda práva a nadřazenost subjektivních (individuálních) práv a svobod.